160220 dori1Ve věku nedožitých devadesáti let zemřela 26. prosince 2015 Doriana Zamboni jedna z prvních fokolarínek. Byla po boku Chiaře Lubichové v samých začátcích vznikajícího Hnutí fokoláre a přinášela pak tuto spiritualitu do mnoha zemí. 

Doriana Zamboniová, známá prostě jako Dori, se narodila v Tridentu 23. června 1926, dětství prožila ve věřící rodině, měla jednu starší sestru. Když bylo Dori 17 let, jeden kapucín jí nabídl, aby se seznámila s učitelkou z třetího řádu sv. Františka, Chiarou Lubichovou. Dva dny poté ji Chiara pozvala k sobě domů, aby jí „řekla něco pěkného“. Dori toto pozvání zaujalo a skrze ně se jí otevřel nový svět, plný světla. Poznala, že Bůh je Láska.

Dori byla v nižším ročníku než její vrstevnice. Chiara jí navrhla, že ji bude soukromě doučovat, aby zvládla dva ročníky během jednoho roku. Dori na to kývla, jen aby měla příležitost být s Chiarou. Během studia jí Chiara kromě jiných věcí vysvětlovala i různé věty z evangelia. Pro Dori to bylo něco velmi nového a často jako by ji zasáhl blesk. Snažila se ty věty žít, a tak ve všem následovala Chiaru – chodila brzy ráno na mši a začala navštěvovat chudé.

Prožívala jednu zkušenost za druhou, a ty naplňovaly její život předtím nepoznanou radostí. Při jedné z těchto návštěv se nakazila infekcí v obličeji. Dori o tom vypráví: „Byla zima, a protože mi rodiče zakázali vycházet ven, Chiara poprosila jednoho kapucína, aby mi přinesl eucharistii. Při té příležitosti ten kněz řekl Chiaře, že Ježíš nejvíce trpěl ve chvíli, kdy křičel: ´Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?´ Jakmile odešel, obrátila jsem se na Chiaru s jistotou, že mi to vysvětlí. Řekla mi: ´Jestliže Ježíšovou největší bolestí byla opuštěnost od jeho otce, my si ho zvolíme jako svůj ideál a takto ho budeme následovat.´ Od té chvíle jsem i já byla přesvědčena, že naším ideálem je Ježíš se ztrýzněnou tváří, který křičí k Otci. A mé ubohé rány v obličeji, které se mi jevily jako stín jeho bolesti, mně působily radost, protože mne trochu připodobňovaly jemu. Od toho dne mi Chiara často, nebo spíše stále, mluvila o Ježíši opuštěném. Byl živou osobou našeho života.“

Později Chiara Lubichová svěřila některým prvním fokolarínkám rozvoj Hnutí na jednotlivých světadílech, pro Dori to byla Evropa. Když se v roce 1958 Hnutí dostalo za Alpy, začala Dori poznávat některé evropské národy. V letech 1958 až 1975 tak byla postupně ve Francii, Belgii, Velké Británii a Skandinávii. Všude zasévala a sklízela lásku, plod svého hlubokého sjednocení s opuštěným Kristem v těch, kdo se mu nejvíce podobají.

V letech 1976 - 2002 jí Chiara svěřila volontárky - laičky, co žijí podle spirituality jednoty a chtějí jednotu vnášet do nejrůznějších oblastí života. S ní nacházely světlo pro vtělování charismatu do každodenního života. Dori tak měly možnost poznat osobně i některé volontárky z České republiky.

Krátce z jejich vzpomínek: “Na Dori vzpomínám z různých setkání, cítím vůči ní velikou vděčnost, vděčnost za její mateřskou lásku k nám, za její věrnost charismatu jednoty a příkladnou pokoru. Při jednom setkání přišla, aby nás povzbudila. Téma toho roku byla láska k bratrovi. Ze zkušeností, které vyprávěla ke Slovu života o lásce k nepřátelům, mi utkvěla jedna. Vidím ji dodnes, jak nám říkala, že se jí zdálo, že nemá nepřátele. Je obklopena láskou ve svém fokoláre a všech členů Hnutí. Ale hledala dál a napadlo jí, že když vidí v televizi jednoho politika, cítí nevraživost a má chuť vypnout zprávy. Pochopila, že on je zrovna ten “nepřítel”, kterého má a chce přijímat a milovat, modlit se za něho a za ostatní politiky.”

“Ráda se vracím ve vzpomínkách na dobu, kdy Dori byla zodpovědná za volontárky. Byla moudrá duchovní matka, která pro nás byla velkým obohacením. Dovedla prakticky poradit při řešení situací v jednotlivých společenstvích, ale také v osobních záležitostech našeho života. S velkým nadhledem dokázala jednoduše odpovídat na naše otázky.”

“S Dori jsme měly možnost vídat se na mezinárodních kongresech, kde nám pomáhala prohlubovat duchovní život. Připomínala nám, že máme ručičku kompasu našeho života nasměrovat na Ježíše opuštěného. Řekla, že Ježíš opuštěný nás nenechá ponořit se příliš do bolesti. On dává rovnováhu našemu životu. Dostáváme světlo - je to Duch svatý, který z něho tryská. Dori toto příkladně žila až do konce.”

Současná centrální zodpovědná za volontárky Patience Lobe na pohřbu mimo jiné řekla: “Díky, Dori, díky za to, že jsi dokázala milovat v každé z nás to, co zůstane. Proto, aby se Boží plán mohl uskutečnit s každou z nás, jsi nešetřila sil při léčbě těla i ducha. Mohu to dosvědčit na svém životě. Tvoje pravá láska nenechávala místo starému člověku a ty jsi zároveň vždy usilovala o naše štěstí. Prostřednictvím svého života jsi nám vpravila do duše spiritualitu, především svými zkušenostmi z prvních dob, které nám Chiaru velmi přiblížily. Až do posledního dechu jsi s námi zůstávala ve spojení a chtěla jsi vědět, jak žijeme.”