160222 turnea1Jeden z prvních fokolarínů Giorgio Martelli známý též jako Turnea zemřel 26. ledna 2016 ve věku 89 let. Chiara mu jako prvnímu svěřila větev volontárů.

Giorgio Martelli - Turnea (15. května 1927 – 26. ledna 2016) – Profil čtený na pohřbu

Chiara povolala Turneu jako prvního zodpovědného za nově zrozenou větev Božích dobrovolníků, společně s Clarettou dal Ri, která se stala zodpovědnou za větev volontárek.

Měl nelehkou úlohu, aby uvedl do života definitivní podobu nové větve. Bylo to v roce 1968 a okolo Claretty a Turney se začala utvářet první centra Božích dobrovolníků. Turnea zůstal zodpovědným za větev až do roku 1976.

Během těchto osmi let se konstituovaly všechny struktury potřebné pro to, aby se větev volontárů stále více konkretizovala a vyhraňovala vedle ostatních součástí tvořících Hnutí. Turnea se velice nasazoval pro toto nádherné povolání, jemuž dala Chiara život v roce 1956. Díky své dlouhé a závažné práci dokázal Turnea zachytit a definovat profil a identitu tohoto povolání, jakož i specifikum „laika“. Dal větvi první „zárodek“ jejích pravidel nazvaných „Směrnice pro život“, které Chiara přijala v roce 1971 ad experimentum a svěřila je volontárům, aby je meditovali, pochopili a především žili.

Stále neúnavně „bušil na to“, že volontáři nejsou nějakým „přívěškem“ fokoláre, ale že jejich povolání v Díle je autentickým povoláním od Boha. Formace spočívala na životě sedmi aspektů a zakládala se na celé spiritualitě. Při volontárských kongresech Turnea upřednostňoval chvíle pro diskusi o problémech a otázkách týkajících se konkretizace Ideálu v každodenním životě. Často opakoval Chiařin výrok, že volontáři mají být prvními křesťany dnešní doby.

Potom se ve větvi vystřídali další zodpovědní: Pierlorenzo, Fons, Arnaldo, jako poslední fokolarín, a Augusto, jako první Boží dobrovolník.

Turnea je a zůstane pro volontáry otcem, učitelem a bratrem. Jako svým dětem nám pomáhal, abychom rostli lidsky, plným přijímáním své zodpovědnosti za rodinu, i profesně v práci, a nikdy neposuzoval naše limity. Rovněž nám pomáhal, abychom rozvíjeli svou osobní jednotu s Bohem i mezi sebou žitím Ideálu, a ukazoval nám celou krásu a nový život, který Ideál plodí ve společnosti, i jeho charakteristické světlo, jež nám daroval plnýma rukama.

Osobně jsem s ním prožil hluboké chvíle. Byl vždy disponibilní a přítomný na každé moje zavolání a při nejrůznějších žádostech – od aggiornamenta po rozhovor, od poskytnutí kněžské služby až po radu více osobní. Skutečný společník na cestě – někdy tichý, jindy konstruktivní a bojovný.

Vždy mě povzbuzoval a pomáhal mi, abych žil vztahy s volontáry, se všemi, počínaje těmi fyzicky nejvzdálenějšími. Žádal ode mne zprávy o nich a nabízel své modlitby a zkušenosti. Vždy mě nechával svobodného a nabízel mi svou jednotu. To, co zanechávalo dojem, byla Turneova radikalita při každém aspektu života. Byl skutečným svědkem a tvůrcem „novosti“, jakou se Ideál konkretizuje ve službě lidstvu.

Vloni prvního prosince, po skončení mezinárodní školy zodpovědných za volontáry, ho někteří z nás navštívili v jeho fokoláre, kde byl upoután na lůžko.

Náš všeobecný dojem byl, že jsme se ocitli před člověkem velké duše. Davis z Brazílie říká: „Tam na svém lůžku mne objal a dal mi Ježíše Zmrtvýchvstalého, protože on sám již naprosto přijal Ježíše opuštěného.“

Eusebio z Nigérie říká: „Když mi silně stiskl ruce, už jsem nedokázal hovořit. Bylo to, jako by mi ruce stiskl Bůh. Byl jsem velmi dojatý. Pomyslel jsem si: kdybych já byl na jeho místě, byl bych připraven tak jako on? … Po návratu do Afriky chci žít svůj život jako ho žil on a stimulovat všechny, aby konali jako on.“

A nakonec Martin z citadely Lia: „Odnáším si Turneův pohled, jaký jsem předtím viděl u dvou lidí: u Chiary a u Vittoria Sabbioneho. … Viděl jsem, že se dívá na mne, ale jeho pohled objímal všechny.“

Vzpomínka na poslední setkání je silná. Myslím na jeho poslední slova: „Dávám vám velké požehnání…“, zašeptal a řekl nám: „Mám dojem, že Panna Maria vám má co říci a vy byste si to měli vyslechnout…“ A ještě silně zaznívá v mé duši, jak toto své „požehnání“ zakončil: „Není to jen pro vás, ale proto, aby v Díle Mariině bylo slyšet celého Ducha svatého.“

Miloval naše povolání až do krajnosti. Viděl v něm způsob, jak znovu přinášet Ježíše do ulic tohoto světa: „Člověk vedle člověka.“ Oním „požehnáním“ z 1. prosince nám Turnea také zanechal velký testament.  A konečně to, jak žil svou nemoc a svá utrpení: proměňoval je v milost, aby ještě niterněji spojoval ty, které miloval, a nejen to.

Je na nás, abychom přijali za své jeho svědectví s důvěrou, že v nebi teď máme „odboráře“, který pracuje pro nás a s námi.

Díky, Turneo!  

Tvoji Boží dobrovolníci.

 

Paolo Motroni 29.01.2016