170512 marco profMarco byl prvním z mužů, kteří následovali Chiaru na cestě života ve fokoláre, a se svou nefalšovanou upřímností a stálou připraveností konat vůli Boží jí zůstal věrný až do posledního dne svého života.

Narodil se v roce 1926 v Tridentu jako poslední ze čtyřech sourozenců v rodině pekaře a zdravotní sestry. Bydleli na Kapucínské ulici, asi sto metrů od kláštera, kde se Chiara zasvětila Bohu. Jeho otec na smrtelné posteli v lednu 1943 vyslovil přání, aby se děti staly františkánskými terciáři. Za války nemusel narukovat a vykonával civilní službu, ale jednou málem přišel o život při kontroverzi s jedním esesmanem. Později mu jeho bratr Riccardo našel práci elektromechanika na železnici.

Po skončení války se dostal do určité duchovní krize a při hledání nové „životní mízy“ zašel za bratrem kapucínem, který ho na otcovo přání přijal do třetího řádu. Dostal od něj pozvání na sobotní setkání skupinky mladých do sálu Massaia, kam se Marco skutečně dostavil. Viděl však, že se jedná o skupinu děvčat, s nimiž byla v kontaktu jeho starší sestra Maria a které on považoval za poněkud „poblázněné“; chtěl se zvednout a odejít, ale nakonec ze slušnosti přece jen zůstal. Když se potom ujala slova vůdčí osobnost skupiny, Chiara, a hovořila o Bohu s takovou horlivostí a přesvědčením, které nedovolovalo pochybnosti, nemohl od ní odtrhnout oči.

Toto setkání změnilo Marcovi život. Děvčata, z nichž některá již spolu bydlela ve fokoláre, ho častěji zvala do svého bytu na Kapucínském náměstí, aby tam vykonával různé drobné opravy. Viděl, že jsou to stvoření, jež mají ve svém každodenním konání „Boha za Otce a Ježíše za bratra“.
Jednou se zdržel trochu déle a při té příležitosti se odehrál nezapomenutelný rozhovor s Chiarou. Řekla mu mimo jiné, že Ježíš, kdyby dnes přišel na zem, by možná měl stejnou profesi jako Marco: byl by elektrikářem. Viděl, že se mu jakoby otevřel nový zářivý horizont, kde Ježíš už není někým vzdáleným, ale naopak velice blízkým, a pochopil, že Bůh je Láska. Marco se snaží žít své nové pochopení i mezi kolegy v práci a přitom vede trvalý dialog s Chiarou, která mu jednoho dne ukáže tajemství svého života, jímž je Ježíš ukřižovaný a opuštěný. I on pochopil, že s ním dokáže překonat každou těžkost.
Nové světlo jeho života je velice zářivé, ale na druhé straně mu nedává klid a vede ho k naléhavé otázce, zda jeho plán založit si pěknou křesťanskou rodinu je stále platný. S touto pochybností se opět vydal za bratrem kapucínem a ten ho opět poslal za Chiarou. Ta jeho dilema vyřešila, když mu s odkazem na evangelium napsala: chceš-li být dokonalý, jdi a prodej všechno co máš ... pak přijď a následuj mě.

A tak se po různých peripetiích způsobených jeho vojenskou službou večer 27. listopadu 1948 v jedné místnosti v domě rodiny Agostiniových v Tridentě na ulici sv. Antonína č. 13 rodí první dvoučlenné mužské fokoláre, které se pak v červnu následujícího roku stěhuje do onoho pověstného „kurníku“ na zahradě téhož domu. Několik dní poté Chiara definitivně odjíždí z Tridentu do Říma a o dva měsíce později zve s sebou i Marcova společníka z fokoláre Livia. Marco tak zůstává sám s otázkou: „Ale nezvolil jsem si snad Ježíše opuštěného?“

V září 1950 Chiara žádá Marca, aby otevřel fokoláre v Turíně a pak v následujících letech ho můžeme vidět na různých místech, obvykle v roli zakladatele místního fokoláre: Řím, Milán, Syrakusy, Innsbruck a ještě další města v Itálii. V říjnu 1958 společně se dvěma fokolarínkami odjíždí do Uruguaje, Argentiny, Brazílie a Chile; v roce 1960 se vrací do Itálie – do Terstu – a pak odchází za železnou oponu do jugoslávského Záhřebu. V listopadu 1964 ho augsburský biskup Stimpfle vysvětil v Rocca di Papa na kněze. Jako novokněz odjíždí do Brazílie, kde s různými přestávkami zůstává do roku 1971; nachází hluboký souzvuk s místními lidmi a mnohým dává poznat ideál jednoty.

Mezi lety 1972 a 1978 ho pak často nacházíme na cestách jižní Itálie s jeho malým zavazadlem obsahujícím jen to nejnutnější: všude je ve službě a v roli naslouchajícího otce, který vytváří společenství. Potom opět střídá pobyt v různých městech na severu země, aby se po 31 letech vrátil do svého rodného Tridentu, kde mu Chiara v červnu 2001 svěří projekt nové evangelizace „Trento ardente“ („Planoucí Trident“) Již po půl roce ho však musí opustit, aby v Centru Díla nahradil náhle zesnulého Enza Fondiho v roli zodpovědného za aspekt „modlitba a duchovní život“.

V následující době se neúnavně věnoval přednáškám o spiritualitě pro mladé fokolaríny a fokolarínky i pro členy různých formačních škol. Ve službě Dílu zůstal až do konce svého života, jak mu síly dovolovaly. Ve svém fokoláre v blízkosti Centra Díla přijímal hojné návštěvy, které dosvědčovaly jeho lásku rozsévanou v mnoha částech světa a jednotu mezi lidmi různých sociálních vrstev a různých kultur.