161107 emmausInterview prezidentky Hnutí fokoláre Marie Voce u příležitosti 20. výročí ceny, kterou udělilo UNESCO Chiaře Lubichové za její přínos pro výchovu k míru.

Jste v čele Hnutí fokoláre, které připravuje na 15. listopadu 2016 setkání nazvané „Znovu vynalézat mír“. Řekněte nám, jak je třeba se postavit k „rozkouskované válce“, o níž hovoří papež František? Máme dnes znovu vytvářet mír „po malých kouscích“ a všude napomáhat konkrétním iniciativám, které mohou svítit jako malá světla do temnoty?
„Tisíce různých malých aktivit pro mír, které organizují ti, kdo se hlásí k Hnutí fokoláre, mají už svou hodnotu, stejně jako mnoho jiných. Jsou součástí sjednocujícího úsilí směřujícího k jediné vizi: jít ke všeobecnému bratrství, orientovat se k tomu „aby všichni byli jedno“, což je Boží sen [srov. Jan 17,21]. Takovýto pohled a takovýto obzor dodává odvahy a je pomocí i podporou ke stále novému začínání navzdory těžkostem a uprostřed bolestí, jež úsilí o vytváření míru vyžaduje.“

Před 20 lety obdržela zakladatelka Hnutí fokoláre Chiara Lubichová od UNESCO cenu za výchovu k míru. Setkání 15. listopadu v Paříži představí četné iniciativy, které vaše Hnutí rozvíjí na cestě konkrétního vytváření míru, např. ve Svaté zemi – zvláště v Jordánsku, v Palestině a v Izraeli – což jsou zásadní země pro světový mír. Co dělá Hnutí fokoláre v oblasti výchovy k míru a co by mohlo být zdrojem inspirace pro lidi dobré vůle i jinde?
„Setkání mezi kulturami a náboženstvími, o něž se Hnutí fokoláre snaží, je naší každodenní zkušeností. Neomezuje se jen na toleranci nebo na prosté uznání rozdílnosti; přesahuje dokonce i smíření. Vytváří takřka novou identitu, která je širší, společná a sdílená. Je to dialog založený na faktech, který zahrnuje lidi nejrůznějších přesvědčení, včetně nenáboženských, a vede je ke starosti o konkrétní potřeby a ke společné odpovědi na problémy v oblasti sociální, ekonomické, kulturní a politické. Dochází k němu v prostředích postižených závažnými krizemi, jako je Sýrie, Irák, Středoafrická republika, Demokratická republika Kongo, Nigérie a mnohé další. Tak je tomu i ve Svaté zemi. Máme společné přesvědčení: pokud existuje extremismus násilí, snažíme se odpovědět způsobem zásadně jiným, tedy extremismem dialogu. Je to snaha vyžadující maximální osobní i společné nasazení a je riskantní, náročná a vyzývající. Žijí tak děti, mládež i rodiny, křesťané, židé i muslimové. Tito lidé se především snaží odřezat své vlastní kořeny nepochopení, strachu a odporu. Je to extremismus, který je den po dni živen tím, že se uvádí do života jeden druh umění – umění milovat.“

Co očekáváte od setkání 15. listopadu v UNESCO především pro oblast muslimsko-křesťanského dialogu? Bude se konat přesně rok po pařížském atentátu z loňského 13. listopadu. Jaké poselství chcete k tomuto tématu odevzdat?
„Očekáváme, že nám i mnoha jiným přinese nové a radikálnější vědomí o tom, že Boží záměr s lidstvem je vytvoření jedné jediné sjednocené a pluralitní rodiny, která předpokládá různosti, ale nestaví je proti sobě. Je to skutečnost, kterou máme vytvářet právě cestou dialogů, z nichž ten muslimsko-křesťanský je nejdůležitější a nejpotřebnější, jak to dokazují fakta, ale není jediný.“

Převzato