„Hledat každý den maličkosti, ze kterých bychom se mohli radovat“ – toto krédo provázelo Františka Mustera v posledním období jeho pozemského života, který se před rokem – 10. srpna 2022 – nečekaně ukončil. Během více než 67 let rozdal mnoho radosti svým blízkým z rodiny, okolí, kde žil, ale také z Díla Mariina, kde našel svůj duchovní domov. Velmi přispěl k budování a údržbě citadely a Centra Mariapoli v Praze-Vinoři. Jeho život přibližuje dcera Marie.
V noci asi ještě 10. srpna oslavil náš taťka narození pro nebe. I když bychom si všichni přáli, aby tady taťka byl ještě dlouho s námi, respektujeme Boží vůli a věříme, že tento okamžik byl ten nejvhodnější.
Taťka se narodil 15. ledna 1955 Anně a Františkovi Musterovým žijícím v Chotěboři. Byl malé nedonošené dítě a jako jeden z prvních se „dopékal“ v inkubátoru. Dětství měl těžké, byl slabý (z ozdravovny psal v dopise, že hodně jí a už přibral 20 dkg). Má jen jednoho o 20 let staršího bratra Josefa. Jeho otec velmi těžce nesl zabavení svého hospodářství komunisty.
Taťka se vyučil truhlářem a začal pracovat v „Interiéru“. Kolem sedmnáctého roku se pro něj mnohé změnilo. Začal se kamarádit s Jendou Valtrem, který byl věřící, chodil do kostela a jehož život byl pro taťku svědectvím o živém Bohu. Podnikali společně mnoho výletů do přírody, opravili si rybník „Glenjan“ a nasadili do něj ryby. Sjížděli Vltavu a v plavkách šli na mši svatou, na níž se údajně poprvé setkali s páterem Miloslavem Vlkem (pozdějším kardinálem). S tímto velkým člověkem se sešel, ještě když vojačil v Rožmitále pod Třemšínem. Tam také poznal manžele Marii a Adolfa Trčkovi, jejichž vztah byl pro něho vzorem obětavé manželské lásky.
S naší maminkou se seznámil velmi kuriózně. Jak také jinak, když její rodiště je celých 100 km od Chotěboře. Jedna slečna ze společenství věřících v Chotěboři mu dala „Slovo života“ v obálce, na které byla napsaná adresa naší maminky. Taťka na tu adresu napsal dopis. Když si par dopisů vyměnili, rozjel se za maminkou do Podkrkonoší a po roce byla svatba.
Po svatbě přišla na řadu rekonstrukce domu a začalo se naplňovat proroctví z pohádky O Marušce a Frantíkovi, kterou dostali naši jako svatební dar od tety Buřilové. Tam se píše: „Aby se kluci líp srovnali, nad sebe palandy dejte!“ Kluků mají pět a já jsem světlá výjimka.
Tatínek celý život neúnavně pracoval, aby nás všechny uživil. S maminkou nám umožnili studovat školy dle našeho výběru a přání. Pracoval v Interiéru jako truhlář a poté jako hlídač a vrátný v Alce a v Chotěbořských pekárnách. Později pracoval u Škarydů, kde se mohl věnovat práci se zvířaty, která jej bavila. Když naši kluci dokončili lesnické školy a začali pracovat v lese, splnil se taťkovi další sen. Pracoval v lese a se dřevem.
Když mohl pracovat v Praze-Vinoři jako údržbář, splnilo se mu jeho další přání. Totiž pracovat pro Dílo Mariino a žít v citadele. Nelze říci, co bylo vlastně jeho poslední prací, protože pořád pomáhal, kde mohl a kde bylo potřeba. Ve farnosti, nám dětem s každodenními starostmi, na Hoješíně sestřičkám a panu Jedličkovi. Byl velmi pracovitý a ochotný pomoci, ale měl i své stinné stránky. Jeho povaha byla vznětlivá. Často se rozčiloval a hádal se s námi dětmi, s maminkou i jinými lidmi. Se svojí výbušnou povahou se snažil bojovat a z každého setkání přijížděl s novým předsevzetím. Věříme, že při poslední svátosti smíření cca tři dny před svojí smrtí vyznal své hříchy a byly mu odpuštěny. Prosit o odpuštění se totiž také nikdy nebál a dokázal se omluvit i nám dětem.
Tatínkovým krédem posledních dní bylo hledat každý den maličkosti, ze kterých bychom se mohli radovat.
Marie Zadinová
