Foto: archiv Lenky a Petra Ouškových
O ten se snažilo ve dnech od 28. září do 1. října 165 účastníků letošní mariapoli v Srní na Šumavě, jejíž hlavním tématem byla modlitba a mottem „Vstanu a půjdu k svému otci“ (Lk 15,18).
Po celé čtyři dny nás provázel slavný Rembrandtův obraz znázorňující návrat ztraceného syna, jehož velká reprodukce visela na kazatelně v místním kostelíku Nejsvětější Trojice, kde jsme měli každý den nádhernou mši svatou, při níž naše děti – bylo jich na mariapoli celkem 43 – tančily před presbytářem s barevnými šátečky a měnily se tak (podle jednoho místního kněze) z čertíků na andílky. Jako už proměnění andílci poznaly samozřejmě vrcholný okamžik mše svaté – proměňování – a do jednoho si v té chvíli s úctou poklekaly před oltářem na tvrdou žulovou dlažbu.
Stejně obdivuhodná byla v kostele adorace před Nejsvětější svátostí. Trvala plných dvanáct hodin, v pátek od 12.00 do 24.00 hodin a musím s obdivem konstatovat, že Pán Ježíš v Nejsvětější svátosti byl vždy ve „společenství“ několika lidí („Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“). Večer následujícího dne byl pak kostelík zcela zaplněn při hodinovém večeru chval a uctívání.
Rembrandtův obraz nás provázel i při dopoledním programu v sále krásného hotelu, kde jsme probírali modlitbu ze všech stran, abychom ji pak mohli uvádět do praxe nejen v místním kostele, ale například i na společných vycházkách (modlitba růžence). Posilovaly nás v tom opravdu krásné zkušenosti s modlitbou, které jsme každé ráno vyslechli. Další zkušenosti a dojmy jsme si pak mohli sdílet v menších skupinkách. Děti se zatím seznamovaly a dováděly při společném programu, kde se také seznamovaly s tématem mariapoli – modlitbou.
Modlitba není výsada moudrých učenců nebo nadaných umělců. Modlitba je návrat k Otci, do jeho domu, kde má své místo každý z nás. Malý nebo velký, bezvýznamný nebo důležitý, v Jeho náruči jsme si všichni rovni.
Jiřina Balková
