V L’Osservatore Romano vyšel dlouhý rozhovor s prezidentkou Hnutí fokoláre: navzdory současným tragédiím ve mně vzbuzují důvěru prostí lidé, kteří každý den dělají mírová gesta, a mladí lidé, jako jsou ti ze Světových dnů mládeže, kteří mají nadšení a hloubku
Roberto Cetera a Beatrice Guarrera
„Bratrství, mír a jednota: ´jsou tři slova, která jsou nesmírně aktuální. Dnešek již není érou pouze individuálních práv ani sociálních práv pro určitou kategorii; naše doba je érou práv a povinností národů a lidstva.´ Chiara Lubichová, zakladatelka Hnutí fokoláre, pronesla tato slova před dvaceti lety, a když si dnes její projev znovu čtu, nemohu si pomoci, ale jsem dojatá.“ To jsou slova Margaret Karramové, od roku 2021 prezidentky Hnutí fokoláre, které se rozšířilo do 182 zemí světa. Žije v Centru Hnutí, které se nachází v Rocca di Papa, několik kilometrů od Říma a udělala si čas na to, aby se s „L’Osservatore Romano“ zamýšlela nad cestou církve v této době a nad těžkou chvílí, kterou prochází svět zmítaný konflikty. „Chiara“, pokračuje Karramová, „nám již tehdy ukazovala, že k tomu, aby se probudilo bratrství, je třeba žít ´jednotu´, vždy v rozmanitosti a svobodě, budovanou národy a lidmi, kteří jsou skutečně sami sebou, nositeli své identity a vlastní kultury, otevření a v dialogu s ostatními. Jsem přesvědčená, že pouze takovýmto způsobem života můžeme budovat svět míru. Mír,“ říká, „je realita, po které všichni toužíme, ale když se podívám na dnešní svět, říkám si: ‚To je ale katastrofa!‘ Konflikty na Ukrajině, v Sýrii, ve Svaté zemi a v dalších zemích Afriky a Asie jsou pro mě největším utrpením.“
„Já sama jsem žila v zemích zmítaných konflikty,“ říká Karramová, jejíž palestinskoarabská rodina má izraelské občanství. Ve skutečnosti pochází ze severu Svaté země, z palestinského obyvatelstva, které po vyhlášení státu Izrael nemuselo opustit izraelské území, ale bylo integrováno. Karramová vysvětluje, že v procesu růstu a hledání vlastní identity hrálo pro ni důležitou roli také Hnutí fokoláre, spolu s hluboce křesťanskou formací, které se jí v rodině dostalo: „Dnes mohu říci, že mou pravou identitou je být křesťankou. Doufám, že mou vlastí je nebe a toto pochopení mi dalo takovou svobodu, že se to nedá ani vysvětlit. Samozřejmě, že trpím a pláču pro svůj lid, zvláště v této době,“ prozrazuje s dojetím. „Mou nejpravdivější identitou je být tím, čím jsem, a naplňovat Ježíšovo povolání žít z lásky ve světě, žít podle evangelia, které nás vede k tomu, abychom chtěli budovat jiný svět. Mám mnoho židovských, izraelských a palestinských přátel. Snažím se nikomu nestranit.“
Mezi mnoha okamžiky svého osobního života spojenými se Svatou zemí si Margaret dobře pamatuje, že když byly podepsány dohody z Osla mezi Izraelci a Palestinci, byla v Jeruzalémě: „Vzpomínám si na slzy radosti v těch dnech. Zdálo se, že mír si konečně našel cestu, ale pak se situace změnila. Nenávist, zájmy, nevědomost a nedostatek setkávání mezi lidmi postavily v srdcích tolik zdí, které je těžké zbořit. Navzdory hrůze, která je v těchto dnech před očima světa, chci stále věřit, že je možné, aby tyto dva národy mohly žít společně, ve svobodě obou. Od dětství jsem snila o tom, že v mé zemi budeme moci žít v harmonii a míru; chtěla jsem se zapojit do občanského světa, abych k tomu konkrétně přispěla. Pak jsem se seznámila s Hnutím fokoláre a přitahovalo mě povolání strávit celý svůj život budováním mostů jednoty, zejména mezi třemi monoteistickými náboženstvími. Konkrétně existuje mnoho cest, kterými jsme prošli a na kterých jsem se také aktivně podílela; jedna z nich se týká četných iniciativ, jejichž cílem je vzdělávat lidi o míru již od útlého věku. Není to snadná cesta, ale ke změně dochází právě tehdy, když se zrodí nová mentalita, kdy se navzájem uznáváme jako bratři a sestry.“
„Svět dosud nenašel řešení pro toto válečné zlo,“ říká Karramová. „Migranti, chudoba, změna klimatu, války: dnešní svět není o nic lepší než dříve. Tváří v tvář všem těmto výzvám se dívám na církev a vidím mnoho otázek lidstva, chybějící odpovědi. Ani my jako církevní hnutí nejsme ušetřeni stejných problémů, s jakými se potýká církev. Příkladem je úbytek povolání, kterému také čelíme a který nás vede k tomu, abychom se věnovali obnově formace nových generací, a to je jistě dobře. A potom s nesmírným zármutkem nad újmou, kterou oběti utrpěly, čelíme metle sexuálního zneužívání dětí a zneužívání autority, které zasáhly i naše hnutí. Realizujeme formační kurzy pro integrální ochranu osoby pro všechny členy hnutí, pro ty, kteří mají odpovědné pozice, a cesty doprovázení obětí. Stručně řečeno, v církvi a v jejích členech je třeba vykonat mnoho práce.“
Dalším zásadním aspektem v těchto těžkých časech je podle Margaret Karramové „hledět na důstojnost každého člověka, na to, co to znamená být rodina. Hodně o tom mluvíme, ale pak často podlehneme individualistickému životnímu stylu. Jako ve válkách. Každý chce všechno pro sebe, nehledí na dobro toho druhého. Ale pokud se nebudeme navzájem respektovat, nic se nezmění. Dívám se na svět a často bych ztrácela odvahu,“ přiznává. „Jako praktikující křesťanka se sama sebe ptám: ´Změní se svět? Je nějaká naděje?´ Tuto sílu nacházím ve vztahu s Ježíšem, v modlitbě, která mi dává odvahu jít vpřed a dál prosit Boha, aby posílil mou víru. Ale modlitba sama o sobě nestačí. Pak zakouším, že v každodenních životních těžkostech je třeba jednat, a vidím, že je naděje, že dojde ke změně.“ Prezidentka Hnutí fokoláre říká, že „svět a církev jdou kupředu, k něčemu velmi pozitivnímu,“ jak to zažila při své nedávné účasti jako zvláštní host na biskupské synodě ve Vatikánu. „Nedávná zkušenost ze synody mi dodala novou sílu. Zažila jsem novou církev, církev na cestě a v hlubokém naslouchání tomu, co se děje ve světě. Synodalita žitá po celý měsíc mi otevřela nové obzory toho, jak se svět, který se zdá být lhostejný, katastrofický, může naučit tichu, naučit se naslouchat, nechat se oslovovat nikoli osobními tvrzeními, ale darem, který v sobě nese každý člověk, ať už je to kardinál, kněz, muž nebo žena. Rozdíly v kultuře, jazyce, společenském postavení nebyly překážkou, naopak! Naučila jsem se, jak nás to může proměnit.“
Dnes je i ve společnosti mnohem větší potřeba spojovat: „sami,“ konstatuje, „ se nedokážeme vyrovnat s kritickými problémy, se kterými se setkáváme každý den. Nemůžeme to udělat ani jako jednotlivci a často ani jako národy. Stačí se podívat na probíhající konflikty. Bez mezinárodní intervence, která by se snažila za každou cenu zabránit eskalaci bojů, nelze nalézt cestu ke spravedlivému míru, který by byl sdílen a respektoval všeobecná práva člověka. Přesto, bez ohledu na to, kolik hrůzy nás nyní obklopuje, vnímám, že nemohu zoufat, protože existují náznaky naděje. Vidím je: naději mi dávají prostí lidé, kteří ve svém každodenním životě dělají mírová gesta, a pak mladí. Jsou velikou nadějí! Jako ti, které jsem viděla na Světových dnech mládeže v Lisabonu.“ Margaret Karramová byla na Světových dnech mládeže poprvé: „Kromě velkého počtu účastníků jsem viděla tyto mladé lidi, kteří žijí v dnešním světě, možná horším, než co jsem zažila já. Přesto jsem viděla jejich velké a nakažlivé nadšení, nejen pro to, že byli spolu s dalšími mladými lidmi. Viděla jsem jejich žízeň, dotkla jsem se hloubky jejich duše. Žízeň po nekonečnu, kterou bych definovala jako božskou. Zatímco já jsem si myslela, že mladí lidé jsou ke všemu lhostejní. Když jsem k nim mluvila při dvou různých katechezích – bylo tam 7000 lidí sedících na slunci – zůstalo ve mně vtisknuto ticho. Jak tomu bylo i při mši s papežem a při mimořádné a nezapomenutelné křížové cestě. Především jsem však žasla nad tím, jak vážně a věrně prožívali eucharistickou adoraci. To vše mi dává naději, protože dnešní mladí lidé jsou také budoucností, pokud je podpoříme.“
Problematika mladých lidí je Hnutí fokoláre velmi blízká. Margaret Karramová vypráví: „Moje zkušenost je taková, že spíše než mluvit k mladým lidem jim musíme nabídnout své svědectví. Katechizujeme je různými způsoby, ale oni se pak cítí hluboce osamělí. Potřebují blízkost, lidi, kteří svým životem dosvědčují víru, kteří jsou v souladu s evangeliem. Toto je konverze, kterou cítím, že musím vykonat ve vztahu k mladým lidem jako dospělá osoba. Domnívám se, že mladí lidé potřebují kromě teologické formace také velkou blízkost a naslouchání. Mají jiné technologické vzdělání než my, jsou mnohem rychlejší. Co můžeme udělat pro to, aby ze sebe mohli dát to nejlepší?“, klade si otázku prezidentka Hnutí fokoláre. Odpověď je ve svědectví: „Téma, ve kterém chceme v tomto roce v Hnutí jít do hloubky, je právě téma hlásání. Titul, který jsem mu dala je ´Povoláni a posláni´, protože musíme druhého nejen naplnit, ´zalévat´ ho, ale také zajistit, aby mohl rozvíjet všechny své talenty. To však je možné pouze tehdy, když před sebou najde člověka, který ho přijímá. Nejsme zvyklí naslouchat. Říkám to sama za sebe: jaké je mé hluboké naslouchání? Šalomoun v Bibli nežádá Boha o moudrost. V hebrejštině je napsáno ´Lev Shomea´, ´srdce, které naslouchá´. Nevím: nasloucháme ušima nebo srdcem? Musíme najít nový jazyk, změnit svůj způsob promluv, aniž bychom rozmělnili Boha a jeho poselství. Mladí lidé chtějí slyšet o Bohu, ale záleží na tom, jak to děláme. Musíme mluvit o životních zkušenostech, osobních těžkostech a o tom, jak je každý prožívá.“
Podle Margaret musí být jazyk hlásání přizpůsoben mladým lidem, ale také „inkulturován“ podle národů, s nimiž se setkává: „To se týká i Hnutí fokoláre. Je to pravda, zrodilo se skrze Italku Chiaru Lubichovou, ale dostalo se až na konec světa, do mnoha kultur. Ještě stále je pro nás obtížné porozumět jeden druhému do hloubky, pochopit pravý význam našich vyjádření, protože charisma Chiary se zrodilo v Evropě. Uvědomila jsem si to nedávno, protože jsem byla v Asii: Korea, Japonsko, Fidži, Austrálie a Indonésie. Tam jsem viděla, jak je církev inkulturovaná: dokonce i samotná struktura budov, kostelů, je jiná. Například v Indonésii měly tvar stanů. Vstoupila jsem do jednoho kostela, který byl celý otevřený, bez zdí a na nádvoří byl malý chrám se sochou, která vypadala jako buddhistická. Ale kněz nám vysvětlil, že je to Nejsvětější srdce Ježíšovo. Vystoupali jsme po několika schodech a vstoupili do malé místnosti se sochou muže s plnovousem a viditelným srdcem. Byl to Ježíš. Panna Maria měla také indonéské rysy.“ Od úžasu nad rozmanitostí však musíme přejít k tomu, že si položíme několik otázek: „Musíme si klást otázku, poznamenává Margaret, jak je možné inkulturovat hlásání v tomto národě, v této kultuře. Další příklad, během stejné cesty, jsme našli na ostrovech Fidži. Přišlo nás přivítat několik mužů a zúčastnili jsme se uvítacího rituálu. Požádali nás, abychom vypili nápoj z kořene pepře, zatímco ´herold´, tedy muž z místní komunity, který nás zastupoval, mluvil naším jménem k náčelníkovi kmene, který nás přivítal. Bylo to krásné. Tento rituál se potom opakoval i při našem odjezdu, aby nám dali svolení odejít z té komunity, do níž už jsme patřili, a popřáli klidnou a bezpečnou cestu. Pomyslela jsem si: kdo ví, jak je Bůh šťastný, když vidí tisíce odstínů vyjádření víry, radost z příslušnosti k nějakému společenství. Někdy si v našich církevních hnutích nevážíme, nebo dokonce nebereme v úvahu naše lidské charakteristiky, protože jsou odlišné a my na ně nejsme zvyklí. Během naší cesty nám však vyprávěli krásné příběhy o odpuštění nepřátelům, o smíření, o bratrství ve jménu evangelia. Vrátila jsem se posílená ve víře.“
Hnutí fokoláre se také snaží růst v dialogu a respektu mezi všemi, spolu s dalšími organizacemi i jiných náboženství. „Dokonce i v mé vlasti,“ vysvětluje Karramová, „Hnutí organizuje setkání mezi mladými Izraelci a Palestinci, kteří v Jeruzalémě nemluví ani stejným jazykem. Během těchto setkání se zrodila přátelství mezi židovskými a palestinskými dívkami, a tak jsme možná přivedli mladé lidi k tomu, aby si udělali zkušenost, že válka není jediným řešením.“
Společné soužití s příslušníky jiných vyznání, které Margaret Karramová v dětství zažila, bylo tedy zkouškou pro to, aby dokázala přijmout „mezináboženský“ prvek charismatu zakladatelky hnutí fokoláre Chiary Lubichové. „Charisma, které Chiara obdržela, se netýká pouze katolické církve,“ zdůrazňuje Margaret: „Hnutí ve skutečnosti hodně pracuje v ekumenismu a ve vztahu k jiným náboženstvím. Když Chiara v roce 1977 obdržela Templetonovu cenu, přišli jí k jejímu svědectví víry poblahopřát příslušníci jiných náboženství. Po roce 1977 tak pochopila, že musí otevřít první fokoláre v Jeruzalémě, aby mohlo navázat dialog s židy a muslimy. V Alžírsku máme členy Hnutí, kteří jsou muslimové. Nechtějí konvertovat ke křesťanství, ale následují svou víru. Jsou také buddhisté, kteří žijí podle svého náboženství, ale cítí se být v souladu s námi, abychom budovali bratrštější společnost, pracovali pro mír. Pořádali jsme také náboženská sympozia v Římě, kterých se mnozí zúčastnili.“
Do budoucna je naším závazkem stále více podporovat setkávání mezi náboženstvími, mezi národy, mezi jednotlivci, protože – uzavírá Margaret Karramová – „když se setkáme, zjistíme, že jsme všichni lidé a navzájem se potřebujeme.“
Zdroj: L’Osservatore Romano, 10. 11. 2023
