Při příležitosti desátého výročí smrti Jarmily Synkové vyšla v listopadu letošního roku kniha „Lásko! Příběh jednoho manželství“. Vztah Jarmily a Jindřicha Synkových nám dávají zakusit úryvky z deníků, dopisů a úvah. Poskytují ale i zajímavý pohled do doby, ve které žili, a na rozvíjející se Hnutí fokoláre, k jehož průkopníkům patřili. Jarmilu Synkovou můžete také znát jako dlouholetou spolupracovnici Nového města. Společně máme možnost nahlédnout do této knižní novinky a začíst se do jejich úvodních slov.
Cítím ve svém srdci velikou vděčnost, za všechny ty dary a milosti, které jsme od Pána za oněch více jak čtyřicet let přijali. Když si nyní čtu všechny ty dopisy, poznámky a zápisky, znovu prožívám ono nadšení a radikálnost, kterou jsme tehdy prožívali. Zamilovali jsme se. Nejen do sebe, ale především jsme se zamilovali do Boha. Může se to zdát snad trochu divné, ale byli jsme docela normální mladí lidé, kteří se jen osobně potkali s Bohem, a On se dotkl našich srdcí. V té době jsem si poznamenal do deníku: „Je zvláštní, že všechno mimo Boha mi připadá nedůležité. Je to jen jako namalovaný svět kolem nás a jedinou realitou pro nás je svět Boží“.
V té době Jarmila jezdí často do NDR za Natálií, první družkou Chiary Lubichové, zakladatelky Hnutí fokoláre. Jednoho dne se vrací a na rohu ulice mně oznamuje, že po rozhovoru s Natálií pochopila, že se musíme rozejít. Že vidí jako svoji cestu žít zasvěceným životem v panenství, ve fokoláre. Je to jako blesk. Hlavou mně projíždí příběh Abraháma s Izákem a Josefa s Marií. Nerozumím, ale cítím, že je tady Bůh… Říkám ano. Ale je to na mě příliš. Chodím jako tělo bez duše, všecko mně padá z rukou a několikrát mě málem přejelo auto. Po několika dnech to už oba nemůžeme vydržet, a tak se jdeme poradit s Otcem Karlem(1). Ujišťuje nás, že Bůh je otcem pokoje a radosti a že toto od nás určitě nežádá. Nakonec mu vývoj událostí dává za pravdu. Jde o nedorozumění. Ale my chápeme, že to byla naše zkouška, zda skutečně milujeme Boha více nežli sebe navzájem, více než „svoje“ povolání. A také poznání, jak moc se máme rádi. Přijímáme teď jeden druhého od Něho jako dar…
Teď po letech si na to najednou vzpomínám v době nemoci Jarmilky, při slavnostní mši, v Centru Mariapoli u příležitosti diamantové svatby manželů Hyršlových. Při obětování, se ve mně najednou rodí otázka: „Vrátíš mi ten dar, který jsi ode mne tehdy přijal? Je to otázka, která mně bere dech… Bože! … To ne! … Ne!
Ale… nemohu Mu říci ne… „Jako jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte i vy… Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.“ Tak o tohle nás teď Bůh žádá. On za nás dal sám sebe a teď si přeje, abychom ho následovali. Chce všecko… A za tři týdny Bůh tuto naši společnou oběť přijímá.
Když přišla nemoc, ptám se Jarmily, jak to vnímá a ona mi říká: „Jako projev Boží lásky“, a pak se ptá mne a já jí odpovídám, že to vnímám stejně. „Víš, to je teď naše misie, už nemusíme nikam jezdit, ani do Ruska,“ dodává.
Jarmila vyjadřuje tuto připravenost už na počátku své nemoci v dopise Emmaus(2):
„Ráda bych se ti svěřila, že mne potkala nová vůle Boží. I když si člověk v první chvíli neuvědomuje obsah, rozsah a dosah celé věci a možná si to neumím představit ani teď, pocítila jsem s jistotou, že Bůh má v rukou mne, moji rodinu, moje fokoláre. Že tahle nová skutečnost je Jeho láskou k nám. Nemusím se bát, protože On je láska a má mě nesmírně rád. Vede mne, nás dál, blíž k sobě. Jsem klidná a chci s Ježíšem Opuštěným projít vším, co mi Pán chystá. Chci s nemocí bojovat. Z lásky k manželovi, k mým dětem (už dospělým), k malým vnoučatům, prosím o uzdravení. A vím, že všechno má v rukou Láska.“
A také jedna z jejích posledních slov, která mi říká v den své smrti, jsou: „Bohu jsem řekla své ano, a to platí…“
1. Otec Karel Pilík.
2. Maria Voce (Emmaus) – v té době prezidentka Hnutí fokoláre.
Kniha vychází ve vlastním nákladu.
Objednávky knihy:
Jiří Kratochvíl
j.kratochvil@focolare.cz
tel.: 603867930
cena: 220 Kč
