Fokolarínka Jaroslava Malíková – Mohli jste ji v zimě zahlédnout na běžkách nebo dělat piruety na rybníce. Mohli jste ji zahlédnout ztišenou při páteční adoraci před Nejsvětější svátostí. Mohli jste zahlédnout její usměvavé oči nad respirátorem. S Jarkou se známe již hodně dlouho a v rámci jejího životního jubilea bych ji rád představil. 

Jaké bylo tvo­je dět­ství?

Na­ro­di­la jsem se v Hor­ní Strop­ni­ci v ma­leb­ném pro­stře­dí No­vo­hrad­ských hor, kou­sek od ostře hlí­da­né hra­ni­ce s Ra­kous­kem. Ro­di­če tam byli v še­de­sá­tých le­tech stá­tem po­slá­ni na tak­zva­nou „umís­těn­ku“, aby zve­le­bi­li po­hra­ni­čí, ta­tí­nek jako ře­di­tel ško­ly, ma­min­ka uči­tel­ka. Naše ro­di­na byla ve­li­ce semknu­tá, ra­dost­ná, po mně se na­ro­di­li dva brat­ři.

Do kos­te­la jsme jez­di­li po­kaž­dé ji­nam a mu­se­li jsme být opa­tr­ní, aby nás „ti z okre­su“ ne­vi­dě­li a ne­vy­fo­ti­li. To se ně­ko­li­krát sta­lo a ta­tí­nek byl za to vy­ho­zen z funk­ce ře­di­te­le.

V ne­dě­li byla tra­di­ce jet na oběd k ba­bič­ce a dě­deč­ko­vi do ne­da­lekých Bo­ro­van, ta­tín­ko­va ro­diš­tě. Po­chá­zel ze sed­mi dětí a jako nej­star­ší se prv­ní ože­nil a já jsem byla prv­ní vnuč­ka…  Při obě­dě u dlou­hé­ho sto­lu se živě dis­ku­to­va­lo. Dě­de­ček se kaž­dé­ho vy­ptá­val, co pro­žil. Ra­dost a sta­rost kaž­dé­ho se tý­ka­la nás všech! Už teh­dy jsem vlast­ně za­ži­la pra­vé křes­ťan­ské spo­le­čen­ství.

Z ta­ko­vé­ho krás­né­ho rod­né­ho hníz­da jsem „vy­lét­la“ na stu­die do Soběsla­vi na pe­da­go­gic­kou ško­lu a byd­le­la na in­ter­ná­tě. Měla jsem spous­tu krouž­ků a zá­lib. Ko­lem jsem ale ne­po­tka­la ni­ko­ho vě­ří­cí­ho! Exis­tu­jí vů­bec mla­dí křes­ťa­né? Ta­ko­vou otáz­ku jsem dala strejdo­vi a ten mě po­zval, když u něho byl na ná­vštěvě kněz Jan Tam­pír. Ten mě pak po­zval k sobě na faru v za­pad­lé vsi v po­hra­ni­čí, ve Svět­lí­ku. Při­je­la jsem tam se svým chlap­cem a bráš­ky a vida, dal­ší mla­dí. Byd­le­li jsme ne­da­le­ko od sebe, jen jsme se ne­zna­li. Utvo­ři­li jsme par­tu, po­zná­va­li se, pro­hlu­bo­va­li se ve víře a kon­krét­ně po­má­ha­li ve far­nos­tech. Po­pr­vé jsem čet­la Slo­vo ži­vo­ta, pro mne ná­vod, jak žít křes­ťan­ství ve 20. sto­le­tí, v so­ci­a­lis­tic­ké spo­leč­nos­ti, ve svě­tě, nejen v ne­dě­li při mši. Dal­ší kněz P. J. Ci­hel­na nám řekl o Hnu­tí fo­ko­lá­re. 

Kdy a jak ses roz­ho­do­va­la pro ces­tu za­svě­ce­né­ho ži­vo­ta?

Po střed­ní ško­le jsem se v roce 1980 vrá­ti­la domů a pra­co­va­la jsem v ma­teř­ské ško­le. S chlap­cem, na kte­ré­ho jsem če­ka­la, až se vrá­tí z voj­ny, jsme sni­li o spo­leč­ném ži­vo­tě a plá­no­va­li svat­bu. Zá­ro­veň ve spo­le­čen­ství, kde mne oslo­vi­lo cha­risma jed­no­ty, jsme byli po­zvá­ni na se­tká­ní „ma­ri­a­po­li“. Já jsem jela, můj chla­pec ne­chtěl. Za­ča­la jsem se sta­rat o děti a mlá­dež a svůj čas dá­vat jim. V ur­či­tou chví­li jsem se mu­se­la roz­hod­nout, což ne­by­lo leh­ké. Zví­tě­zil ži­vot na­pl­no pro­ži­tý pro dru­hé a s chlap­cem jsem se ro­ze­šla.

Dů­le­ži­tý byl pro mne v létě v roce 1986 po­byt v Pří­cho­vi­cích, kde jsem byla v týmu. Prá­ce bylo hod­ně, ale také mno­ho ra­dos­ti z kon­ver­zí mla­dých i star­ších lidí. Na kon­ci mi je­den fo­ko­larín řekl, že bych moh­la dát Pánu i svou ra­dost. Vzpí­ra­la jsem se: Co mi pak zů­sta­ne? Bo­lest. Ne, ne, za tu ná­ma­hu si za­slou­žím tro­chu od­mě­ny. Byl to boj uvnitř, kte­rý vy­vr­cho­lil při mši na svá­tek sv. Anny, kdy jsem Pánu da­ro­va­la svou ra­dost. Jaké bylo pře­kva­pe­ní, když jsem v srd­ci usly­še­la Jeho ti­chý hlas: „Ale já ne­chci jen ra­dost, já chci tebe ce­lou!“ To už mi bylo leh­ko od­po­vě­dět jas­ným ANO. A při­šla ne­če­ka­ná ješ­tě vět­ší ra­dost!

Zna­la jsem i jiné spi­ri­tu­a­li­ty, ale cí­ti­la jsem po­vo­lá­ní do fo­ko­lá­re. Pře­stě­ho­va­la jsem se do Pra­hy, abych byla blíž fo­ko­lá­re a moh­la lépe po­znat tuto ces­tu za­svě­ce­né­ho ži­vo­ta. 

Jak se zro­di­la tvo­je mi­sie v teh­dej­ším So­vět­ském sva­zu?

Na kon­ci dru­hé­ho roč­ní­ku for­mač­ní ško­ly fo­ko­larí­nek v ital­ském Lop­pi­a­nu se roz­ho­du­je o dal­ším pů­so­be­ní. Já jsem byla při­pra­ve­ná jít kam­ko­liv, ale na otáz­ku, kam bych ráda od­ces­to­va­la, jsem od­po­vě­dě­la: „Tam, kde je to nej­těž­ší.“ „A kde je to pod­le tebe nej­těž­ší?“ „V Rus­ku!“ A oprav­du jsem v led­nu 1996 byla ke své ra­dos­ti po­sla­ná do mos­kev­ské­ho fo­ko­lá­re. 

Co se ti vy­no­ří, když se ohléd­neš za svým po­by­tem v Rus­ku?

Za 15 let jsem tam za­ži­la věci těž­ké i ra­dost­né. Pou­to, kte­ré bylo nej­sil­něj­ší, bylo pou­to s těmi, kdo si vá­ži­li cha­risma­tu Chi­a­ry. Vy­ja­dřu­jí to tře­ba slo­va ně­ko­ho z pra­voslav­ných přá­tel: „Teď jsem na­šel smy­sl ži­vo­ta. Na­štěs­tí jsem po­tkal vás a vámi zpro­střed­ko­va­né uče­ní Chi­a­ry Lu­bi­cho­vé a vím, jak žít pří­tom­ný oka­mžik, jak při­jmout bo­lest.“ Ně­kte­ří ob­je­vi­li Boha, dali si do po­řád­ku man­žel­ství…

A já jsem se zase na­u­či­la mno­ho dob­ré­ho a krás­né­ho z je­jich umě­lec­ké duše, po­hos­tin­nos­ti a štěd­ros­ti. 

Kar­di­nál Špidlík čas­to ho­vo­řil o ši­ro­ké rus­ké duši, na­pří­klad v kni­ze „Duše Rus­ka“ [1]

Sto­jí za pře­čte­ní. Jestli­že se duše s duší po­tká na ro­vi­ně du­chov­ní, tedy ne na té na­ci­o­na­lis­tic­ké, po­li­tic­ké, ná­zo­ro­vé…, ale duše s duší, kte­rá vní­má svět, vše stvo­ře­né, vní­má vzta­hy, tak ob­je­ví­te ši­ro­kou rus­kou duši. Mají po před­cích něco ta­jem­né­ho, hlu­bo­ké­ho a zá­ro­veň křes­ťan­ské­ho, pře­sa­hu­jí­cí­ho to po­zem­ské. Schop­nost vše tr­pě­li­vě sná­šet. To mů­že­te na­jít v rus­ké li­te­ra­tu­ře i u ve­li­ká­nů jako byl Do­sto­jev­skij, Flo­rent­skij atd. 

Se­tka­la ses s vý­chod­ní kul­tu­rou. A co eku­me­na? 

Za vý­chod­ní kul­tu­ru po­va­žu­ji pra­vosla­ví. Ve fo­ko­lá­re jsem žila s pra­voslav­ný­mi fo­ko­larín­ka­mi, vel­mi úzce jsem se s nimi po­dí­le­la na ži­vo­tě v je­jich far­nos­ti. Jde o to pro­nik­nout do ně­če­ho, co se vám zdá zpr­vu cizí. Na za­čát­ku vi­dí­te jen to, co vás od­li­šu­je a po­stup­ně ob­je­ví­te mno­ho věcí, kte­ré nás spo­ju­jí. Vzá­jem­né pro­po­je­ní je pod­le mne eku­me­na. 

Jaký byl po le­tech ná­vrat do vlas­ti?

Tro­chu mi tr­va­lo, než na­sko­či­la češ­ti­na a čes­ké myš­le­ní! Kro­mě vět­ší­ho po­hod­lí jsem hned vi­dě­la kon­zu­mis­mus, to­lik zbo­ží, vý­bě­ru a mož­nos­tí.

V Mosk­vě jsme měli jen dva ka­to­lic­ké kos­te­ly a jít den­ně na mši zna­me­na­lo tři čtvr­tě ho­di­ny ces­tu tam a pak zpět. Ni­kdy jsme ji ne­vy­ne­cha­li. Teď máme kos­tel v mís­tě byd­liš­tě. Ne­vím, jest­li si toho vá­ží­me. 

Na­pl­no se vě­nu­ješ ži­vo­tu Hnu­tí fo­ko­lá­re, za kte­ré jsi v České re­pub­li­ce spo­lu s fo­ko­larí­nem Ji­řím Kra­to­chví­lem zod­po­věd­ná. Také ale pra­cu­ješ v ja­zy­ko­vé ško­le. Při­blí­ži­la bys tuto prá­ci?

Ano, učím za­hra­nič­ní stu­den­ty češ­ti­nu. Jsou to do­spě­lí lidé, kte­ří tady pra­cu­jí a aby se za­čle­ni­li do spo­leč­nos­ti, tou­ží se na­u­čit čes­ky. Ně­kte­ří jsou i po­kro­či­lej­ší a zdo­ko­na­lu­jí se v mlu­ve­ném pro­je­vu i v psa­ní. Na kaž­dou lek­ci mám plán vý­u­ky, na za­čát­ku je warm-up, tak­zva­né „ro­ze­hřá­tí“, aby stu­dent za­čal mys­let a mlu­vit čes­ky. Na­pří­klad na pro­cvi­če­ní mi­nu­lé­ho času kla­du otáz­ky: „Co jste dě­lal o ví­ken­du?“, „Co jste četl?“. Vět­ši­nou chtě­jí sdě­lit, co za­ži­li. Tím vlast­ně hod­ně vy­prá­vě­jí, čím žijí, co je pro ně tady těž­ké, čeho se bojí, nebo na­o­pak, co se jim líbí atd. Máme pří­le­ži­tost si pár mi­nut po­po­ví­dat o ži­vo­tě a jeho hod­no­tách. Je to moc pěk­ná prá­ce, kre­a­tiv­ní, a i já se do­zví­dám mno­ho no­vých věcí o je­jich ze­mích – o Srb­sku, Chor­vat­sku, Ukra­ji­ně nebo Rus­ku. 

V mi­nu­lých le­tech sis o prázd­ni­nách ně­ko­li­krát „od­sko­či­la“ do Ka­za­chstá­nu… [2]

Ano, pro­to­že je­den ital­ský ře­hol­ník tam ve dvou měs­tech za­lo­žil spo­le­čen­ství v du­chu spi­ri­tu­a­li­ty Chi­a­ry Lu­bi­cho­vé a hle­dal ně­ko­ho, kdo by po­mohl s pří­pra­vou ma­ri­a­po­li. Měla jsem prázd­ni­ny, tak jsem se na­bíd­la a od roku 2017 jsem tam po tři roky jez­di­la. Ces­ty do Ka­za­chstá­nu jsem vní­ma­la jako úsměv Boha, kte­rý na­šel způ­sob, jak ži­vot cha­risma­tu jed­no­ty za­ko­ře­nit i tam. 

Tvo­je še­de­sá­ti­ny, kte­ré v září sla­víš, jsou pří­le­ži­tos­tí ohléd­nout se a bi­lan­co­vat. Na co zvláš­tě v ži­vo­tě vzpo­mí­náš?

Kdy­bych se ohléd­la zpět, pro­ži­la bych ži­vot zno­va tak­to, ni­če­ho ne­li­tu­ji. Zvlášť po­žeh­na­ný čas byl, když jsem pů­so­bi­la ve fo­ko­lá­re na Si­bi­ři, v Kras­nojar­sku. Po­tka­la jsem lidi s ve­li­kou ži­vot­ní zku­še­nos­tí, mnoh­dy ne­leh­kou, ale vnitř­ně byli svo­bod­ní a ra­do­va­li se z mála. Tam jsem i já po­cí­ti­la ohrom­nou svo­bo­du. Ra­do­va­la jsem se z přá­tel­ských vzta­hů a také z nád­her­né pří­ro­dy: řeka Je­ni­sej, pís­kov­co­vé ská­ly Stol­by, taj­ga, je­ze­ro Baj­kal atd. 

Kte­rý je tvůj ob­lí­be­ný svě­tec a ci­tát?

Vždy mi byl blíz­ký sv. Fran­ti­šek a ne­dáv­no bla­ho­sla­ve­ná Chi­a­ra Luce Ba­da­no. A ci­tát? Po­sled­ní slo­va Chi­a­ry Lu­bi­cho­vé: „Buď­te ro­di­nou!“

Za rozhovor děkuje Petr Ettler
(Převzato z Vinosatu a redakčně zpracováno) 

(Zdroj: Nové měs­to 7/​​2021)

______________

1. Jan Pau­las: Duše Rus­ka s To­má­šem Špidlí­kem, Kar­me­li­tán­ské na­kla­da­tel­ství 2000.

2. Více viz Nové měs­to 10/​2017, str. 20-21; 7/​2019, str. 18-19. 

Modlitba za papeže Františka

Modlitba za papeže Františka

Foto: Ivana Bužková, Člověk a Víra 24. února 2025 Hnutí fokoláre se modlí za zdraví Svatého otce Prezidentka Hnutí fokoláre, Margaret Karramová, poslala Svatému otci poselství, ve kterém ho ujistila o své láskyplné blízkosti a vroucí modlitbě."Prosím Pannu Marii, aby...

Duch Svatý vede svou církev dál

Duch Svatý vede svou církev dál

14. ledna 2024 zemřel po krátké nemoci apoštolský exarcha řeckokatolické církve biskup Ladislav Hučko. Přinášíme rozhovor s ním, publikovaný v časopise Nové město 9/2003

Nablízku mladým – „On my way“

Nablízku mladým – „On my way“

Již před několika lety vzniklo ve Vídni mužské a ženské fokoláre „On my way“ („Na mé cestě“) – obě jsou v úzké spolupráci otevřená mladým lidem. O své zkušenosti se rozdělila fokolarínka Veronika Sodomková, která pochází z Hlinska.   Jsi ve fokoláre se speciálním...

Pin It on Pinterest

Share This