Margaret Karramová se v Praze setkala se členy Hnutí fokoláre
„Jsem opravdu šťastná, že mohu být s vámi, i když krátce. Mám velikou radost. Vůbec jsem si nemyslela, že budu mít možnost se s vámi setkat, nejen vidět Centrum Mariapoli, ale vás. Je to velký dar Panny Marie.“ To jsou slova Margaret Karramové, prezidentky Hnutí fokoláre, která během svého krátkého pobytu v Praze při příležitosti Evropského synodálního setkání našla chvíli setkat se s členy Hnutí fokoláre, a to ve čtvrtek 9. února.
Radost však byla vzájemná. Chvíle rodiny, jednoduchost, sdílení, hloubka… to jsou některé z výrazů, kterými lze toto setkání charakterizovat.
„Když jsme se dověděli, že Margaret Karramová přijede do Prahy,“ říká Jarka Malíková, spoluzodpovědná za Hnutí fokoláre v České republice, „moc jsme si přáli se s ní setkat. A aby tuto možnost dostalo co nejvíce lidí z naší ,rodinyʻ Díla.“
Ačkoliv Margaret mohla svou účast definitivně potvrdit až den před setkáním, sál Centra Mariapoli zaplnila více než stovka lidí různých generací. Těch, kteří bydlí na pěší dosah i těch, kteří se vypravili ze vzdálenějších končin republiky. A další byli připojeni přes internet. Jiní poslali videopozdrav, další provázeli setkání modlitbou a oběťmi.
Program? Zpěv, nahlédnutí do minulosti – za jakých okolností a jak se šířilo Hnutí fokoláre v naší zemi v době nesvobody – i do současnosti. Zazněly zkušenosti o tom, jak duch jednoty pomáhá členům Hnutí v různých oblastech života. Hovořilo se o životě rodin a celého širokého společenství v jižních Čechách, kde tento „poklad“ s vděčností převzala již třetí generace. Mluvili také manželé Františka a Karel Diblíkovi, kteří v rámci projektu Up2Me doprovázejí dospívající mládež a pomáhají jí orientovat se v tématech jako vztah k vlastnímu tělu, prožívání života atd. a dále se spolu s česko-slovenským týmem věnují manželským párům, které se dostaly do obtížných vztahových situací nebo které chtějí své vztahy upevnit. Kněží Tomáš Hoffmann a Jan Barborka dali nahlédnout do své zkušenosti v Diecézním centru života mládeže, kde spolu s týmem mladých lidí žijí ve službě těm, kdo do centra přijíždějí.
„Zastupuji zde všechny členy Díla Mariina, kteří se nějakým způsobem zapojili do synodního procesu,“ uzavřel sérii zkušeností Martin Hoder z Letovic. „Viděli jsme to jako příležitost posloužit církvi v našich farnostech. Zároveň nás to obohacovalo. Jako členové Hnutí jsme o tom diskutovali a navzájem jsme se povzbuzovali. Někteří z nás se stali farními koordinátory, někteří moderovali skupinky. Například v naší farnosti, v době, kdy začínal tento proces, pan farář navštívil naše společenství, které se schází kolem Slova života. Povzbudil nás a vybídl, abychom převzali odpovědnost za tento proces ve farnosti. Řekl nám: ,Fokoláre už synodní způsob života žije, takže by to měla být vaše parketa.‘ Rádi bychom se s tebou rozdělili o pár střípků z tohoto procesu na různých místech.“ Protože však čas byl krátký, tyto „střípky“ dostala Margaret na cestu do letadla písemně. A tak zůstal prostor, aby i ona se mohla rozdělit o to, co jí leží na srdci.
„To, co mám na srdci v této chvíli, je zkušenost, kterou jsme prožili v tyto dny (synodálního setkání). Mohu říct, že to byla velmi bohatá zkušenost.“
Vyprávěla, že prožila zkušenost církve. Setkání se zúčastnila spolu s Franciscem Canzanim, poradcem mezinárodního Centra Hnutí fokoláre pro aspekt „moudrosti a studia“ a Stefanií Tanesini, tiskovou mluvčí Hnutí fokoláre, která přijela jako novinářka. Margaret vyprávěla, že se setkání chtěli zúčastnit s postojem naslouchání zkušenostem druhých, chtěli být darem, naslouchat utrpení. Vyšlo najevo i mnoho výzev k problémům, které Evropa dnes prožívá – válka na Ukrajině, chudoba, emigrace, úloha ženy ve společnosti, zneužívání v církvi a mnoho těžkých věcí. Uvedla, že krásné bylo, že každý mohl ve svobodě říct to, co prožívá, a zároveň zde bylo naslouchání druhým.
A členům Díla, které měla před sebou, se svěřila, že si mohla uvědomit, jak je charisma Chiary darem pro církev v této chvíli. Dodala: „Říkám to ne proto, abych řekla, že Hnutí je dobré, ale že objevujeme, že je to dar Boží, který On nám dal. A vidím ho jako velkou hřivnu. Musíme ho dávat, aby přinášelo plody, neskrývat ho, žít, abychom budovali plnější společenství v církvi, a tam, kde jsme, v celé společnosti.“ Jak řekla, prožila velmi hlubokou zkušenost a cítila ještě silnější přání se vnitřně obrátit. Vysvětlila, že již dva roky vnímá, že je třeba žít v hlubším vztahu s Bohem a na základě toho pak růst i v lásce ke každému bližnímu. Žít vážně evangelium. Na synodálním setkání si uvědomila, že svět nepotřebuje mnoho slov, ale potřebuje náš život, naše svědectví.
„Ještě ve mně zesílila touha žít ve sjednocení s Bohem, abychom byli živým svědectvím Ježíše mezi námi, který promlouvá k lidem, k církvi, a který má co říct k výzvám dneška. Tak potom můžeme nalézat řešení.“ A pokračovala: „Někdo v mé skupině říkal, že tento synodální proces by se měl stát stylem církve, měl by se stát zvykem. A já jsem si říkala: my, kterým Bůh dal skrze Chiaru charisma jednoty, musíme být svědky tohoto stylu, tohoto společenství, této jednoty mezi všemi.“ Cítila větší zodpovědnost a jako by jí Bůh říkal: „Probuďte se, probuďte se, neztrácejte už čas.“ Margaret připomněla, že před dvěma lety říkala členům Hnutí, aby se zastavili, ve smyslu, aby byli více v Bohu. A svěřila své přání: „Nyní musíme utíkat, svět potřebuje rychle naše charisma, náš život.“
O své zkušenosti se rozdělil také Francisco Canzani, Stefania Tanesini, stejně jako Hana Pohořalá, členka národního synodálního týmu a delegátka České biskupské konference na synodálním setkání a na závěr předseda České biskupské konference arcibiskup Jan Graubner.
Účastníci se rozcházeli s vděčností a též s nadějí, že se s Margaret nesetkávají v Praze naposledy. Řekla, že se musí do Prahy vrátit, protože jí bylo řečeno, že „Praha je to nejkrásnější město světa“ a ona neměla tentokrát moc času si ji prohlédnout.
Zpracovala Ludmila Šturmová
Nové město 2/2023
