Povodně v provincii Emilia-Romagna: naděje, která odolává bahnu

Na začátku června námi otřásly zprávy o zničené Kachovské přehradě na Ukrajině. Těžko se představuje, co všechno místní obyvatelé prožívají.

Nedávno postihly záplavy také italské regiony Marche a Emilia-Romagna. Přinášíme vyprávění o osobních zkušenostech Marie Chiary Campodoni, vdané fokolarínky, učitelky a bývalé radní obce Faenza, která byla touto katastrofou těžce postižena. Možná nám její zážitky pomohou lépe pochopit, co lidé postižení povodněmi mohou zažívat.

Záplavy, které před měsícem a půl postihly italské regiony Marche a Emilia-Romagna, si vyžádaly 15 obětí na životech, tisíce vysídlených osob a rozvodnění 23 řek. Do dnešního dne bylo zaplaveno přibližně 100 obcí. Četné sesuvy půdy postihly drobné výrobce, síla vody zničila desítky kilometrů čtverečních zemědělské půdy a farem s chovem dobytka, mosty a silnice. Příspěvky, které shromáždila Koordinační skupina pro mimořádné situace v rámci Hnutí fokoláre, AMU a AFN, v současné době činí 182 000 eur.

Ve spolupráci s orgány provincie Emilia-Romagna byl zřízen místní výbor pro mimořádné události, který vymezil několik oblastí zásahu: Cesena; Sarsina; Faenza; Castel Bolognese; Ravenna.

Potřeby postiženého obyvatelstva se zjišťují především prostřednictvím osobních vztahů a vyplňováním formulářů, v nichž každá osoba deklaruje vzniklé škody a požadavky.

Mezi mnoha postiženými lidmi je i Maria Chiara Campodoni, vdaná fokolarínka, učitelka, radní pro sport v letech 2010-2015 a předsedkyně městské rady Faenzy od 2015 do 2020, která nám vypráví o dramatičnosti tohoto zážitku, ale také o naději potřebné k tomu, aby se dalo jít dál.

Marie Chiaro, jak jste tento okamžik prožívali?

            Ve Faenze došlo ke dvěma povodním. Do našeho domu se voda poprvé dostala 2. května, a to do výšky 30 cm. Bylo to odpoledne, za světla, a doma jsme byli já a syn. Zpočátku jsme to brali skoro jako „dobrodružství“, ale ten večer jsem byla raději, když se manžel, který mezitím venku vyzvedával další dvě děti ze sportovních aktivit, do domu nevrátil, protože venku bylo mnohem víc vody než uvnitř a my máme v přízemí jen francouzská okna. Kdybychom je pustili zpátky do domu, znamenalo by to, že by se dovnitř dostalo také mnohem více vody. Šli tedy spát k prarodičům a my jsme se pokusili odnést nějaké věci nahoru, navečeřeli se v pokojích a šli spát. Uklidňovali nás i hasiči, kteří projížděli kolem, a říkali nám, že se situace nezhorší. Druhý den byla hladina vody mezi interiérem a exteriérem stejná, a tak jsme se po dohodě s manželem rozhodli dům opustit. Když nám o čtrnáct dní později začali doporučovat, abychom se evakuovali z přízemí, protože se to bude opakovat, celé město vyhlásilo pohotovost a uvědomilo si, že se musí zmobilizovat, protože půjde o něco většího.

A co se stalo podruhé?

            Druhá povodeň, ta, které jsme unikli, přišla večer. Kolem půl deváté večer se břeh řeky protrhl přímo nad naším domem a my jsme do té doby, protože jsme byli vybaveni čerpadlem uvnitř domu, nevycházeli ven, přesvědčeni, že dokážeme průtok čerpadly kontrolovat, udržet vodu nízko i pomocí pytlů s pískem. Jenže místo toho se voda během 20 minut dostala do prvního patra, v mžiku dosáhla výšky tří metrů a tam jsme se ocitli v pasti. Zavolali jsme pomoc, která okamžitě reagovala s tím, že přijede, ale mezitím se ten den odpoledne už v Ceseně rozvodnila řeka Savio, takže civilní ochrana a hasiči, kteří ještě den předtím byli všichni ve Faenze, už byli poněkud více rozptýleni v různých oblastech. Navíc v mé ulici byl proud tak silný, že se motorovým vozidlům podařilo vjet dovnitř až ve 4:00 v noci a do té doby bychom se neudrželi. Hasiči nám řekli, abychom šli na střechy, ale my nemáme vikýř, takže to znamenalo jít zvenku, plavat. Situace byla opravdu nebezpečná. (Na fotografii šipka ukazuje, jaké úrovně dosáhla voda.) V jednu chvíli manželův bratranec, který ze sociálních sítí věděl, že se řeka vylila z břehů přímo u našeho domu, mu zavolal a zeptal se, jestli už jsme venku. Z jeho hlasu vycítil, že nám hrozí nebezpečí, a protože je to sportovec (jako kluk surfoval), oblékl si neopren, popadl prkno a skočil do proudu. Doplaval k našemu domu, tlačením surfu nás jednoho po druhém naložil a dopravil do bezpečí až k městským hradbám, 500 metrů od našeho domu.

Co jste viděli, když už jste byli venku?

            Když jsme se ponořili do proudu, celý pohled se změnil. Voda už byla nad dopravními značkami, takže člověk už nevěděl, jestli je na ulici, nebo na zahradě domu. Pluli jsme přes brány, přes garáže a tak vysoko, že mě v jednu chvíli požádal, abych se přidržela něčeho, co vypadalo jako keř, ale ve skutečnosti to byl, jak to teď vidím, strom. Byla jsem poslední, kdo se zachránil. Promočené nás v domě přivítala paní, která nás zná. Donutila nás svléknout se u ní v koupelně, dala nám čisté oblečení, protože tu noc byla také hrozná zima a pršelo. Zahřáli jsme se a pak jsme se rozběhli 6 km od města, kde bydlí moje tchyně. Měli jsme opravdu štěstí, protože jsme byli mezi prvními, kdo se dostal ven. A především jsme nezažili to, o čem nám později řada lidí vyprávěla, totiž opravdovou noční hrůzu ve městě.

Uvědomovaly si děti, že jim hrozí nebezpečí?

            Ano. Mám tři děti ve věku 10, 8 a 6 let. Nejmladší z nich v jednu chvíli běžel po schodech, protože jsme viděli, jak voda stoupá krok za krokem, a řekl mi: „Chybí pět schodů, čtyři, čtyři schody. Pojďme na terasu, musíme utéct“; a my jsme řekli: „Zůstaneme tady u okna, protože venku prší. Teď přijedou strážníci.“ Zkrátka si to uvědomily a pomalu to musely strávit, hlavně ten velký. Za hodinu jsme se báli, že to nestihneme. Jakmile se ocitly u babičky, byly klidnější, i když po příjezdu jim začalo docházet, že jsme o všechno přišli. Řekly mi: „Mami, už nemáme školní tašky, učebnice, a co teď?“ Vysvětlila jsem jim, že nám mnozí pomohou. A tak se také stalo.

Jaké byly první dny? Kde jste našli přístřeší?

            Několik dní jsme bydleli u tchyně, protože po městě se nedalo pohybovat. Potom se nás ujala teta jednoho přítele mého syna, která žije v zahraničí a která nám na měsíc půjčila svůj domek v centru města, 10 minut pěšky od místa, kde jsme bydleli, abychom tam mohli chodit a začít uklízet. Bylo nám těsno, ale opravdu to byl velký dar a možná jsem si to uvědomila až později, když jsem začala poslouchat příběhy ostatních. Potom začali přijíždět všude do města  i dobrovolníci. Musím říct, že k nám domů –  částečně díky Hnutí fokoláre a částečně díky tomu, že manžel má různé kontakty – vždycky přišli přátelé. Přicházeli z Parmy, Piacenzy, Benátek, a dokonce i ti, kteří před lety utrpěli zemětřesení v Emilii, a cítili se skutečné výt voláni k tomu, aby přišli pomáhat. Byla tam úžasná atmosféra, opravdové pomoci, a právě v tomto ovzduší jsem se pomalu začínala všeho zbavovat a byla jsem opravdu klidná. Odklízení bláta zpočátku bere všechny síly, člověk se snaží dělat, co může, je unavený, ale pak si uvědomí, že to nejsou věci a předměty, co tvoří jeho život, ale všechno ostatní.

Tvůj manžel má také restauraci…

            Ano. Na kamerách viděl, že tam naštěstí žádná voda není, ale musel se jít přesvědčit na vlastní oči. Jednoho dne vyrazil v šest hodin ráno s tím, že pojede po dálnici, ale i ta byla zavřená. Přišli jsme s nápadem: „Zavoláme místostarostovi a řekneme mu, že když tě vezme s civilní ochrankou do restaurace, můžeš vařit pro všechny potřebné.“ A musím říct, že on s radostí přijal, že jsme se dali do jeho služeb, protože tam bylo tolik vysídlených lidí. Všechny invalidy a starší lidi naštěstí odvezli už dřív a poslali je do jednoho hotelu, který je velmi blízko restaurace mého manžela, ale který nemá funkční kuchyni. Takže můj manžel a dva zaměstnanci strávili v restauraci celý den a za odpoledne vždy vyrobili 700 obložených mís. Evakuovaných bylo asi 100 lidí, dále tam byli hasiči, civilní ochranka, a protože restaurace je přímo na Via Emilia, tranzitním místě, do restaurace přišlo s prosbou o pomoc mnoho lidí, kteří uvízli na ulici, spali v autech a nejedli. Celá oblast Ceseny a Forli byla ochromena.

Jak se nyní zařídíte?

            V současné době jsme opustili malý dům, ve kterém jsme bydleli. Na nějakou dobu se přestěhujeme do domu, který máme u moře, a pak si na 18 měsíců pronajmeme byt, zatímco budeme čekat na opravu našeho domu. Výhledově se chceme vrátit v září 2024. Pak je tu spousta otazníků, především to, zda se najdou firmy, které budou schopny všechny ty domy zrekonstruovat, protože je nás hodně. Bavíme se o dvanácti tisících lidech, kteří jsou bez domova. Jen v našem městě je to 6 000 rodin a některé domy, ty nejstarší, byly prohlášeny za neobyvatelné. Teď se musí domy vysušit. Všechno jsme už zlikvidovali. Měli jsme parkety a ty jsme odstranili, podhledy v přízemí se samy sesunuly, když přišla voda, a s pomocí mnoha lidí se nám podařilo odstranit alespoň sanitární zařízení. Teď každé ráno chodíme otevírat okna a večer je jdeme zavřít, abychom zapnuli odvlhčovač. Naštěstí je léto. Kdyby se to stalo na podzim, byla by to větší komplikace.

Pokračuje solidarita i nadále?

            Rozhodně, a v různých podobách. Původně jsme například uvažovali o tom, že budeme hledat dům, který už bude zařízený, abychom se nemuseli stěhovat dvakrát, ale zjistili jsme, že lidé začali darovat všechno: skříně, matrace, ložnice, pohovky. Rozhodli jsme se vzít si prázdný dům, který začneme zařizovat s pomocí této prozřetelnosti, a pak si za 18 měsíců vše přivezeme zpět do našeho domu, také proto, že pak budou určitě jiné priority. Lidé opravdu rádi pomáhají a musím říct, že to pro mě bylo ponaučení. Vzpomínám si, jak jsem jednou po první povodni měla dům vzhůru nohama a rozbitou pračku. Řekla jsem si: Vezmu tři pytle, jeden s bílým prádlem, jeden s barevným, jeden s černým a pak půjdu do práce. První kolegyni, která se mě zeptá ‚jak vám mohu pomoci?‘, řeknu ‚kdybys chtěla, tohle jsou ty věci na praní“. Ani jsem nestihla přijít do školy a už jsem je rozdala. V takových případech se vytváří silnější pouto s lidmi a hlavně jsem se nestyděla požádat o pomoc. Přijali jsme, co nám bylo dáno, a cítím, že je to také způsob, jak ukázat své potřeby a říct, že je to v pořádku, že se máme rádi takoví, jací jsme. Vzniklo také hezké pouto se sousedy. Bydlíme tam už čtyři a půl roku, ale nikdy jsem nevstoupila na zahradu tolika sousedů, protože život je stále hektický a člověk běhá pořád dokola. Ale teď tam člověk vejde, pozdraví se, navzájem si pomůžeme.

Jaká fáze se otevírá nyní?

            Začala druhá fáze, a to vytváření občanských výborů, které začaly komunikovat s obecní správou. Byla bych se z různých důvodů nejraději stáhla do pozadí, zejména proto, že jsem v minulosti zastávala různé funkce, ale pak jsem si uvědomila, že aniž bych se příliš exponovala, mohu nasloucháním, chatováním a poskytováním pomoci těm, kteří mají tyto výbory na starosti, odvést svůj díl práce. Dlužím to svým dětem, které se mě stále ptají: „Ale musíme se tam vrátit a žít tam? Postavíme příště venkovní schodiště, které nás vyvede na střechu?“ Je třeba, aby na situaci dohlížela občanská aktivita. Cítila jsem, že také musím správným způsobem dávat k dispozici své zkušenosti a vytvářet co nejvíce propojení, protože teď – jak už to bývá – když dochází k rekonstrukci, je největší strach z toho, že zůstaneme sami.

Máš naději?

            Ano, opravdu. Onehdy jsme chtěli dát malý dárek jedné paní, která nás první měsíc hostila ve svém domě, a protože Faenza je městem keramiky, koupila jsem jí kachličku na zeď s nápisem „Krásné věci v životě se cuchají“. Říkal jsem si, že je to obrovský, obrovské rozcuchání. Možná nám bude chvíli trvat, než se z toho vzpamatujeme a překonáme to, ale cítím, že určité zážitky bych nemohla mít, kdybych si tímto těžkým obdobím neprošla. Opravdu cítím, že jsem dosáhla toho bodu, kdy se člověk dívá na to podstatné, na to, na čem záleží. Bylo to hrozné, ale nemůžu myslet jen na tu katastrofu, že voda všechno odnesla a hotovo. Je toho mnohem, mnohem víc.

                                                                                                          Maria Grazia Berretta

                                                           (Interview Carlos Mana – Foto: Maria Chiara Campodoni)