7. prosince 1943 v italském Tridentu Chiara Lubichová řekla své „ano“ Bohu. „Ano“, které se postupem času rozmnožilo a vytvořilo velkou rodinu Hnutí fokoláre, tvořenou lidmi z různých kontinentů, různého věku, různých kultur a povolání.
Nebyl to slib, byl to „let“. Let stejně odvážný jako let Charlese Lindbergha, který poprvé přeletěl Atlantik bez mezipřistání. „Našla jsi své povolání?“ zeptal se jí kněz, když viděl její radostný návrat z loretánské svatyně, kde se uchovává Nazaretský domek. „Ano“, odpověděla mu stručně. „Budeš se vdávat?“ „Ne.“ „Půjdeš do kláštera?“ „Ne.“ „Zůstaneš jako panna ve světě?“ „Ne.“ Kněz byl v rozpacích a neměl jinou alternativu, kterou by mohl předložit. Co tedy? Byla to čtvrtá cesta, kterou Chiara Lubichová před sebou zahlédla. Jaká cesta to byla? Sama dobře nevěděla, byla to nová cesta, po které se musela odvážně a statečně vydat.
Uplyne několik let. Slyší v sobě hlas, který ji žádá: „Dej se mi celá“. Jak? Kde? Na tom nezáleží, jen musí tomu hlasu odpovědět. Pouhá myšlenka, že se zcela odevzdá Bohu, ji naplňuje radostí. „Když půjdeš touto cestou, nebudeš mít vlastní rodinu“, naznačuje jí kněz, „nebudeš mít děti, budeš v životě sama…“ Sama? „Dokud bude na zemi svatostánek“, říká si Chiara, „nikdy nebudu sama“. Copak Ježíš neslíbil sto matek, sto bratrů a sester, sto dětí těm, kteří se všeho vzdají, aby ho následovali? V tu chvíli však Chiara nemyslí ani na to, co opustí, ani na to, co za to dostane. Ví jen, že se chce provdat za Boha. Nic menšího!
Kněz si uvědomí, že ačkoli je této dívce teprve dvacet tři let, může se rozhodnout pro tak odvážný let. Je opravdu odhodlaná a ví, co chce. Domluví si s ní schůzku v kapli jejich komunity. Doporučí jí však, aby „strávila noc na modlitbách“, téměř jako bdění se zbraní v ruce, jak bývalo tehdy zvykem. Ve svém pokojíku vezme Chiara rodinný křížek, políbí ho a začne k němu mluvit. Krátce nato se však její dech promění v páru na Ježíšově postavě a ona usne…
Uplynulo osmdesát let. Chiara Lubichová nezůstala sama. Ženich ji pozval na společnou cestu, otevřel jí Ráj a umožnil jí podílet se na jeho krásách, jak později sama zvolá: „Můj nejsladší Snoubenče, nebe je příliš krásné a Ty, jako božský Milenec, po mystické svatbě …, mi ukazuješ svůj majetek, který je můj! (…) Můj Bože, ale proč? Proč mně tolik? Proč tolik Světla a tolik Lásky?“ Chiara nezůstala sama. Kolem ní se zrodila velká rodina, kterou tvořili muži a ženy ze všech kontinentů, všech povolání, z mnoha kultur a náboženství. Její „ano“ bylo plodné, protože Bůh se nikdy nenechá přemoci ve své velkorysosti.
Po osmdesáti letech se toto „ano“ znásobilo a dodnes zní na tisíc způsobů. Bouře zuří, budoucnost se zdá být nejistá, onen „let“ může připomínat skok do tmy, strach ochromuje… Přesto se v mnohých stále ozývá ten hlas, někdy jen slabý, jindy zase mocný: „Dej se mi celá, dej se mi celý…“ Jak? Každý to objevuje pomalu, ale každé volání okamžitě vyžaduje velkorysé „ano“. Může to být váhavé a nesmělé „ano“ nebo „ano“ rozhodné, úplně malé „ano“ nebo „ano“ pěkně veliké… Stačí, aby bylo upřímné a autentické… Tak se Bůh i nadále zpřítomňuje ve světě a buduje své dějiny, které nakonec plně rozkvetou v Nebeském království.
