Při zprá­vách o dění na pol­sko-bě­lo­rus­kých hra­ni­cích jsem si vzpo­mněl na pří­běh sva­té­ho Mar­ti­na. Vo­já­ka, kte­rý se v zimě a mra­zu sli­to­val nad cha­tr­ně ob­le­če­ným člo­vě­kem, dal mu po­lo­vi­nu své­ho pláš­tě. Ve snu se mu pak zje­vil Je­žíš odě­ný do toho pláš­tě. Zto­tož­nil se s nuz­ným: „Mne jsi ob­da­ro­val“. Moc­ně vě­řím, že i mezi vo­já­ky, kte­ří – jak se zdá – na jed­né stra­ně ne­mi­lo­srd­ně tla­čí bě­žen­ce k ost­na­tým zá­ta­ra­sům a na stra­ně dru­hé jim brá­ní pro­jít,, se na­jde aspoň pár ná­sle­dov­ní­ků sva­té­ho Mar­ti­na. K čemu ji­nak je naše pře­bý­vá­ní na tom­to svě­tě? A k čemu jsou naše křes­ťan­ské ko­ře­ny, jichž se do­vo­lá­vá­me? To­hle není bla­ho­sklon­né pře­mí­tá­ní nad le­gen­da­mi o sva­tých, je to do všech dů­sled­ků váž­ná věc. Co když k nám le­tos při­chá­zí ne­beský Král jako malé bez­bran­né dítě, tam mezi ost­na­tý­mi drá­ty, v mra­zu? Blou­dí od jed­něch za­vře­ných dve­ří k dru­hým, od jed­no­ho tvr­dé­ho srd­ce k dru­hé­mu, tak jako kdy­si v Bet­lémě Sva­tá ro­di­na, než na­šla úto­čiš­tě ve chlé­vě…

sv martin repro

Po­zvá­ním ad­vent­ní doby je čin­né mi­lo­sr­den­ství, pro­ka­zo­va­né skut­ky.
Když po­tká­te člo­vě­ka v nou­zi ane­bo zra­ně­né­ho na duši ane­bo obo­jí do­hro­ma­dy, nelze se s ním rych­le roz­lou­čit a sou­cit­ně mu po­přát: „Jdi v po­ko­ji, Pán ať se o tebe po­sta­rá“. Mar­tin mu­sel se­sko­čit z koně, ro­ze­tnout svůj ho­nos­ný vo­jen­ský plášť a sklo­nit se k zemi, k těž­ké si­tu­a­ci jed­no­ho kon­krét­ní­ho člo­vě­ka.

Přijal bych do svého domu aspoň jednu z těch rodin na útěku, kdyby to bylo možné, ale zdá se, že do našich končin ani nemají šanci dojít. Například v Polsku není pro obyčejné lidi při daných zákonech možné ujmout se spontánně běžence a postarat se o něj. Byl by to trestný čin „napomáhání pašování lidí“. A za další, i kdybych chtěl, reálně teď nemám dostatek sil vyrazit do těch neuralgických míst a pomáhat tam. Co tedy mohu dělat?

Na­bí­ze­jí se dvě na­vzá­jem spo­je­né ces­ty, kte­ré mají v pod­sta­tě stej­ný ob­sah a smy­sl. Mohu do své­ho srd­ce po­zvat pu­tu­jí­cí­ho Krá­le. Jako bych mu řekl: „pojď dovnitř, pro­sím, zů­staň“ a vě­děl při­tom, že ho zá­ro­veň smím po­žá­dat, aby se On po­sta­ral o mrz­nou­cí lidi tam, sta ki­lo­me­t­rů da­le­ko. Ta­ko­vá je jed­na sou­část Ad­ven­tu v srd­ci.
A tou dru­hou je ne­ko­neč­ný svět lidí v naší blíz­kos­ti. Zmí­ním pří­kla­dy, ale kaž­dý si může vy­ba­vit po­dob­né či jiné ze své­ho vlast­ní­ho oko­lí: Ro­di­na, kde je ne­moc­ná ma­min­ka i děti. A ta­tí­nek, byť zdra­vý, ne­mů­že kvů­li ka­ran­té­ně do prá­ce. Jen tak­tak vy­jdou s pla­tem a kro­mě toho je tíží sta­rost s opra­vou domu. Ane­bo dáv­ná ka­ma­rád­ka, kte­rá se pro­je­vo­va­la jako vel­ký od­půr­ce oč­ko­vá­ní, ale nyní ji za­sti­hl vir s těž­kým prů­bě­hem. Jsou lidé, jimž se ze dne na den ra­di­kál­ně změ­ní celá per­spek­ti­va, pro­ží­va­jí oba­vy a úz­kost, ohro­že­ní ži­vo­ta, bo­lest. Po­tře­bu­jí prak­tic­kou po­moc, po­cho­pe­ní i las­ka­vé slo­vo. Mno­zí bez­tak máme k tomu vše­mu dáv­né nebo nové rány na duši. Může je mít i ten, s kým se ví­dám den­ně a stá­le ja­ko­by mi to pod­stat­né uni­ka­lo. Zde při­chá­zí Bůh v bliž­ním. Ad­vent v srd­ci, zde, v pří­tom­nos­ti, úpl­ně na­blíz­ku.

P. S. Mož­ná bychom měli mít dal­ší, jiné zob­ra­zo­vá­ní svět­ců. Neje­nom vý­sost­ně na­ho­ře, se sva­tozá­ří a „slav­ně na bí­lém koni“, jak se tra­dič­ně zpo­do­bu­jí sv. Mar­tin a sv. Jiří, ale dole, na zemi, v blá­tě, na­blíz­ku těm nej­slab­ším a nej­ví­ce zra­ně­ným. Sva­tý Je­ro­ným se roz­ho­dl žít v bet­lém­ském chlé­vě, aby vů­bec byl scho­pen na­psat pře­klad evan­ge­lií do ja­zy­ka svých sou­čas­ní­ků.

Ma­rek Tri­zuljak

Spo­lu­prá­ce s Bo­hem

Spo­lu­prá­ce s Bo­hem

V koronavirové době mnohdy nemůžeme navštívit příbuzné, přátele, známé, kteří by nás potřebovali. Komunikační prostředky se zdají být jedinou možností, jak zprostředkovat svou konkrétní lásku. Následující zamyšlení nám ukazuje další cestu. „Je ve­li­ce moud­ré trá­vit...

Dob­ře se za­ko­ře­nit v pří­tom­nos­ti

Dob­ře se za­ko­ře­nit v pří­tom­nos­ti

„Osla­vo­vat, abychom se se­tka­li“ je mot­to, kte­ré jsme si jako Hnu­tí fo­ko­lá­re zvo­li­li, abychom si v roce 2020 po ce­lém svě­tě při­po­mí­na­li sto let od na­ro­ze­ní naší za­kla­da­tel­ky Chi­a­ry Lu­bi­cho­vé. Ješ­tě před ně­ko­li­ka týd­ny se nám toto...

Pro­ží­vá­me čas mi­los­ti!

Pro­ží­vá­me čas mi­los­ti!

Slo­va Je­s­ú­se Mo­rá­na, spo­lu­pre­zi­den­ta Hnu­tí fo­ko­lá­re, kte­rá za­zně­la bě­hem ká­zá­ní při mši za za­vře­ný­mi dveř­mi pře­ná­še­né přes in­ter­net v den vý­ro­čí úmr­tí Chi­a­ry Lu­bi­cho­vé 14. břez­na 2020. (…) V těch­to po­sled­ních týd­nech – kro­mě...

Pin It on Pinterest

Share This