Při zprávách o dění na polsko-běloruských hranicích jsem si vzpomněl na příběh svatého Martina. Vojáka, který se v zimě a mrazu slitoval nad chatrně oblečeným člověkem, dal mu polovinu svého pláště. Ve snu se mu pak zjevil Ježíš oděný do toho pláště. Ztotožnil se s nuzným: „Mne jsi obdaroval“. Mocně věřím, že i mezi vojáky, kteří – jak se zdá – na jedné straně nemilosrdně tlačí běžence k ostnatým zátarasům a na straně druhé jim brání projít,, se najde aspoň pár následovníků svatého Martina. K čemu jinak je naše přebývání na tomto světě? A k čemu jsou naše křesťanské kořeny, jichž se dovoláváme? Tohle není blahosklonné přemítání nad legendami o svatých, je to do všech důsledků vážná věc. Co když k nám letos přichází nebeský Král jako malé bezbranné dítě, tam mezi ostnatými dráty, v mrazu? Bloudí od jedněch zavřených dveří k druhým, od jednoho tvrdého srdce k druhému, tak jako kdysi v Betlémě Svatá rodina, než našla útočiště ve chlévě…
Pozváním adventní doby je činné milosrdenství, prokazované skutky.
Když potkáte člověka v nouzi anebo zraněného na duši anebo obojí dohromady, nelze se s ním rychle rozloučit a soucitně mu popřát: „Jdi v pokoji, Pán ať se o tebe postará“. Martin musel seskočit z koně, rozetnout svůj honosný vojenský plášť a sklonit se k zemi, k těžké situaci jednoho konkrétního člověka.
Přijal bych do svého domu aspoň jednu z těch rodin na útěku, kdyby to bylo možné, ale zdá se, že do našich končin ani nemají šanci dojít. Například v Polsku není pro obyčejné lidi při daných zákonech možné ujmout se spontánně běžence a postarat se o něj. Byl by to trestný čin „napomáhání pašování lidí“. A za další, i kdybych chtěl, reálně teď nemám dostatek sil vyrazit do těch neuralgických míst a pomáhat tam. Co tedy mohu dělat?
Nabízejí se dvě navzájem spojené cesty, které mají v podstatě stejný obsah a smysl. Mohu do svého srdce pozvat putujícího Krále. Jako bych mu řekl: „pojď dovnitř, prosím, zůstaň“ a věděl přitom, že ho zároveň smím požádat, aby se On postaral o mrznoucí lidi tam, sta kilometrů daleko. Taková je jedna součást Adventu v srdci.
A tou druhou je nekonečný svět lidí v naší blízkosti. Zmíním příklady, ale každý si může vybavit podobné či jiné ze svého vlastního okolí: Rodina, kde je nemocná maminka i děti. A tatínek, byť zdravý, nemůže kvůli karanténě do práce. Jen taktak vyjdou s platem a kromě toho je tíží starost s opravou domu. Anebo dávná kamarádka, která se projevovala jako velký odpůrce očkování, ale nyní ji zastihl vir s těžkým průběhem. Jsou lidé, jimž se ze dne na den radikálně změní celá perspektiva, prožívají obavy a úzkost, ohrožení života, bolest. Potřebují praktickou pomoc, pochopení i laskavé slovo. Mnozí beztak máme k tomu všemu dávné nebo nové rány na duši. Může je mít i ten, s kým se vídám denně a stále jakoby mi to podstatné unikalo. Zde přichází Bůh v bližním. Advent v srdci, zde, v přítomnosti, úplně nablízku.
P. S. Možná bychom měli mít další, jiné zobrazování světců. Nejenom výsostně nahoře, se svatozáří a „slavně na bílém koni“, jak se tradičně zpodobují sv. Martin a sv. Jiří, ale dole, na zemi, v blátě, nablízku těm nejslabším a nejvíce zraněným. Svatý Jeroným se rozhodl žít v betlémském chlévě, aby vůbec byl schopen napsat překlad evangelií do jazyka svých současníků.
Marek Trizuljak
Zachránit svět láskou
Čemu nás naučila pandemie? Jak budovat nový svět? Jaký může být specifický příspěvek každého z nás? Přinášíme výňatek ze slov, která spontánně pronesla současná prezidentka Hnutí fokoláre Maria Voce (Emmaus) při setkání se...
V rozhovoru s Jesúsem Moránem
Přinášíme rozhovor s Jesúsem Moránem, španělským fokolarínem a knězem, který posledních šest let zastává úlohu spoluprezidenta Hnutí fokoláre. Rozhovor vedl Giulio Meazzini. V posledních šesti letech jste stál ve vedení Díla Mariina jako spoluprezident. Mohl byste...
Přijímat bolest světa
Přijímat bolest světa „Musíme zapomínat na sebe a jako hnutí se více otevřít přijetí bolestí světa.“ Touto silnou výzvou udala prezidentka Maria Voce jasný směr mezinárodnímu celosvětovému setkání zodpovědných za Hnutí...