Při zprá­vách o dění na pol­sko-bě­lo­rus­kých hra­ni­cích jsem si vzpo­mněl na pří­běh sva­té­ho Mar­ti­na. Vo­já­ka, kte­rý se v zimě a mra­zu sli­to­val nad cha­tr­ně ob­le­če­ným člo­vě­kem, dal mu po­lo­vi­nu své­ho pláš­tě. Ve snu se mu pak zje­vil Je­žíš odě­ný do toho pláš­tě. Zto­tož­nil se s nuz­ným: „Mne jsi ob­da­ro­val“. Moc­ně vě­řím, že i mezi vo­já­ky, kte­ří – jak se zdá – na jed­né stra­ně ne­mi­lo­srd­ně tla­čí bě­žen­ce k ost­na­tým zá­ta­ra­sům a na stra­ně dru­hé jim brá­ní pro­jít,, se na­jde aspoň pár ná­sle­dov­ní­ků sva­té­ho Mar­ti­na. K čemu ji­nak je naše pře­bý­vá­ní na tom­to svě­tě? A k čemu jsou naše křes­ťan­ské ko­ře­ny, jichž se do­vo­lá­vá­me? To­hle není bla­ho­sklon­né pře­mí­tá­ní nad le­gen­da­mi o sva­tých, je to do všech dů­sled­ků váž­ná věc. Co když k nám le­tos při­chá­zí ne­beský Král jako malé bez­bran­né dítě, tam mezi ost­na­tý­mi drá­ty, v mra­zu? Blou­dí od jed­něch za­vře­ných dve­ří k dru­hým, od jed­no­ho tvr­dé­ho srd­ce k dru­hé­mu, tak jako kdy­si v Bet­lémě Sva­tá ro­di­na, než na­šla úto­čiš­tě ve chlé­vě…

sv martin repro

Po­zvá­ním ad­vent­ní doby je čin­né mi­lo­sr­den­ství, pro­ka­zo­va­né skut­ky.
Když po­tká­te člo­vě­ka v nou­zi ane­bo zra­ně­né­ho na duši ane­bo obo­jí do­hro­ma­dy, nelze se s ním rych­le roz­lou­čit a sou­cit­ně mu po­přát: „Jdi v po­ko­ji, Pán ať se o tebe po­sta­rá“. Mar­tin mu­sel se­sko­čit z koně, ro­ze­tnout svůj ho­nos­ný vo­jen­ský plášť a sklo­nit se k zemi, k těž­ké si­tu­a­ci jed­no­ho kon­krét­ní­ho člo­vě­ka.

Přijal bych do svého domu aspoň jednu z těch rodin na útěku, kdyby to bylo možné, ale zdá se, že do našich končin ani nemají šanci dojít. Například v Polsku není pro obyčejné lidi při daných zákonech možné ujmout se spontánně běžence a postarat se o něj. Byl by to trestný čin „napomáhání pašování lidí“. A za další, i kdybych chtěl, reálně teď nemám dostatek sil vyrazit do těch neuralgických míst a pomáhat tam. Co tedy mohu dělat?

Na­bí­ze­jí se dvě na­vzá­jem spo­je­né ces­ty, kte­ré mají v pod­sta­tě stej­ný ob­sah a smy­sl. Mohu do své­ho srd­ce po­zvat pu­tu­jí­cí­ho Krá­le. Jako bych mu řekl: „pojď dovnitř, pro­sím, zů­staň“ a vě­děl při­tom, že ho zá­ro­veň smím po­žá­dat, aby se On po­sta­ral o mrz­nou­cí lidi tam, sta ki­lo­me­t­rů da­le­ko. Ta­ko­vá je jed­na sou­část Ad­ven­tu v srd­ci.
A tou dru­hou je ne­ko­neč­ný svět lidí v naší blíz­kos­ti. Zmí­ním pří­kla­dy, ale kaž­dý si může vy­ba­vit po­dob­né či jiné ze své­ho vlast­ní­ho oko­lí: Ro­di­na, kde je ne­moc­ná ma­min­ka i děti. A ta­tí­nek, byť zdra­vý, ne­mů­že kvů­li ka­ran­té­ně do prá­ce. Jen tak­tak vy­jdou s pla­tem a kro­mě toho je tíží sta­rost s opra­vou domu. Ane­bo dáv­ná ka­ma­rád­ka, kte­rá se pro­je­vo­va­la jako vel­ký od­půr­ce oč­ko­vá­ní, ale nyní ji za­sti­hl vir s těž­kým prů­bě­hem. Jsou lidé, jimž se ze dne na den ra­di­kál­ně změ­ní celá per­spek­ti­va, pro­ží­va­jí oba­vy a úz­kost, ohro­že­ní ži­vo­ta, bo­lest. Po­tře­bu­jí prak­tic­kou po­moc, po­cho­pe­ní i las­ka­vé slo­vo. Mno­zí bez­tak máme k tomu vše­mu dáv­né nebo nové rány na duši. Může je mít i ten, s kým se ví­dám den­ně a stá­le ja­ko­by mi to pod­stat­né uni­ka­lo. Zde při­chá­zí Bůh v bliž­ním. Ad­vent v srd­ci, zde, v pří­tom­nos­ti, úpl­ně na­blíz­ku.

P. S. Mož­ná bychom měli mít dal­ší, jiné zob­ra­zo­vá­ní svět­ců. Neje­nom vý­sost­ně na­ho­ře, se sva­tozá­ří a „slav­ně na bí­lém koni“, jak se tra­dič­ně zpo­do­bu­jí sv. Mar­tin a sv. Jiří, ale dole, na zemi, v blá­tě, na­blíz­ku těm nej­slab­ším a nej­ví­ce zra­ně­ným. Sva­tý Je­ro­ným se roz­ho­dl žít v bet­lém­ském chlé­vě, aby vů­bec byl scho­pen na­psat pře­klad evan­ge­lií do ja­zy­ka svých sou­čas­ní­ků.

Ma­rek Tri­zuljak

Pro­s­te, a do­sta­ne­te

Pro­s­te, a do­sta­ne­te

Kapucínský kněz Raniero Cantalamessa ve svém kázání na Velký Pátek 2020 v římské bazilice sv. Petra řekl že „jsou věci, o nichž Bůh rozhodl, že nám je poskytne jako společný plod jeho milosti a naší modlitby.“ Následující text Chiary Lubichové je výzvou, abychom...

Po­sel­ství Ma­rie Voce, pre­zi­dent­ky Hnu­tí fo­ko­lá­re

Po­sel­ství Ma­rie Voce, pre­zi­dent­ky Hnu­tí fo­ko­lá­re

Dnes je 22. le­den 2020. Před 100 lety, 22. led­na 1920, se na­ro­di­la Chi­a­ra Lu­bi­cho­vá. Dnes na ce­lém svě­tě stou­pá k nebi chva­lo­zpěv díků za ten ne­smír­ný dar, kte­rý Bůh dal svě­tu skr­ze na­ro­ze­ní Chi­a­ry. Chi­a­ra – žena, kte­rá žila pro to, aby...

Kaž­dý je pro mě da­rem

Kaž­dý je pro mě da­rem

Kdo mi­lu­je, vlád­ne. Je to přes­ně tak. Pla­tí to pro tebe i toho, kdo je chudý a ne­moc­ný a se­tká­vá se s lid­mi bo­ha­tý­mi a pl­ný­mi zdra­ví. Vždyť ten, kdo mi­lu­je, dává. Dává stá­le. Svým dá­vá­ním se stá­vá pá­nem a má v sobě pl­nost, kte­rá ni­kdy...

Pin It on Pinterest

Share This