Až zavolá tě Aš

Je to už sko­ro tři­cet let, co žiju v Plzni a je­jím oko­lí, na­jez­dil jsem za tu dobu jako kněz po zá­pad­ních Čechách ko­lem půl mi­li­o­nu ki­lo­me­t­rů, ale ješ­tě ni­kdy jsem ne­byl v Aši – to je ostuda, co?

Upro­střed le­toš­ní­ho léta, v so­bo­tu 3. srp­na jsem to ko­neč­ně na­pra­vil. S paní Ma­rií T. z Plz­ně jsem tam toho dne při­jel na se­tká­ní přá­tel z hnu­tí fo­ko­lá­re, kte­ré za­ča­lo už o den dří­ve a po­kra­čo­va­lo do dne ná­sle­du­jí­cí­ho. Vě­děl jsem, že tam bude asi pat­náct lidí, kte­ré znám, ale tě­šil jsem se i na dal­ší, kte­ré nově po­znám. Na­ko­nec se se­šlo (či spí­še sje­lo) jed­něch i dru­hých asi pět­a­dva­cet. Lá­ka­lo mě i mot­to se­tká­ní: „Buď­te ro­di­nou“.

Ro­di­nou, kte­rá nám tam ote­vře­la svůj dům, za­hra­du, ale pře­de­vším srd­ce, byli Be­ne­šo­vi. Mají to tam pěk­ně za­ří­ze­né a pro nás, po­čet­né hos­ty, při­pra­vi­li spo­lu s ostat­ní­mi aš­ský­mi všech­no tak, že jsme se oprav­du cí­ti­li jako doma, jako v jed­né ro­di­ně.

V ro­di­ně si lidé po­má­ha­jí, vy­prá­vě­jí, co pro­ži­li, spo­leč­ně jedí a od­po­čí­va­jí atd. To­hle vše a ješ­tě pár dal­ších věcí jsme tam pro­ži­li také. Zvlášť si pa­ma­tu­ji a rád vzpo­mí­nám na so­bot­ní od­po­led­ní po­se­ze­ní, nej­pr­ve v ně­ko­li­ka sku­pin­kách a pak se vše­mi spo­leč­ně, kde jsme si moh­li říci (tak jak kdo chtěl), co zrov­na pro­ží­vá­me a jak nám po­má­há, když své ži­vot­ní ces­ty a ces­tič­ky ne­pro­chá­zí­me sami, ale s Je­ží­šem mezi námi. Tak jsme moh­li sly­šet ce­lou řadu zku­še­nos­tí od řady kme­tů to­ho­to se­tká­ní, ale i po­di­vu­hod­né dob­ro­druž­ství a svě­dec­tví jeho nejmlad­ší­ho účast­ní­ka Fran­tiš­ka.

Mys­lím, že ta­ko­vých­to se­tká­ní není ni­kdy dost. Pro­to pat­ří díky všem, kdo jej zor­ga­ni­zo­va­li nebo se na něm ně­jak po­dí­le­li. A můžu-li dát tomu, kdo tam ne­byl, ně­ja­kou radu, pak jed­nu pros­tou:
Až za­vo­lá tě Aš, tak ne­vá­hej a maž!