Cesta Margaret a Jesuse po Asii – Japonsko

JAPONSKO: OTEVŘETE SRDCE VŠEM!

Podle průzkumu japonské národní televize NHK právě těchto šest slov Japonci nejvíc milují. Dobře vyjadřují duši tohoto národa a důraz, který kladou na harmonický život ve společnosti a souznění s přírodou.

A právě s touto nesmírně bohatou kulturou Japonska se Margaret, Jesús a celá delegace Centra Díla do hloubky seznámili během druhé etapy své cesty po zónách východní Asie od 25. dubna do 2. května.

CÍRKEV V JAPONSKU:  ZNOVU  OBNOVIT  KOMUNITY 

Dveře do „Země vycházejícího slunce“ jim otevřel tokijský arcibiskup Mons. Tarcisius Isao Kikuchi, který definoval místní katolickou církev jako „malou a tichou“. Křesťanů zde žije  536 000, tvoří  0,4 % ze 130 milionů obyvatel. Většina obyvatel  Japonska vyznává budhistické a šintoistické náboženství. Určit však, které vyznání je tím  hlavním, je obtížné vzhledem k tomu, že mnoho Japonců vyznává obojí náboženství, a proto existuje tendence sjednocovat jednotlivé  prvky různých náboženství. Vysvětlil, že současný životní styl přispívá k rozpadu rodin a toto vyvolává osamělost a vzájemné odcizení lidí. „Je třeba znovu obnovit komunity“ – řekl – „a Fokoláre může být pro církev pomocí. Vybízím vás, abyste svoji spiritualitu představili především biskupům  (v Japonsku  jich je 16), aby se pak jejich prostřednictvím dostala do jednotlivých komunit.

Tento rozhovor o církvi  pak pokračoval při návštěvě Mons. Lea Boccardi, apoštolského nuncia v Tokiu: v celé Asii tvoří křesťané pouze 2% obyvatel.  Jaký je tedy jejich úkol? Pan nuncius rovněž vybídl  Hnutí fokoláre, aby šířilo  charisma bratrství. „V Japonsku panuje mezi lidmi pořádek a vzájemný  respekt“  – vysvětloval – „ale existuje zde také velká lhostejnost. Pandemie zanechala  otevřenou ránu: musíme znovu obnovovat vzájemné vztahy.“

„Viděl jsem rodící se církev,“ napsal již v roce 1959 Igino Giordani (Foco). Uvědomoval si posvátnost dějin křesťanství v  této zemi. Přijel tehdy do Tokia  na pozvání sester Kanossiánek a právě  on zasel první semena spirituality jednoty v této zemi.  Fokoláre se zde otevřela  až v roce  1976 a 1977.  Dnes zde existují tři fokoláre –   v Tokiu a Nagasaki.  Komunitu v Japonsku  tvoří  asi tisíc lidí rozptýlených po všech pěti hlavních ostrovech japonského archipelagu. 

MEZI  MODERNOSTÍ, TRADICÍ A  TOUHOU  PO SPIRITUALITĚ

Osm dní je bohužel  velmi málo na to, abychom do hloubky poznali duši  tohoto národa a tak se každé setkání a výměna názorů stává pro Margaret a Jesúse cenným, stejně jako návštěva některých míst v Tokiu jako např.   šintoistické svatyně Menji Jingu nebo ultramoderní čtvrti Shimbuya.  Japonsko nám takto ukazuje svoji mnohostrannou podobu: je  jednou z nejvyspělejších zemí na planetě, přesto však zůstává pevně spojené se svými  tradicemi. Společnost je velmi homogenní a upřednostňuje obecné dobro před dobrem jednotlivce. Japonce charakterizuje citlivost, jemnost a pozornost k druhým, stejně jako velké pracovní nasazení a smysl pro povinnost.

Pro Japonce je typické „vnímat srdcem“ a díky tomu se jim daří z konkrétních skutečností chápat to, co je podstatné. A je příznačné, že těmi prvními, kdo se setkali s Margaret a Jesúsem, byli právě  mladí lidé z Hnutí – Gen.  Zažili krásné porozumění, navzájem si vyprávěli v atmosféře jednoduchosti a rodiny.  Prožili zde stejnou hloubku vztahů a společenství, jako  pak  při setkáních s fokolarínkami, fokolaríny,  volontárkami a volontáry.

JEZUITÉ  A  FOKOLÁRE SPOLEČNĚ –  ZNAMENÍ NADĚJE  PRO  SVĚT

Sophia University, katolická univerzita v Tokiu, hostila 29. dubna dlouho očekávané sympozium „Can we be a sign of hope for the world?“ (Můžeme být znamením naděje pro svět?), na které byli Margaret a Jesús pozváni jako řečníci. Seminář nabídl výjimečné setkání dvou charismat, „historického“ charismatu svatého Ignáce, který v šestnáctém století přinesl křesťanství do Japonska a charismatu Chiary Lubichové. Ústředním tématem  sympozia byl dialog a jednota ve společnosti žíznící po spiritualitě, v kontextu sociálním a náboženském. Dalšími řečníky byli otcové jezuité:  P. Renzo De Luca, provinciál jezuitů v Japonsku, P. Augustine Sali a P. Juan Haidar, univerzitní profesoři.

Jednotlivé projevy poukazují na potenciální možnosti  této synergie. Margaret zahájila slovy, že lidstvo  nejvíc potřebuje naději  a  že ji můžeme  nalézt, když se budeme neúnavně  snažit o dialog.   Nikdy v dialogu nesmíme polevit,  dokonce ani s těmi, kteří jsou tak odlišní od nás. A na závěr: „Každý z nás se může snažit méně nebo více  o vzájemný dialog, aby naše vztahy byly  upřímné a srdečné a aby  se tak staly  pevným základem, na kterém lze budovat více bratrský svět.“

P. De Luca vysvětlil, že dialog je součástí DNA japonských křesťanů od samého počátku. „Během pronásledování  neopětovali páchané násilí dalším násilím, a proto je papežové dávali celému  světu za vzor.“ P. Sali se zamýšlel nad výzvami,  před kterými stojí  japonská církev tváří v tvář sekularizaci. Církev  musí nalézat  nové způsoby dialogu, aby tak mohla nabídnout  křesťanskou spiritualitu  celé  společnosti.

Synodální cesta, na kterou se vydala  katolická církev, – vysvětluje Jesús ve své řeči – se může stát  odpovědí. Stane se jí však pouze tehdy, bude-li oživena vzájemným společenstvím. Společenství a synodalita přirozeně vedou k novým impulsům pro dialog, který je  stále potřebnější se zřetelem na  rostoucí polarizaci společnosti na všech úrovních.

P. Haidar se vrátil k tématu o naději a ujišťuje, že „Nemáme důvod  ztrácet naději, protože dobro je silnější než zlo a Bůh je vždy na straně dobra“.

Někteří účastníci sympozia označili  tuto vzájemnou výměnu reflexí mezi  jezuity a hnutím Fokoláre za  „chemickou reakci“, ze které  může vzejít  nový život. „Pochopil jsem, že vést dialog  vyžaduje mít odvahu, vytrvalost a trpělivost; především ho však musím začít  uskutečňovat  já sám.“