Čtyři slo­va

Letošní Velikonoce budou jiné, zvláštní. Kvůli pandemii se křesťané nemohou fyzicky účastnit velikonočních obřadů. V následujícím textu z roku 2000 přinášíme zamyšlení Chiary Lubichové nad tím, jak je možné tyto dny Svatého týdne prožít.

„Dnes je Ze­le­ný čtvr­tek. Pro nás je ten­to den zvláš­tě mi­mo­řád­ný, a to díky naší spi­ri­tu­a­li­tě zro­ze­né z cha­risma­tu, jež nám da­ro­val Duch sva­tý. Pro­to se dnes ne­mů­že­me ne­za­sta­vit, abychom roz­jí­ma­li, kon­templo­va­li a sna­ži­li se zno­vu pro­žít ta­jem­ství, kte­rá nám od­ha­lu­je nejen ten­to den, ale i Vel­ký pá­tek, Bílá so­bo­ta a Boží hod ve­li­ko­noč­ní.

Kaž­dý z uve­de­ných dnů mů­že­me na­zvat jed­ním slo­vem, kte­ré nám už po více než pa­de­sát let v na­šem Hnu­tí říká – a to s vel­kým dů­ra­zem – čím máme být: Lás­ka – Ze­le­ný čtvr­tek, Je­žíš opuš­tě­ný – Vel­ký pá­tek, Ma­ria – Bílá so­bo­ta, Zmrtvýchvsta­lý – Boží hod ve­li­ko­noč­ní.

Dnes tedy lás­ka. Ze­le­ný čtvr­tek je dnem, v němž jsme v prů­bě­hu let čas­to za­kou­še­li zvlášt­ní jem­nou in­ti­mi­tu s Bo­hem a kte­rý nám při­po­mí­ná hoj­nost lás­ky se­sla­né ne­bem na zem.Lás­kou je pře­de­vším eu­cha­ris­tie, kte­rou jsme v ten­to den do­sta­li.Lás­kou je kněž­ství, kte­ré je služ­bou lás­ky a zpro­střed­ko­vá­vá nám mimo jiné i eu­cha­ris­tii.

Lás­kou je jed­no­ta, úči­nek lás­ky, kte­rou Je­žíš vy­pro­šo­val od Otce: “Aby byli jed­no jako já a ty” (srv. Jan 17,21). Lás­kou je nové při­ká­zá­ní, kte­ré nám pře­dal v ten­to den před svou smr­tí: “Mi­lu­j­te se na­vzá­jem: jak jsem já mi­lo­val vás, tak se na­vzá­jem mi­lu­j­te vy. Pod­le toho všich­ni po­zna­jí, že jste moji učed­ní­ci, bu­de­te-li mít lás­ku k sobě na­vzá­jem”(Jan 13, 34-35). Je to při­ká­zá­ní, kte­ré nám umož­ňu­je žít zde na zemi pod­le vzo­ru Nej­svě­těj­ší Tro­ji­ce.

Zí­t­řej­ší Vel­ký pá­tek má jen jed­no je­di­né jmé­no: Je­žíš opuš­tě­ný. V těch­to dnech jsem do­psa­la kni­hu na­zva­nou “Vý­křik”. Vě­no­va­la jsem mu ji s úmys­lem na­psat ji i va­ším jmé­nem, jmé­nem ce­lé­ho Díla Ma­rii­na. Ve vě­no­vá­ní se píše, že jde o “mi­lost­ný do­pis Je­ží­ši opuš­tě­né­mu”.Ho­vo­ří se v ní o něm, jenž nás po­vo­lal v je­den ur­či­tý pro kaž­dé­ho od­liš­ný den na­še­ho je­di­né­ho ži­vo­ta, kte­rý máme od Boha, po­vo­lal k tomu, abychom ho ná­sle­do­va­li a da­ro­va­li se mu. Chá­pe­me – a také to v kni­ze píšu – že všech­no, co chci na těch­to strán­kách vy­slo­vit, ne­mů­že být jen ně­ja­kým té­ma­tem, byť i ro­din­ným, vrou­cím a pro­cí­tě­ným; ale má být písní, hym­nem ra­dos­ti a pře­de­vším vděč­nos­ti jemu.

Je­žíš dal všech­no: ži­vot ve­d­le Pan­ny Ma­rie se vše­mi jeho těž­kost­mi a v po­sluš­nos­ti, tři roky ká­zá­ní, tři ho­di­ny na kří­ži, od­kud od­pouš­tí svým trýzni­te­lům, ote­ví­rá ráj lot­ro­vi a dává nám Mat­ku. Zů­sta­lo mu bož­ství.Jeho spo­je­ní s Ot­cem, tak něž­né a ne­vý­slov­né spo­je­ní, kte­ré ho na zemi či­ni­lo to­lik moc­ným jako Bo­ží­ho Syna a to­lik krá­lov­ským na kří­ži; ten­to po­cit Boží pří­tom­nos­ti mu­sel ustou­pit až na dno jeho duše, že už ho ani ne­cí­til a ur­či­tým způ­so­bem ho od­lou­čil od toho, o němž ří­kal, že je s ním jed­no, a kři­čí: “Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opus­til?” (Mt 27, 46).

A po­tom Bílá so­bo­ta. Pan­na Ma­ria je sama, sama s mrt­vým sy­nem–Bo­hem. Je to be­ze­dná pro­past úz­kos­ti a ne­ko­neč­né strá­dá­ní? Ano, ona však sto­jí pev­ně na no­hou a stá­vá se vzne­še­ným pří­kla­dem, mo­nu­men­tem všech ctnos­tí. Věří a dou­fá; jestli­že ostat­ní za­po­mně­li na Je­ží­šo­va slo­va, ji­miž v prů­bě­hu své­ho ži­vo­ta ohla­šo­val svou smrt, ale také své zmrtvýchvstá­ní, ona na ně ni­kdy ne­za­po­mně­la a ucho­vá­va­la je spo­lu s ostat­ní­mi ve svém srd­ci a uva­žo­va­la o nich (srv. Lk 2, 51).Ona ne­pod­lé­há bo­les­ti, ale čeká.