Dob­ře se za­ko­ře­nit v pří­tom­nos­ti

„Osla­vo­vat, abychom se se­tka­li“ je mot­to, kte­ré jsme si jako Hnu­tí fo­ko­lá­re zvo­li­li, abychom si v roce 2020 po ce­lém svě­tě při­po­mí­na­li sto let od na­ro­ze­ní naší za­kla­da­tel­ky Chi­a­ry Lu­bi­cho­vé. Ješ­tě před ně­ko­li­ka týd­ny se nám toto mot­to zdá­lo být vhod­ně zvo­le­né k tomu, abychom nej­růz­něj­ší­mi způ­so­by osla­vo­va­li osob­nost naší za­kla­da­tel­ky a cha­risma­tu, kte­ré jí dal Bůh a kte­ré ona tak vel­ko­ry­se pře­dá­va­la. Do­o­prav­dy si pře­je­me, aby se lidé s ní dnes se­tká­va­li na­ži­vo a ni­ko­li aby si ji jen nos­tal­gic­ky při­po­mí­na­li; chce­me, aby ji zno­vu na­chá­ze­li v její spi­ri­tu­a­li­tě, v je­jích dí­lech, a pře­de­vším v je­jím „lidu“, tj. v těch, kte­ří v sou­čas­nos­ti žijí je­jí­ho du­cha bra­tr­ství, spo­le­čen­ství a jed­no­ty.

Po­čí­na­je dnem 7. pro­sin­ce 2019 jsme se ra­do­va­li z mno­ha udá­los­tí, kte­ré se ode­hrá­va­ly po ce­lém svě­tě.

Byli bychom si přá­li, aby osla­vy moh­ly po­kra­čo­vat. Ale bě­hem krát­ké doby se scé­nář změ­nil a mot­to „osla­vo­vat, abychom se se­tka­li“ se může je­vit jako ana­chro­nis­tic­ké; i my jsme po­za­sta­vi­li osla­vy a udá­los­ti vše­ho dru­hu. Pan­de­mie způ­so­be­ná co­ro­na­vi­rem nutí stá­le více zemí po celé pla­ne­tě k dras­tic­kým opat­ře­ním, aby se in­fek­ce zpo­ma­li­la; izo­la­ce a fy­zic­ká vzdá­le­nost jsou za­tím těmi nej­ú­čin­něj­ší­mi ná­stro­ji. Do­ka­zu­jí to ně­kte­ré ná­zna­ky, jež k nám při­chá­ze­jí z Číny, kte­rou jsme po celé týd­ny pro­vá­ze­li s oba­va­mi. Ale tady v Itá­lii a v ně­ko­li­ka dal­ších ze­mích svě­ta je si­tu­a­ce stá­le vel­mi váž­ná.

Pro mno­ho z nás, kte­ří žijí v izo­la­ci, je to zce­la nová zku­še­nost. Má nejen so­ci­ál­ní nebo psy­cho­lo­gic­ký roz­měr, ale také sil­ný du­chov­ní do­pad. To pla­tí pro všech­ny na ce­lém svě­tě a zejmé­na pro křes­ťa­ny. Je to si­tu­a­ce, kte­rá se do­tý­ká také nás a nit­ra naší spe­ci­fic­ké spi­ri­tu­a­li­ty, kte­rou ži­je­me jako Hnu­tí fo­ko­lá­re. Jsme stvo­ře­ni pro spo­le­čen­ství a pro jed­no­tu. Umě­ní vy­tvá­řet vzta­hy je mož­ná tou nej­cha­rak­te­ris­tič­těj­ší vlast­nos­tí člo­vě­ka, kte­rý po­znal a při­jal Chi­a­ři­na du­cha. A přes­ně tato di­men­ze se nyní zdá být v nej­vět­ší míře ome­ze­na.

Lás­ku však nelze ome­zit. To je skvě­lá zku­še­nost, kte­rou dě­lá­me v těch­to dra­ma­tic­kých a bo­lest­ných dnech. Více než kdy jin­dy při­chá­ze­jí ode­všad svě­dec­tví od lidí, kte­ří uvá­dě­jí do ži­vo­ta kre­a­ti­vi­tu a před­sta­vi­vost a kte­ří se da­ru­jí dru­hým i v ob­tíž­ných a ne­ob­vyk­lých pod­mín­kách: děti, kte­ré vy­prá­vě­jí o ma­lých vel­kých skut­cích lás­ky, aby pře­ko­na­ly po­tí­že spo­je­né s po­by­tem doma; mla­dí, kte­ří vy­tvá­ří on­li­ne mod­li­teb­ní šta­fe­tu; pod­ni­ka­te­lé, kte­ří jdou pro­ti prou­du, aby ne­pro­hlu­bo­va­li nou­zo­vou si­tu­a­ci, ale mís­to toho jsou ve služ­bě obec­né­mu dob­ru i na úkor osob­ní­ho zis­ku. Exis­tu­je mno­ho způ­sobů, jak se sna­ží­me po­sky­to­vat pod­po­ru a útě­chu: pře­de­vším mod­lit­bou, a také spo­je­ním po te­le­fo­nu, zprá­vou přes What­sApp, e-mai­lem …, aby se ni­kdo ne­cí­til sám: ti, kte­ří jsou doma, ale ani ne­moc­ní a ti, kte­ří dě­la­jí vše pro to, aby lé­či­li, utě­šo­va­li a do­pro­vá­ze­li ty, kdo trpí dů­sled­ky této si­tu­a­ce. A pak jsou tu so­li­dár­ní po­sel­ství, kte­rá nám po­má­ha­jí ote­ví­rat srd­ce i přes hra­ni­ce mi­mo­řád­né si­tu­a­ce způ­so­be­né co­ro­na­vi­rem, jako jsou zprá­vy od mla­dých lidí v Sý­rii, kte­ří i na­vzdo­ry dra­ma­tic­kým pod­mín­kám u nich doma na­chá­ze­jí sílu mys­let na nás v Itá­lii. Prá­vě mla­dí lidé, kte­ří nás učí, že tyto zku­še­nos­ti, jsou-li sdí­le­né na so­ci­ál­ních mé­di­ích, se mo­hou roz­mno­žo­vat, pro­to­že i dob­ro může být na­kaž­li­vé.

Díky těm­to svě­dec­tvím ve mně do­zrá­lo pře­svěd­če­ní, že osla­va sté­ho vý­ro­čí Chi­a­ry Lu­bi­cho­vé není po­za­sta­ve­na a mot­to „Osla­vo­vat, abychom se se­tka­li“ je ak­tu­ál­něj­ší než kdy jin­dy.

Je to náš Ne­beský Otec nebo mož­ná i sa­mot­ná Chi­a­ra, kte­rá nás zve, abychom pro­ží­va­li ten­to ju­bi­lej­ní rok hlou­bě­ji a au­ten­tič­tě­ji. I přes různá ome­ze­ní, jako je to, že ne­mů­že­me spo­leč­ně sla­vit eu­cha­ris­tii, zno­vu ob­je­vu­je­me Je­ží­šo­vu pří­tom­nost, ži­vou a sil­nou v ži­tém evan­ge­liu, v bra­t­ro­vi, kte­ré­ho mi­lu­je­me, a upro­střed všech, kte­ří – do­kon­ce i na dál­ku – jsou sjed­no­ce­ni v jeho jmé­nu.

Avšak naše za­kla­da­tel­ka nám po­má­há zejmé­na v tom, abychom zno­vu­ob­je­vi­li její vel­kou lás­ku, je­jí­ho snou­ben­ce: Je­ží­še Opuš­tě­né­ho – „Chi­a­ři­na Boha“, jak s ob­li­bou říká mon­signor tri­dent­ský ar­ci­bis­kup Lau­ro Tisi. Je to Bůh, kte­rý pře­kro­čil kaž­dou hra­ni­ci, aby na sebe vzal kaž­dou hra­nič­ní zku­še­nost a dal jí hod­no­tu. Je to Bůh, kte­rý se stal pe­ri­fe­rií, aby nám dal po­cho­pit, že i v těch nej­ex­trém­něj­ších zá­žit­cích se mů­že­me stá­le se­tká­vat s ním. Je Bůh, kte­rý si při­vlast­nil nej­růz­něj­ší bo­les­ti, utr­pe­ní, zou­fal­ství a ža­los­ti, aby nás na­u­čil, že bo­lest při­ja­tá a pře­mě­ně­ná v lás­ku je ne­vy­čer­pa­tel­ným zdro­jem na­dě­je a ži­vo­ta.

V tom spo­čí­vá vý­zva ny­něj­ší ce­lo­pla­ne­tár­ní kri­zo­vé si­tu­a­ce: ne­u­ni­kat před ní, ne­sna­žit se jen pře­žít, abychom bez­peč­ně do­sáh­li cíle, ale za­ko­ře­nit se dob­ře v pří­tom­nos­ti, na kaž­dou bo­lest­nou si­tu­a­ci – osob­ní nebo těch dru­hých – hle­dět, při­jí­mat ji a če­lit ji tak, aby se sta­la mís­tem pro se­tká­ní s „Je­ží­šem opuš­tě­ným“ a v lás­ce k němu na­chá­zet sílu a kre­a­ti­vi­tu k bu­do­vá­ní vzta­hů bra­tr­ství a lás­ky i v této ob­tíž­né si­tu­a­ci.

Pro Chi­a­ru bylo kaž­dé se­tká­ní s je­jím „Ženi­chem“, s Je­ží­šem Opuš­tě­ným, slav­nos­tí, bylo osla­vou. Když se i my se­tká­me s ním – jsem o tom pře­svěd­če­na – se­tká­me se také s ní, s Chi­a­rou, pro­to­že se na­u­čí­me, jak se o to sna­ži­la ona, vi­dět kaž­dou si­tu­a­ci Bo­ží­ma oči­ma. Mož­ná bu­de­me také my schop­ni zo­pa­ko­vat zku­še­nost Chi­a­ry a je­jích spo­leč­nic, kte­ré si „téměř“ ne­u­vě­do­mo­va­ly ani vál­ku, ani její ko­nec, pro­to­že byly uchvá­ce­ny Bo­hem a jeho lás­kou a cí­ti­ly, že pro­ží­va­ná sku­teč­nost, tedy kon­krét­ní lás­ka, kte­rá obí­ha­la mezi nimi a mezi mno­ha dal­ší­mi v je­jich měs­tě, byla sil­něj­ší než všech­no ostat­ní.

Ne­ví­me, jak dlou­ho bude tato nou­zo­vá si­tu­a­ce tr­vat: mož­ná týd­ny nebo mě­sí­ce. Avšak po­mi­ne. Svět, kte­rý na­jde­me na kon­ci tu­ne­lu, bu­du­je­me nyní.

Ma­ria Voce
Os­serva­to­re Ro­ma­no 2. 4. 2020