Je­den z uz­lí­ků sítě – z Rus­ka na Ukra­ji­nu

Sedím s Donatellou Rafanelli, Italkou z kyjevského fokoláre, u přehrady Kráľová u Galanty na Slovensku. Přijela sem spolu s celým svým fokoláre na setkání fokolarínek a fokolarínů „fialové zóny“, kam patří země od České republiky po Rusko, od Litvy až na jih po Bosnu a Makedonii. „Během toho, co spolu mluvíme,“ říká, „umírají lidé a my pro ně nemůžeme udělat nic“. Ale přece ji neopouští víra, víra v sílu modlitby a lásky. Je přesvědčená, že „každý skutek lásky může zastavit ruku teroristy“. 

Fokolarínky z fokoláre na Ukrajině. Zleva Katalin Molnár, Donatella Rafanelli,
Mira Milavec a Gloria Mascellani letos v zimě v Kyjevě.

Do­na­tello, řek­la bys nej­pr­ve něco o sobě?

Na­ro­di­la jsem se v Pis­to­ie, asi 30 km od Flo­ren­cie. Ta­tí­nek byl ko­mu­nis­ta, ma­min­ka ka­to­lič­ka. Tak­že jsem v ro­di­ně za­ži­la vel­kou růz­no­ro­dost. To mi v ži­vo­tě po­moh­lo v kon­tak­tech s lid­mi růz­né­ho smýš­le­ní.

Už od ma­lič­ka mi bylo jas­né, že budu uči­tel­kou. Mám o de­vět let star­ší­ho bra­t­ra a o osm­náct let star­ší sest­ru, kte­rá je též uči­tel­ka a hod­ně mě v mojí vol­bě ovliv­ni­la. 

Oprav­du ses tedy uči­tel­kou sta­la…

Ano, v Rus­ku, kde jsem žila ve fo­ko­lá­re 24 let, jsem uči­la na ško­le při ital­ském vel­vy­sla­nec­tví. Cho­dí tam děti ital­ských di­plo­ma­tů, ale je ote­vře­ná i rus­kým dě­tem. Moh­la jsem tam za tu dobu na­vá­zat mno­ho krás­ných vzta­hů, kte­ré i teď po­kra­ču­jí. Ně­kte­ré rus­ké děti totiž i teď učím na dál­ku.

Na Ukra­ji­ně dá­vám sou­kro­mé lek­ce pře­de­vším do­spě­lým. Nyní opět on-line – těm, pro kte­ré je to v této těž­ké době mož­né. Naše fo­ko­lá­re mu­se­lo z Ky­je­va ode­jít a také mí stu­den­ti se nyní na­chá­ze­jí na růz­ných mís­tech. Sna­ži­la jsem se s nimi zkon­tak­to­vat. Vní­mám to i jako pří­le­ži­tost po­kra­čo­vat v na­vá­za­ných vzta­zích. 

Při­blí­ži­la bys, jak ses vlast­ně do­sta­la do Rus­ka a jaké pak pro tebe bylo pře­stě­ho­vat se na Ukra­ji­nu?

Když jsem v roce 1994 kon­či­la for­mač­ní ško­lu pro fo­ko­larín­ky v ital­ském Lop­pi­a­nu, cí­ti­la jsem se při­pra­ve­ná jít kam­ko­liv, kde bude po­tře­ba, tře­ba do Ar­gentí­ny, Bra­zí­lie, Af­ri­ky… Po­zna­la jsem totiž fo­ko­larín­ky z těch­to zemí. Z Rus­ka jsem žád­nou ne­zna­la, tak mne ani ne­na­padlo, že bych moh­la jít tam. Vě­dě­la jsem, že se v Mosk­vě na za­čát­ku 90. let ote­vře­lo fo­ko­lá­re, ale pro mne to bylo něco vel­mi vzdá­le­né­ho, tu­ši­la jsem jen něco o krás­né rus­ké kul­tu­ře.

Pro­ži­la jsem tam vel­mi dů­le­ži­tou zku­še­nost. Je to ob­rov­ská země, šes­ti­na svě­ta. Ta malá část rus­ké­ho ná­ro­da, se kte­rou jsem se se­tka­la, mě při­ja­la vel­mi vře­le, ač­ko­liv jsem ne­mlu­vi­la rus­ky. Cí­tím, že jsem se se­tka­la s tím, co se v li­te­ra­tu­ře na­zý­vá „rus­ká duše“. Tito lidé se sta­li mou du­chov­ní ro­di­nou.

V roce 2019 se ote­ví­ra­lo fo­ko­lá­re v Ky­je­vě a já jsem do­sta­la otáz­ku, jest­li bych byla ochot­ná se tam pře­stě­ho­vat. Ne­by­lo pro mne jed­no­du­ché se roz­lou­čit s Rus­kem, ale cí­ti­la jsem, že mne Bůh zve k ně­če­mu no­vé­mu. Za­ča­la jsem se učit ukra­jin­sky, ale tím, že mlu­vím rus­ky, jsem měla adap­ta­ci vel­mi usnad­ně­nou. V Ky­je­vě se ruš­ti­na hod­ně po­u­ží­vá. Také mně hod­ně po­moh­lo, že jsem z Rus­ka zna­la pra­vosla­ví.

I na Ukra­ji­ně se mi do­sta­lo vře­lé­ho při­je­tí. Vzpo­mí­nám si, že asi tý­den po pří­jez­du jsem v au­to­buse te­le­fo­no­va­la s jed­nou fo­ko­larín­kou ital­sky. Jed­na paní se pak při­blí­ži­la a ze­pta­la se, od­kud jsem a jest­li jsem v Ky­je­vě jako tu­rist­ka. Řekla jsem jí, že jsem se do Ky­je­va pře­stě­ho­va­la. Ona za­re­a­go­va­la: „Tak ví­tej­te, ví­tej­te jmé­nem všech Ukra­jin­ců.“ Pro mne to bylo, jako by mě tam ví­tal Je­žíš. 

Moc na vás v tom­to ob­do­bí mys­lí­me. Při­bliž nám, jak toto vá­leč­né ob­do­bí pro­ží­váš ty?

Za­ča­la jsem se spo­lu s ostat­ní­mi mod­lit za lidi na obou stra­nách. Vždyc­ky ří­kám, že jed­na věc je ži­vot běž­ných lidí, jiná věc jsou roz­hod­nu­tí vlá­dy. Vím, že i v Rus­ku je mno­ho lidí, kte­ří ne­schva­lu­jí vál­ku, ale ne­mo­hou se ote­vře­ně vy­ja­d­řo­vat. Cí­tím, že to všech­no je ob­rov­ská rána. Pro­ží­vám to mož­ná ješ­tě bo­lest­ně­ji než jiní, pro­to­že jsem po­zna­la krá­su rus­ké­ho ná­ro­da, kte­rý mne při­jal, po­zna­la jsem jeho kul­tu­ru, ná­bo­žen­ství… A teď žiji na Ukra­ji­ně a tady to mám také ráda. Jakmi­le vy­puk­la vál­ka, ozval se mi je­den člo­věk ži­jí­cí v Rus­ku: „Od­pusť­te nám. Jsem ochot­ný dát za vás ži­vot.“ Cí­ti­la jsem, že ži­je­me, tr­pí­me a mod­lí­me se spo­leč­ně, aby vál­ka skon­či­la co nejdří­ve.

Je vál­ka, lidé umí­ra­jí, mno­ho­krát si kla­du otáz­ku jak to, pro­sím Boha, aby za­sá­hl. Je ale také vi­dět, ko­lik lidí se mod­lí. Na­pří­klad v Mi­lá­ně celé ná­měs­tí, nebo mi te­le­fo­no­va­la jed­na fo­ko­larín­ka ze Švý­car­ska, kte­rá ří­ka­la, že se jich mod­li­lo 20 ti­síc. Cí­tí­me, že se mod­lí mno­ho lidí po svě­tě. Po­má­há mi před­sta­va, že je na svě­tě vel­ká síť lidí, kte­ří se mod­lí, a já jsem jed­ním z uz­lí­ků této sítě. Když pře­sta­nu, bude v síti díra. Je to pro mne sil­ný im­puls dál vě­řit, že Bůh je sil­něj­ší než zlo, že je Lás­ka. 

Jak pro­ží­vá­te tuto si­tu­a­ci jako fo­ko­lá­re, jako ko­mu­ni­ta?

Už před za­čát­kem vál­ky jsme se ve fo­ko­lá­re všech­ny shod­ly, že ne­chce­me opus­tit Ukra­ji­nu, i když nám bylo na­bíd­nu­to ze země ode­jít. Pro­to­že tak jako ne­se­me spo­leč­ně ra­dos­ti, tak chce­me nést spo­leč­ně i tuto si­tu­a­ci.

Když vál­ka vy­puk­la, naši přá­te­lé z Hnu­tí nás po te­le­fo­nu vzbu­di­li a řek­li, abychom si na­šli ně­ja­ké úto­čiš­tě. Le­tiš­tě bylo za­vře­né a 70 km od nás se již stří­le­lo. Sna­ži­ly jsme se po­znat, co dě­lat. Uká­za­la se mož­nost pře­mís­tit se do zá­pad­ní čás­ti Ukra­ji­ny, do Mu­ka­če­va v Za­kar­pa­tí, kde jsme až do­sud. Do­je­li jsme tam po 29­ho­di­no­vé ces­tě au­tem a byly jsme při­ja­té na faře jed­no­ho kně­ze, s kte­rým se z Hnu­tí dob­ře zná­me.

V tom­to mís­tě je i spo­le­čen­ství Hnu­tí fo­ko­lá­re, sna­ží­me se být s lid­mi v kon­tak­tu, nést s nimi je­jich těž­kos­ti, oba­vy. Často ale cí­tí­me bez­moc. Bývá čas­to sly­šet si­ré­ny na po­plach, ale ne­bom­bar­du­je se a ne­do­chá­zí zde k bo­jům. Máme tedy mož­nost se svo­bod­ně po­hy­bo­vat a při­tom být v zemi, na­blíz­ku li­dem. A ti si na­še­ho roz­hod­nu­tí cení.

Pod­le po­tře­by sdí­lí­me pro­sto­ry i s dal­ší­mi lid­mi z ko­mu­ni­ty. Na­pří­klad na ně­ja­kou dobu s námi byla se­dm­nác­ti­le­tá dív­ka z jed­né ves­ni­ce po­blíž Ky­je­va, kde se bom­bar­do­va­lo. Ve měs­tě je mno­ho lidí, kte­ří sem utek­li z růz­ných míst, jsou tedy uprch­lí­ky stej­ně jako my.

Donatella a Gloria spolu s Anjou (17 let) v Užhorodu

Sna­ží­me se udr­žo­vat kon­takt s těmi, kte­ré zná­me, ať již jsou na oku­po­va­ných úze­mích nebo do­slo­va na růz­ných mís­tech svě­ta. Zvlášť na za­čát­ku jsme po­moh­li mno­ha li­dem vy­ces­to­vat ze země a na­po­jit je v rám­ci „ro­di­ny“ Hnu­tí ve svě­tě na lidi, kte­ří jim mo­hou po­moct, uby­to­vat je. To je vel­mi pěk­né.

Také trá­ví­me dlou­hou dobu na te­le­fo­nu s mno­ha lid­mi. I když víme, že tře­ba pro ty, kdo jsou v oku­po­va­ných úze­mích, ne­mů­že­me udě­lat nic kon­krét­ní­ho. Na­pří­klad je­den člo­věk ces­to­val de­set dní z mís­ta po­blíž Ma­riupo­lu. Vě­dě­li jsme, že pro něj v tu chví­li ne­mů­že­me moc udě­lat, ale moh­li jsme ho pod­po­řit a pak zpro­střed­ko­vat uby­to­vá­ní v Turí­ně.

Jed­na z nás pra­cu­je pro Cha­ri­tu, i to je dal­ší ob­last, kde je tře­ba po­moct.

Nebo se na nás ob­rá­til míst­ní bis­kup a po­prosil, jest­li bychom moh­li po­moct vy­tvo­řit spo­le­čen­ství, kde by se ho­vo­ři­lo o Bo­žím slo­vě, o tom, jak ho žít, kde bychom si vy­mě­ňo­va­li zku­še­nos­ti, abychom si po­moh­li žít v tom­to ob­do­bí vál­ky. Chce­me s tím brzy za­čít.

V cen­t­ru měs­ta bylo ote­vře­no cen­t­rum pro uprch­lí­ky. Jed­na naše ka­ma­rád­ka tam po­má­há jako psy­cho­lož­ka. My jsme se na­bíd­ly, že se mů­že­me po­sta­rat o děti, za­tím­co ona mlu­ví s je­jich ro­di­či. Po­kou­ší­me se zkrát­ka po­cho­pit, co mů­že­me den za dnem dě­lat v tom­to ob­do­bí. Ale sna­ží­me se o to s ce­lou ko­mu­ni­tou, aby tu byla ná­vaz­nost. Pro­to­že jakmi­le to bude mož­né, rády bychom se vrá­ti­ly do Ky­je­va. Ale za­tím vní­má­me, že je to pří­le­ži­tost být s tím­to míst­ním spo­le­čen­stvím Hnu­tí, kte­ré je od Ky­je­va vzdá­le­né 700 km.

Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová

Donatella Rafanelli v Mukačevu, duben 2022