Naše prv­ní zku­še­nos­ti na sy­nod­ní ces­tě

Odevzdanými výstupy ze synodních skupin se ke konci března uzavřela první fáze synody o synodalitě s podtitulem „spo­le­čen­ství, spo­lu­účast, po­slá­ní“. Již vícekrát jsme na stránkách Nového města psali o této pozoruhodné iniciativě papeže Františka, která je součástí jeho neutuchající snahy o obnovu církve a je považována za nejdůležitější událost v církvi od Druhého vatikánského koncilu, za významný krok směřující k realizaci jeho závěrů. Pokusme se nyní vidět a zevšeobecnit první zkušenosti lidí formovaných spiritualitou společenství se zapojením do synodního procesu v naší místní církvi. (A protože se cítím být jedním z nich, dovolím si psát v první osobě.)

Od chví­le vy­hlá­še­ní sy­no­dy mno­zí z nás po­cí­ti­li, že všech­na tři její klí­čo­vá slo­va jsou v pl­ném sou­la­du s du­chov­ní ces­tou, na kte­rou jsme byli po­vo­lá­ni. V prv­ní řadě je to ces­ta již ze své pod­sta­ty společná, pro­to­že k Bohu se sna­ží­me jít skr­ze bra­t­ry a se­st­ry a spo­lu s nimi. Má-li být naše spo­le­čen­ství žité na­pl­no, pak jeho vy­tvá­ře­ní vy­ža­du­je spoluúčast všech a všich­ni jsou za něj spo­lu­zod­po­věd­ni. A ko­neč­ně, naše spo­le­čen­ství ne­ma­jí být uza­vře­na do sebe, ale jsme posláni k dru­hým, abychom jim při­ná­še­li dary, kte­ré jsme ne­do­sta­li jen pro sebe.

Vel­kým im­pul­sem k ak­tiv­ní­mu vstu­pu do sy­nod­ní­ho pro­ce­su bylo pro ně­kte­ré z nás on-line spo­je­ní, při němž Hana Po­ho­řa­lá z praž­ské­ho fo­ko­lá­re, jed­na ze sed­mi laic­kých de­le­gá­tů po­zva­ných do Va­ti­ká­nu na za­há­je­ní sy­no­dy Ra­dou ev­rop­ských bis­kup­ských kon­fe­ren­cí, re­fe­ro­va­la o své účas­ti na za­há­je­ní sy­no­dy ve Va­ti­ká­nu v říj­nu mi­nu­lé­ho roku. Nejen díky je­jí­mu zá­pa­lu pro věc jsme po­cho­pi­li, že se ne­jed­ná o ně­ja­kou jed­no­rá­zo­vou akci, je­jímž vý­stu­pem bude uhla­ze­ný do­ku­ment, ale o za­čá­tek dlou­hé­ho pro­ce­su vy­ža­du­jí­cí­ho pro­mě­nu du­chov­ní­ho cha­rak­te­ru. A ta musí za­čít osob­ně u kaž­dé­ho z nás a na mís­tě, kde se na­chá­zí­me.

Jak uka­zu­jí prv­ní zku­še­nos­ti, náš spe­ci­fic­ký pří­spě­vek se mohl pro­je­vit pře­de­vším ve dvou smě­rech: ve sna­ze, aby lidé moh­li za­ku­sit Je­ží­šo­vu pří­tom­nost v sy­nod­ních sku­pi­nách, a v úsi­lí o jed­no­tu s du­chov­ní­mi správ­ci far­nos­tí, kte­ří byli sy­nod­ní­mu pro­ce­su ote­vře­ni růz­ným způ­so­bem – ně­kte­ří ho ví­ta­li, jiní byli vůči němu více zdr­žen­li­ví.

Mno­zí čle­no­vé a pří­z­niv­ci Hnu­tí fo­ko­lá­re jsou an­ga­žo­va­ný­mi pří­sluš­ní­ky far­nos­ti, čle­ny far­ních rad a ji­ných or­gá­nů. Pro­to je ně­kte­rý du­chov­ní správ­ce po­žá­dal o mo­de­ra­ci ur­či­té sy­nod­ní sku­pi­ny nebo o ko­or­di­na­ci sku­pin tam, kde jich bylo více. Jin­dy to byla na­o­pak ini­ci­a­ti­va sa­mot­ných lai­ků z Hnu­tí, kte­rá vá­ha­jí­cí­mu far­ní­mu ad­mi­nis­trá­to­ro­vi „ote­vře­la oči“ pro to, aby po­sky­tl pro­stor pro roz­ví­je­ní sy­nod­ní čin­nos­ti a pro in­for­ma­ci a sti­mu­la­ci ostat­ních vě­ří­cích.

V jed­né far­nos­ti se díky prá­ci sy­nod­ní sku­pi­ny do­kon­ce pro­hlou­bi­la jed­no­ta lai­ků s je­jich fa­rá­řem. Ten pro­je­vil vděč­nost za spo­lu­prá­ci, žeh­nal prá­ci sku­pi­ny, kte­rá mu po­sky­to­va­la zpět­nou vazbu o své čin­nos­ti, tak­že ne­cí­til, že se děje něco „za jeho zády“. Oči­vid­ným plo­dem pů­so­be­ní Du­cha Sva­té­ho bylo pře­ko­ná­ní ur­či­té­ho roz­po­ru, del­ší dobu za­tě­žu­jí­cí­ho ži­vot této far­nos­ti.

Naše pří­tom­nost ve sku­pi­nách se uká­za­la jako účin­ná mož­nost pro při­ná­še­ní jed­no­ty do ži­vo­ta církve už jen tím, že se sna­ží­me sjed­no­co­vat s ostat­ní­mi a zdů­raz­ňo­vat to, co vi­dí­me na ži­vo­tě církve a spo­leč­nos­ti jako po­zi­tiv­ní. Moh­li jsme tam při­ná­šet své zku­še­nos­ti se ži­tím Slo­va ži­vo­ta nebo jen pros­tě na­slou­chat ostat­ním, což mnoh­de ved­lo k růstu re­spek­tu a k hlub­ší­mu vzá­jem­né­mu po­zná­ní.

Ně­kte­ří mají po­hled více kri­tic­ký a kon­sta­tu­jí, že díky účas­ti na sy­no­dě se u nich změ­ni­lo vi­dě­ní církve (i Hnu­tí) smě­rem k po­tře­bě vět­ší ote­vře­nos­ti k ji­ným li­dem. Mnoh­dy jsme málo vní­ma­ví vůči hle­da­jí­cím nebo vůči těm, kdo se ně­kdy i ne­za­vi­ně­ně na­chá­ze­jí v těž­kých ži­vot­ních si­tu­a­cích; v církvi (i v Hnu­tí) uží­vá­me ja­zy­ka málo sro­zu­mi­tel­né­ho; nejsme na­sta­ve­ni na při­je­tí kri­ti­ky a ne­do­ká­že­me se řád­ně vy­rov­ná­vat se záští vůči církvi (i Hnu­tí). Uká­za­lo se, že sy­no­da je sku­teč­ně ces­ta, lépe ře­če­no po­zvá­ní na ces­tu smě­rem k vy­chá­ze­ní ven, a že sto­jí­me te­pr­ve na je­jím po­čát­ku.

V jed­né ves­nic­ké far­nos­ti sku­pin­ka třech in­ter­ních čle­nů Hnu­tí po­stu­po­va­la téměř pod­le ná­vo­du z Chi­a­ři­ny me­di­ta­ce „Jed­no měs­to ne­sta­čí“ (1). Vy­ty­po­va­li si dva­náct lidí, u nichž před­po­klá­da­li zá­jem o křes­ťan­ský ži­vot. Mod­li­li se a pak se za nimi vy­pra­vi­li s cí­lem na­vá­zat s nimi osob­ní vztah a po­zvat je na sy­nod­ní ces­tu. Pět z nich se při­po­ji­lo a spo­leč­ně pak pro­ži­li hlu­bo­ká se­tká­ní s úva­hou nad té­ma­tem „ob­tíž­né ži­vot­ní si­tu­a­ce a cír­kev“. Byly to chví­le na­pl­ně­né bo­les­tí ze sdí­le­ní je­jich těž­kých ži­vot­ních si­tu­a­cí i kri­tic­kých po­sto­jů vůči církvi, kte­ré na­ko­nec vy­ús­ti­ly v tou­hu po­kra­čo­vat dál v na­stou­pe­né spo­leč­né ces­tě. Ne­vě­dí, kam je do­ve­de, ale již teď cítí, že za­ku­si­li va­nu­tí Du­cha, jež se pro­je­vi­lo no­vou vzá­jem­nou blíz­kos­tí a po­cho­pe­ním sy­no­da­li­ty jako ži­vot­ní­ho sty­lu.

Spe­ci­ál­ní pe­čeť nes­ly sy­nod­ní sku­pi­ny vy­tvo­ře­né ze stá­lých spo­le­čen­ství kon­sti­tu­o­va­ných v rám­ci Hnu­tí, na­pří­klad ve fo­ko­lá­re nebo v já­dru vo­lon­tá­rů (2). Bylo u nich cí­tit sílu spo­leč­né plat­for­my. Me­to­di­ka na­bíd­nu­tá pro sy­nod­ní sku­pi­ny, spo­čí­va­jí­cí v po­čá­teč­ní mod­lit­bě, v čet­bě uce­le­né­ho úryv­ku z Písma, re­fle­xi a me­di­ta­ci o něm, ča­so­vě vy­me­ze­ném sdí­le­ní a v kon­če­ném shr­nu­tí toho, co nám říká Duch Sva­tý, byla vní­má­na jako šan­ce pro oži­ve­ní mnoh­dy ste­re­o­typ­ních se­tká­ní.

Ně­kte­ré sku­pi­ny byly tvo­ře­ny také čle­ny ji­ných církví. Jed­na z nich do­šla k pře­svěd­če­ní, že ře­še­ní otáz­ky eku­me­nis­mu není jen zá­le­ži­tos­tí in­sti­tu­ci­o­nál­ních církví a je­jich ve­de­ní, ale spo­čí­vá pře­de­vším ve vy­tvá­ře­ní kli­ma­tu pro lás­ky­pl­né se­tká­ní čle­nů Kris­to­vy církve, do níž pa­t­ří­me my všich­ni bez roz­dí­lu. Tím­to způ­so­bem do­spě­li ke sku­teč­né­mu spo­le­čen­ství, kte­ré při­nes­lo oprav­do­vou ra­dost do srd­cí všech pří­tom­ných.

Spe­ci­fic­ký byl prů­běh této fáze sy­nod­ní­ho pro­ce­su v naší ci­ta­de­le v Pra­ze-Vi­no­ři. Ve far­nos­ti vznik­lo až tři­náct sy­nod­ních sku­pin, na nichž se oby­va­te­lé ci­ta­de­ly živě po­dí­le­li. Po­zi­tiv­ním vý­sled­kem je pro­hlou­be­ní za­po­ča­té spo­lu­prá­ce mezi Hnu­tím fo­ko­lá­re a far­nos­tí ve for­mě ně­kte­rých spo­leč­ných na­bí­dek i pro lidi tak­zva­ně „ne­kos­tel­ní“, kte­rých je vět­ši­na. Prá­vě to měl na mys­li pa­pež Fran­ti­šek, když vy­hla­šo­val sy­no­du: ne­chtěl na sy­nod­ní „spo­leč­nou ces­tu“ po­zvat jen ak­tiv­ní ka­to­lí­ky, ale celé ši­ro­ké spek­trum lidí ži­jí­cích na da­ném úze­mí. To se nám po­da­ři­lo za­tím jen čás­teč­ně.

Pa­pež Jan Pa­vel II. kdy­si řekl, že vidí v Hnu­tí fo­ko­lá­re tvář po­kon­cil­ní církve. Spí­še to asi mys­lel tak, že je to tvář po­ten­ci­ál­ní a že díky spi­ri­tu­a­li­tě, kte­rou jsme do­sta­li da­rem, máme ná­stroj k usku­teč­ňo­vá­ní ta­ko­vé­ho ob­ra­zu. Ať už je naše in­ter­pre­ta­ce jeho vý­ro­ku ja­ká­ko­li, prav­dou zů­stá­vá, že sy­no­da­li­tu vi­dí­me do znač­né míry jako sy­no­ny­mum pro spi­ri­tu­a­li­tu spo­le­čen­ství, kte­rá je da­rem Du­cha Sva­té­ho pro ce­lou uni­ver­zál­ní cír­kev. Naše prv­ní zku­še­nos­ti se sy­nod­ní ces­tou to jen po­tvr­zu­jí a zá­ro­veň jsou pro nás vý­zvou, abychom na ní vy­tr­va­li, a tím církvi, kte­rá zejmé­na v Ev­ro­pě ne­pro­ží­vá dobu roz­kvě­tu, ne­zišt­ně slou­ži­li a stá­le více se ote­ví­ra­li li­dem i spo­le­čen­stvím ko­lem nás. V tom je šan­ce i pro nás sa­mot­né, abychom na­vzdo­ry úna­vě chy­ti­li „dru­hý dech“.

Jiří Kratochvíl

(1). Viz Chi­a­ra Lu­bi­cho­vá, Me­di­ta­ce, Nové měs­to 2010, str. 113.

(2). Vo­lon­tá­ři/​vo­lon­tár­ky jsou lidé, kte­ří dob­ro­vol­ně (bez spe­ci­fic­kých zá­vaz­ků nebo sli­bů) na­pl­no žijí pro cíle Hnu­tí fo­ko­lá­re ve spo­leč­nos­ti.