V místních církvích po celém světě probíhá od neděle 17. října první, diecézní fáze synodálního procesu. Týden předtím zahájil ve Vatikánu synodu o synodalitě papež František. Osobně u toho byla i členka českého národního synodálního týmu, zasvěcená laička z Hnutí fokoláre Hana Pohořalá. Na otevření synody reprezentovala Českou biskupskou konferenci i Radu evropských biskupských konferencí. Byla jedním ze sedmi laiků Evropy, kteří mohli tuto událost sledovat naživo a zblízka.
Povídali jsme si s ní o tom, jak to vypadalo ve Vatikánu při zahájení synody, jak bude synoda probíhat, i o tom, jak se mohou do procesu zapojit věřící.
Když se v církvi hovoří o synodě, o čem je řeč?
Synoda je v tradici katolické církve shromáždění určité skupiny biskupů, kteří zastupují všechny biskupy a tím i všechny věřící místních církví. Synodu svolává Svatý otec a biskupové se s ním prostřednictvím diskuzí a výměny zkušeností podílejí na vedení církve. Synoda mívá zvláštní téma – můžete si vzpomenout na synodu o rodině s výsledným dokumentem Amoris laetitia nebo na synodu o mládeži s výsledným dokumentem Christus vivit. Synody doteď trvaly asi měsíc a předcházely jim přípravné fáze.
Výraz synoda má původ v řeckých slovech syn (společně) a hodos (cesta). Můžeme to volně přeložit jako společné putování. Je to společný kus cesty, který ujdou biskupové spolu s papežem Františkem.
Proč se papež radí ještě s dalšími biskupy kromě těch, které má ve své blízkosti v římské kurii?
Papež velmi ctí princip univerzální církve v tom smyslu, že je tvořená místními církvemi, které jsou v každodenním kontaktu s věřícími a jejich problémy. Tyto problémy jsou v každé zemi jiné. Druhým aspektem je to, že papež chce co nejvíc spolupracovat s Duchem Svatým a uvědomuje si, že Duch hovoří přes ostatní lidi, nejen přes úzkou skupinu v římské kurii. Ta má omezenější kontakt s běžným reálným životem v porovnání s biskupy v „terénu“.
Z jakých důvodů se obvykle konají synody?
Papež se snaží primárně vnímat potřeby celé lidské rodiny. I když je papež hierarchicky hlavou katolíků, v srdci má celý svět a celé lidstvo. František například klade velký důraz na trpící a na ty, kdo nemohli poznat Boha. Téma synody neurčuje papež sám, ale radí se o něm se svými spolupracovníky. Společně vyberou téma, které je aktuálně důležité. Například tématem o mládeži chtěli podle mě reagovat na odklon mladých od církve a na to, že jsou oslovování něčím jiným než vírou. Mohlo to být volání k tomu, aby církev odevzdala mladým poklad, který má – a hlavně způsobem, kterému rozumějí. Samozřejmě, poselství Ježíše Krista je neměnné, ale způsoby předávání je nutné s měnící se společností také měnit. Velmi se mi v této souvislosti líbí výraz tvořivá věrnost, tedy věrnost obsahu, ale tvořivá v nových způsobech ohlašování.
Během pontifikátu papeže Františka jde už o čtvrtou synodu, tento nástroj spravování církev očividně klade do popředí. Proč to podle vás dělá?
Už v roce 2015 mluvil papež František o synodální církvi. Řekl, že synodální církev je církev, kterou chce od nás Bůh dnes. Svatý otec si velmi uvědomuje, že církev je tvořená opravdu všemi. Dává velký důraz na opak individualismu, tedy na společenství. Ve zmiňovaném roce 2015 papež při příležitosti 50. výročí vzniku biskupské synody řekl, že si stále víc uvědomuje potřebu poradního principu, a že Duch Svatý silně působí v dynamice vzájemnosti.
Aktuálně mluvíme o synodě o synodalitě. Můžeme to chápat tak, že církev se jde společně rozhodnout, jak bude dál fungovat?
Dalo by se to tak říct. Tato synoda se od ostatních odlišuje tím, že je delší. Trvá od roku 2021 do roku 2023. 9. října ve Vatikánu nezačala příprava na synodu, jak by se mohlo zdát, ale začala první fáze synodálního procesu. Druhým historickým faktem je, že tentokrát jsou do synody přímo zapojeni i laici, nejen biskupové. Každý z nás laiků má prostor konkrétně přispět.
Co v praxi znamená, že se přímo zapojí laici?
Synoda je rozdělená do několika tematických okruhů a na tyto okruhy můžeme my laici odpovědět. Kněží a biskupové jsou zapojeni stejně jako my. Krásně to vyjadřuje logo synody. Je na něm společenství řeholníků, laiků, dětí, biskupů, ale všichni jdou stejným směrem. Cestou je Kristus, takže jdeme za ním.
Je možné najít společnou řeč na takto velké synodě s množstvím účastníků rozdílného hierarchického postavení, kteří jsou z různých zemí, kontinentů a kultur?
Myslím si, že na to sekretariát synody myslel a poctivě na tom v rámci přípravy pracoval. Doporučuje nám tři dokumenty. Jeden je teologický od Mezinárodní teologické komise, potom Přípravný dokument a Vademecum, které bychom mohli nazvat návodem. Tam je popsané, jak má tato komunikace probíhat. Bylo by těžké, kdyby to mělo probíhat nějakým hromadným způsobem.
Tady je však navržený takový postup, že ve všech farnostech by měly vzniknout malé skupinky, řekněme do 10 lidí. Ty dostanou hlavní otázku, zda je církev synodální, rozpracovanou v jednotlivých podrobnějších okruzích. Neměly by však odpovídat na nějaký dotazník, není to statistika ani anketa. Ale jde o to společně, při vzájemném naslouchání, najít odpovědi na dané otázky. Je na to vypracovaná zajímavá metodika. V prvním kole může každý například říct, jaká je jeho zkušenost s církví nebo jaký je jeho sen o církvi. V druhém kole, po chvíli modlitby, společně hledají, co z toho, co řekli druzí, považují za důležité. Synodalita není jen cíl, ale my se máme naším počínáním v církvi stávat synodálními. Nejde o to, aby někdo sepsal na papír nějaké problémy, ale aby věřil v přítomnost Ducha Svatého v druhých, tedy aby mu nenaslouchal jen v sobě. Každý z nás se to musí učit, není to lehké.
Z těchto setkání se postupně vypracují zprávy – nejdřív na úrovni farností, potom diecézí a nakonec na úrovni biskupské konference, tedy celé církve v dané zemi. Takto zpracovanou zprávu pošlou biskupové do Vatikánu. Není tady riziko zkreslení původních výpovědí, které zazněly na nejnižší úrovni, tedy ve farnostech?
Metodicky je to ošetřené tak, že závěrečná zpráva, syntéza, by měla být veřejná. Je tu snaha zachytit co nejvíc postřehů lidí, a pokud je to časově možné, věřící by měli být se zprávou obeznámeni. To, co říkáte, je přirozeně lidský faktor. Když to vezmeme vážně a začneme s osobní konverzí, která nám umožní respektovat názor druhého, potom se stejně budou snažit pracovat ti, kteří budou připravovat syntézu. Záměrem je co nejvíc zachytit vanutí Ducha Svatého.
Mluvila jste o podrobnějších okruzích, kterých se budou věřící při diskuzi držet. Co je jejich obsahem?
Hlavní otázka zní: jak jsme na tom se synodalitou? První okruh se týká toho, jestli jsme skutečně na společné cestě. Zde by se mohlo mluvit o spoluzodpovědnosti církve nebo jestli máme pocit, že někdo stojí mimo společenství církve, i když by chtěl být v ní. Druhým okruhem je naslouchání. Tady se můžeme ptát, zda si my laici můžeme navzájem naslouchat, jestli existuje naslouchání mezi kněžími a laiky. Dále je okruh o ujmutí se slova, tedy o otevřeném hovoru. Svůj postřeh mohou vyslovit i lidé bez teologického vzdělání. Dá se přemýšlet i nad tím, jestli v našich farnostech existuje prostor pro vyslovení názoru. Čtvrtá oblast je slavení, kde se můžeme zamýšlet nad tím, čím je pro nás mše svatá. Pátou je spoluzodpovědnost za misijní poslání – všichni máme být misionáři. Důležitou oblastí je ekumenismus. Zde se můžeme zamýšlet, jak probíhá dialog s křesťany jiných církví na území naší farnosti. Potom následuje okruh o autoritě a spoluúčasti, kde je prostor diskutovat například o fungování farních rad, tedy jestli věřící mají možnost se podílet na vedení farnosti přes farní radu. Předposlední okruh se týká rozlišování a rozhodování a poslední o formování se v duchu synodality.
V každé farnosti zřejmě nebude prostor mluvit o každém okruhu podrobně. Jak k tomu mají kněží a lidé přistoupit?
Vademecum na to myslelo. Doporučuje se, aby si skupinka vybrala jen jedno, maximálně dvě témata, na kterých se shodne nebo které je „pálí“.
Měli by se účastníci na toto setkání nějak speciálně připravit, nebo stačí, když budou spontánní?
První příprava je rozhodně modlitba. Bez ní to nepůjde. Pokud se k tomu chceme postavit zodpovědně, což je výzva, bylo by dobré si přečíst tematické okruhy nebo si projít přípravný dokument.
Co se bude dít během synodálního procesu od současnosti až do roku 2023?
Proběhnou tři fáze – diecézní, kontinentální a univerzální. Diecézní fáze skončí setkáním na úrovni biskupské konference. Věřící by se měli seznámit se závěry diskuzí, ale hlavně si uvědomit, jaký kus cesty ušli. Potom proběhne totéž na úrovni kontinentů a vyvrcholením bude zasedání synodálních otců, což pravděpodobně nebudou jen biskupové, ale možná budou pozvaní i laici nebo pozorovatelé z jiných církví. Výsledkem bude dokument, kterým se to vše neuzavře, jím to začne. Obsah dokumentu bychom potom měli začít uvádět do praxe.
Věřící budou možná váhat, jestli se mají do synodálního procesu zapojit, řeknou si, že to radši nechají na druhých. Jak byste je motivovala, aby se zapojili?
Duch Svatý potřebuje každého. Proto zvu všechny, aby tuto pozvánku nenechali bez odezvy. Potřebný je hlas i naslouchání každého. Je to osobní pozvání papeže Františka, který jde také za hlasem Ducha Svatého a myslí na dobro věřících. Je to výjimečná příležitost, která nám přináší velké milosti. Nebudou chybět těžkosti, možná se pohádáme, bude náročné přijmout opačný názor, ale to všechno může sloužit pro naše dobro i pro dobro církve. Jsme zvyklí kritizovat, i církev, ale není dobré jen kritizovat, je potřeba i přiložit ruku k dílu.
Takže máme vést dialog, i když se neumíme na všem shodnout?
Naslouchání a rozlišování ve skupinkách jsem si už vyzkoušela při zahájení synody ve Vatikánu. Odpovídali jsme na základní otázku o synodalitě církve. Proběhla dvě kola. V druhém jsme mluvili o tom, čím nás oslovili ostatní. Postřehy byly různé, i proto, že jsme byli z různých koutů světa, což v našich farnostech platit nebude. Od někoho zaznělo, že je důležité bratrské napomínání. Jeden řeholník z Francie připomenul zneužívání mladých. Další hovořil o slabé komunikaci mezi církevními subjekty. Ne ve všem jsem se našla, ale prožila jsem obrovskou různorodost. Pochopila jsem, že to, co já vnímám jako problém, v jiné zemi vůbec problém není. A i ten můj problém dostal díky tomu objektivnější dimenzi. Co se mi zdálo jako „hora“, je ve světovém měřítku „kupka“.
Zahájení synody se zúčastnilo kolem 300 delegátů z celého světa. Vy jste tam byla jako jedna ze sedmi laiků Evropy, navíc jste i delegátkou Rady evropských biskupských konferencí a vyslankyní České biskupské konference. V českém národním synodálním týmu jste jediná žena. Jak vnímáte, že vám jako ženě-laičce svěřili tyto úkoly?
Je to pro mě obrovská čest a dar. V církvi pracuji přes 20 let, nic takového jsem ještě nezažila.
Zmiňovala jste práci ve skupinkách během zahájení synody. Co se ještě kromě toho dělo?
Zahájení trvalo dva dny, 9. a 10. října. V sobotu byla nejdřív modlitba, které se zúčastnil i papež František, následovala meditace nad Božím slovem a potom přivítání generálním sekretářem synody, kardinálem Mariem Grechem. Ten předal slovo Svatému otci, po němž mluvili další kardinálové. Zazněla i svědectví, a to i od laiků. Následovala zmiňovaná práce ve skupinkách. V neděli jsme se zúčastnili mše svaté v bazilice svatého Petra, které předsedal papež František.
Jak na vás působil Svatý otec během zahájení synody? Co jste četla nejen z jeho slov, ale i z tváře nebo gest?
To si pamatuji úplně přesně. Seděli jsme a čekali na papeže Františka. Do auly přicházeli kardinálové z kurie, všimla jsem si například bývalého státního sekretáře, kardinála Bertoneho. Najednou vešel někdo svižným krokem, jako mladík, a to byl papež František. (úsměv) Otáčel se a podával ruce. I když už má svůj věk, je mladý duchem. S ním vešlo do místnosti duchovno. Přinesl dva aspekty: vnitřní, úzké spojení s Bohem vyzařující navenek a též obrovskou otevřenost vůči každému v sále. Slil nás v jeden celek. Potom následovala zpívaná modlitba Veni Creator Spiritus. Tehdy jsem poprvé v životě bytostně vnímala přítomnost Ducha Svatého jako osobu, jemnost a sílu.
Vyložila jste si tento zážitek s Duchem Svatým jako znamení, že cesta synody je pro církev správná?
Ano. Uvnitř mě napadlo, že církev je opravdu matka. Víme o různých skandálech a utrpeních, ale opravdu bych řekla, že církev je matka, která chce pro lidstvo to nejlepší. Je na nás znovu tomu uvěřit, i když jsem si vědoma, že mnohokrát jsme se jako církev zpronevěřili svému poslání. Synoda o synodalitě je obrovská šance pro celou církev. Je to konverze jednotlivců a celé církve.
Konverze směrem kam?
Primárně směrem k Bohu a v něm k nacházení bratrů a sester. To znamená osvobodit se od různých předsudků, od toho, co jsme neodpustili, nebo od toho, že už nechceme dát druhému šanci. Jsme jeden celek. Církev není jen církev hierarchická, ale jsme to my všichni. K tomu všemu bychom se měli obrátit. Máme být víc podobní našemu zakladateli, Kristu.
V čem by mělo být ovoce synody kromě posynodální exhortace?
Nejkrásnějším ovocem by bylo, kdybychom se v církvi stali víc společenstvím. To by byl krásný výsledek. Ve Vatikánu bylo cítit velké napětí a očekávání. Je tu prostor na překvapení Ducha Svatého. Mám touhu, abychom se stali víc společenstvím, ale chtěla bych prožít i toto překvapení, které nám Duch přinese.
Za rozhovor děkuje Ján Heriban (Převzato z nm.sk)
(Zdroj: Nové město 9/2021)