Ně­ko­lik po­zná­mek k Ukra­ji­ně

Pavel Fischer, senátor a předseda senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost

Ve chví­li, když píši ten­to text, má Ukra­ji­na za se­bou dva­cet dnů ne­o­spra­ve­dl­ni­tel­né rus­ké agre­se. Rus­ká ar­má­da se zvlášt­ní zvrá­ce­nos­tí úto­čí na obyt­né čtvr­ti, domy, ne­moc­ni­ce, ško­ly a ne­zdrá­ha­jí se ostře­lo­vat ani hu­ma­ni­tár­ní ko­ri­do­ry. Kaž­dou ho­di­nu při­bý­vá obě­tí, vo­já­ků, ale i žen a dětí. To jsou vá­leč­né zlo­či­ny, z nichž se Pu­tin jed­nou bude zod­po­ví­dat před me­zi­ná­rod­ním tri­buná­lem.

Mno­zí ne­chá­pou, jak je mož­né, že Pu­ti­na v jeho ší­le­ných plá­nech ni­kdo ne­za­sta­vil. Jeho nej­bliž­ší su­i­ta, jak jsme vi­dě­li v zá­zna­mu jed­ná­ní bez­peč­nost­ní rady Rus­ka v před­ve­čer agre­se, se toho ne­od­vá­ži­la. A zby­lí pří­pad­ní opo­zič­ní­ci? Po­li­tic­kou opo­zi­ci Pu­ti­nův re­žim do­slo­va vy­vraž­dil, uvěz­nil nebo za­stra­šil. Sys­te­ma­tic­ky uml­čo­val také svo­bod­ná mé­dia a ne­zá­vis­lé no­vi­ná­ře. Ne­vlád­ní or­ga­ni­za­ce byly ši­ka­no­vá­ny, ne­smě­ly při­jí­mat pro­střed­ky ze za­hra­ni­čí, a ty, kte­ré přes­to pře­ži­ly, byly zru­še­ny.

Těž­ší je po­cho­pit, že se na stra­nu Pu­ti­na sta­vě­lo to­lik po­li­ti­ků svo­bod­né Ev­ro­py. Do­ne­ko­neč­na omlou­va­li jeho ex­ce­sy a vo­jen­ské vý­pa­dy, vál­ku pro­ti Gru­zii nebo anexi Kry­mu. Ně­kdy se tak dělo z dů­vo­dů eko­no­mic­kých, čas­to ale Pu­ti­na do­kon­ce ob­di­vo­va­li a po­va­žo­va­li za vzor. Tvá­ří v tvář zvěr­stvům, kte­rá dnes páchá rus­ká ar­má­da na Ukra­ji­ně, tito pod­po­ro­va­te­lé dnes pře­ce jen musí mě­nit po­sto­je a mož­ná i zpy­tu­jí svě­do­mí. Na­pří­klad Ma­rie Le Pe­no­vá, kan­di­dát­ka na fran­couz­skou pre­zi­dent­ku, kte­rá ne­dáv­no dala skar­to­vat mi­li­on svých pro­pa­gač­ních le­tá­ků kvů­li spo­leč­né fo­to­gra­fii s Pu­ti­nem. Bý­va­lý fran­couz­ský pre­mi­ér Fillon, kte­rý pře­stal spo­lu­pra­co­vat s vel­ký­mi rus­ký­mi fir­ma­mi. Také čes­ký pre­zi­dent ustal ve svých pro­rus­kých pro­je­vech, vy­já­d­řil pod­po­ru Ukra­ji­ně a pre­zi­den­to­vi Ze­len­ské­mu chce udě­lit stát­ní vy­zna­me­ná­ní.

Jak je však mož­né, že cír­kev­ní před­sta­vi­tel pa­tri­ar­cha Ki­rill pod­po­ru­je vo­jen­skou agre­si pro­ti bra­tr­ské­mu ukra­jin­ské­mu ná­ro­du? Co se sta­lo s or­to­dox­ní církví v Rus­ku, že ochot­ně žeh­na­la zbra­ním a při­tom včas ve­řej­ně ne­vy­stou­pi­la, aby se Vla­di­mí­ra Pu­ti­na po­ku­si­la za­sta­vit? Kam se ztra­til pro­roc­ký hlas, jímž církve na­va­zu­jí na sta­ro­zá­kon­ní pro­ro­ky? Pro­ro­ci vy­stu­po­va­li s kri­ti­kou moc­ných to­ho­to svě­ta a vy­zý­va­li k po­ká­ní. Proč rus­ká cír­kev do­sud mlčí?

Ukra­jin­ský stát a jeho oby­va­te­lé v čele s pre­zi­den­tem Vo­lo­dy­my­rem Ze­len­skym se vál­ce po­sta­vi­li s hr­din­stvím a vlas­te­nec­tvím, kte­ré ohro­mu­je ce­lou Ev­ro­pu. Na Ukra­ji­ně se ale bo­ju­je i za naši bez­peč­nost. Pro­to mu­sí­me Ukra­jin­cům po­skyt­nout tu nej­vět­ší pod­po­ru, vo­jen­ský ma­te­ri­ál a ne­zbyt­nou hu­ma­ni­tár­ní po­moc. Na­bíd­nout po­moc­nou ruku že­nám a dě­tem, vá­leč­ným uprch­lí­kům, kte­rých bu­dou ješ­tě mi­li­o­ny. A hlu­bo­ce sou­cí­tit s těmi, kdo ve vál­ce ztra­ti­li své nej­bliž­ší.

Je jis­té, že rus­ko-ukra­jin­skou vál­kou se Ev­ro­pa ne­ná­vrat­ně změ­ní. Padly mno­hé jis­to­ty a če­ka­jí nás po­tí­že, kte­ré si ješ­tě ani ne­u­mí­me před­sta­vit. Ale až vál­ka a Pu­ti­nův zlo­čin­ný re­žim skon­čí, bu­de­me všich­ni mít pří­le­ži­tost hle­dat nové ces­ty. A po­mo­ci bu­do­vat vzta­hy mezi lid­mi i ná­ro­dy po­sta­ve­né na prav­dě, ote­vře­nos­ti a rov­no­práv­nos­ti, kte­ré jsou zá­ru­kou sku­teč­né­ho míru.