V době koronavirové pandemie jsme zjistili, že ekonomika žije a nehroutí se především díky pracovníkům, kteří vykonávají ty nejobyčejnější práce. Uvědomili jsme si, že v těch, kteří pro nás každý den chodí do práce s maskami a rukavicemi, je láska jiná, ale nepostradatelná. 

Tato bez­pre­ce­dent­ní a váž­ná ko­lek­tiv­ní kri­ze nám rov­něž po­sky­tu­je po­na­u­če­ní o sku­teč­né po­va­ze hos­po­dář­ství a trhů. Pře­de­vším nám uka­zu­je roz­díl mezi růz­ný­mi dru­hy ka­pi­ta­lis­mu. Vždy jsme vě­dě­li, že duch se­ve­ro­ev­rop­ské­ho ka­pi­ta­lis­mu je od­liš­ný od již­ní­ho.

Dnes se však ten­to roz­díl pro­je­vu­je v no­vých (čás­teč­ně) ne­o­če­ká­va­ných aspek­tech a v zá­sa­dě pro kaž­dé­ho ne­ra­dost­ných. Vize prá­ce jako po­vo­lá­ní (ně­mec­ky Beruf), kte­rá již pod­le mí­ně­ní Maxe Webe­ra cha­rak­te­ri­zo­va­la pro­tes­tant­ské vi­dě­ní prá­ce a ka­pi­ta­lis­mu a kte­rá při­nes­la mi­mo­řád­né plo­dy, dnes uka­zu­je svou tem­nou strán­ku. Pra­cov­ní a eko­no­mic­ké prin­ci­py jsou tak dů­le­ži­té, že se mo­hou stát ab­so­lut­ní­mi a „po­svát­ný­mi“, a tak se stá­va­jí pri­már­ní­mi i v si­tu­a­ci ta­ko­vé­to váž­né kri­ze.

Slo­va o ne­zbyt­nos­ti vy­hnout se hos­po­dář­ské re­ce­si za každou cenu, kte­ré jsme sly­še­li od před­se­dů vlád nebo mi­nis­trů ze zemí se­ver­ní Ev­ro­py a Spo­je­né­ho krá­lov­ství, jsme od ve­dou­cích před­sta­vi­te­lů zemí ka­to­lic­ké kul­tu­ry (Itá­lie, Špa­něl­sko, Por­tu­gal­sko) ne­za­slech­li; ne pro­to, že by byli vět­ší­mi al­tru­is­ty než je­jich ko­le­go­vé, ale pro­to, že pod Al­pa­mi ne­by­la eko­no­mi­ka ni­kdy nej­dů­le­ži­těj­ším vý­ra­zem ob­čan­ské­ho ži­vo­ta. V po­sled­ních le­tech k tomu do­chá­ze­lo i u nás v Itá­lii (a jak jsme vi­dě­li, v ně­kte­rých re­gi­o­nech ve vět­ší míře), ale tato kri­ze nám také umož­ni­la uči­nit ne­o­če­ká­va­ný ob­jev toho, jak roz­díl­né a spe­ci­fic­ké je eko­no­mic­ké chá­pá­ní v ze­mích la­tin­ských a ka­to­lic­kých. Za­zna­me­na­li jsme men­ší růst, máme vel­ké ve­řej­né dlu­hy, máme roz­sáh­lou ko­rup­ci, vy­so­kou ne­za­měst­na­nost a níz­kou pro­duk­ti­vi­tu; ale dě­lá­me vše pro­to, a ješ­tě tro­chu na­víc, abychom za kaž­dou cenu ochrá­ni­li sta­ré lidi.  

„Fa­mi­li­a­ris­mus“ (so­ci­o­lo­gic­ký po­jem chá­pa­jí­cí ro­di­nu jako vůd­čí struk­tu­ru spo­leč­nos­ti – pozn. pře­kl.) není vždy jen amo­rál­ní. Ni­ko­li pro­to, že bychom byli lep­ší nebo etič­těj­ší, ale pro­to­že jsme z tem­ných i svět­lých strá­nek pros­tě od­liš­ní. Mož­ná by si se­ver­ní Ev­ro­pa pro je­den­krát moh­la vzít po­u­če­ní z jihu, což by bylo lep­ší pro všech­ny, a všich­ni bychom se uchrá­ni­li smr­ti a bo­les­ti. Pak je tu ješ­tě dru­hý aspekt. Zjis­ti­li jsme, že eko­no­mi­ka žije a ne­hrou­tí se pře­de­vším díky pra­cov­ní­kům, kte­ří vy­ko­ná­va­jí ty nej­jed­no­duš­ší a nej­skrom­něj­ší prá­ce. Kdy­by totiž ve­d­le lé­ka­řů a zdra­vot­ních sester a za nimi ne­e­xis­to­val po­moc­ný zdra­vot­ní per­so­nál, uklí­zeč­ky v ne­moc­ni­cích a ři­di­či zá­so­bo­va­cích vozů, čis­ti­či ulic ve měs­tech, správ­ci elek­tric­ké a in­ter­ne­to­vé sítě, za­měst­nan­ci su­per­mar­ke­tů, měst­ští stráž­ní­ci… tato kri­ze by nás ochro­mi­la mno­hem více a způ­so­bem mno­hem více zni­ču­jí­cím a mož­ná ne­zvlád­nu­tel­ným.  

Na­jed­nou jsme vi­dě­li ko­lik ob­čan­ské lás­ky je ko­lem nás. Mno­zí z nás hle­da­jí a vidí lás­ku na špat­ných nebo pří­liš ne­pa­tr­ných mís­tech. Uvě­do­mi­li jsme si, že exis­tu­je jiná, ale ne­po­stra­da­tel­ná lás­ka u těch, kte­ří pro nás kaž­dý den cho­dí do prá­ce s mas­ka­mi a ru­ka­vi­ce­mi a kte­ří ris­ku­jí, že na­ka­zí ro­di­če a děti jen pro­to, že ko­na­jí svou po­vin­nost. Tato prá­ce je také po­vo­lá­ním, i když je těž­ká, i když vy­čer­pá­vá, i když nás vede k tomu, že ris­ku­je­me hod­ně a ně­kdy téměř všech­no.  

Jsem si jist, že prá­vě v těch­to hroz­ných a ob­tíž­ných dnech se mno­ho lidí do­tklo té nej­hlub­ší a nej­o­prav­do­věj­ší strán­ky své prá­ce a své­ho ži­vo­ta; v dra­ma­tic­ké a bo­lest­né si­tu­a­ci zno­vu spat­ři­li nebo po­pr­vé za­hléd­li dů­stoj­nost a zá­služ­nost své prá­ce. Kéž ten­to vi­rus rych­le po­mi­ne, ale ať ni­kdy ne­po­mi­ne toto vel­ké po­na­u­če­ní. 

Zdroj.: https://www.cittanuova.it/ 

Spo­lu­prá­ce s Bo­hem

Spo­lu­prá­ce s Bo­hem

V koronavirové době mnohdy nemůžeme navštívit příbuzné, přátele, známé, kteří by nás potřebovali. Komunikační prostředky se zdají být jedinou možností, jak zprostředkovat svou konkrétní lásku. Následující zamyšlení nám ukazuje další cestu. „Je ve­li­ce moud­ré trá­vit...

Dob­ře se za­ko­ře­nit v pří­tom­nos­ti

Dob­ře se za­ko­ře­nit v pří­tom­nos­ti

„Osla­vo­vat, abychom se se­tka­li“ je mot­to, kte­ré jsme si jako Hnu­tí fo­ko­lá­re zvo­li­li, abychom si v roce 2020 po ce­lém svě­tě při­po­mí­na­li sto let od na­ro­ze­ní naší za­kla­da­tel­ky Chi­a­ry Lu­bi­cho­vé. Ješ­tě před ně­ko­li­ka týd­ny se nám toto...

Pro­ží­vá­me čas mi­los­ti!

Pro­ží­vá­me čas mi­los­ti!

Slo­va Je­s­ú­se Mo­rá­na, spo­lu­pre­zi­den­ta Hnu­tí fo­ko­lá­re, kte­rá za­zně­la bě­hem ká­zá­ní při mši za za­vře­ný­mi dveř­mi pře­ná­še­né přes in­ter­net v den vý­ro­čí úmr­tí Chi­a­ry Lu­bi­cho­vé 14. břez­na 2020. (…) V těch­to po­sled­ních týd­nech – kro­mě...

Pin It on Pinterest

Share This