Ne­o­če­ká­va­ná po­do­ba eko­no­mi­ky

Tato bez­pre­ce­dent­ní a váž­ná ko­lek­tiv­ní kri­ze nám rov­něž po­sky­tu­je po­na­u­če­ní o sku­teč­né po­va­ze hos­po­dář­ství a trhů. Pře­de­vším nám uka­zu­je roz­díl mezi růz­ný­mi dru­hy ka­pi­ta­lis­mu. Vždy jsme vě­dě­li, že duch se­ve­ro­ev­rop­ské­ho ka­pi­ta­lis­mu je od­liš­ný od již­ní­ho.

Dnes se však ten­to roz­díl pro­je­vu­je v no­vých (čás­teč­ně) ne­o­če­ká­va­ných aspek­tech a v zá­sa­dě pro kaž­dé­ho ne­ra­dost­ných. Vize prá­ce jako po­vo­lá­ní (ně­mec­ky Beruf), kte­rá již pod­le mí­ně­ní Maxe Webe­ra cha­rak­te­ri­zo­va­la pro­tes­tant­ské vi­dě­ní prá­ce a ka­pi­ta­lis­mu a kte­rá při­nes­la mi­mo­řád­né plo­dy, dnes uka­zu­je svou tem­nou strán­ku. Pra­cov­ní a eko­no­mic­ké prin­ci­py jsou tak dů­le­ži­té, že se mo­hou stát ab­so­lut­ní­mi a „po­svát­ný­mi“, a tak se stá­va­jí pri­már­ní­mi i v si­tu­a­ci ta­ko­vé­to váž­né kri­ze.

Slo­va o ne­zbyt­nos­ti vy­hnout se hos­po­dář­ské re­ce­si za každou cenu, kte­ré jsme sly­še­li od před­se­dů vlád nebo mi­nis­trů ze zemí se­ver­ní Ev­ro­py a Spo­je­né­ho krá­lov­ství, jsme od ve­dou­cích před­sta­vi­te­lů zemí ka­to­lic­ké kul­tu­ry (Itá­lie, Špa­něl­sko, Por­tu­gal­sko) ne­za­slech­li; ne pro­to, že by byli vět­ší­mi al­tru­is­ty než je­jich ko­le­go­vé, ale pro­to, že pod Al­pa­mi ne­by­la eko­no­mi­ka ni­kdy nej­dů­le­ži­těj­ším vý­ra­zem ob­čan­ské­ho ži­vo­ta. V po­sled­ních le­tech k tomu do­chá­ze­lo i u nás v Itá­lii (a jak jsme vi­dě­li, v ně­kte­rých re­gi­o­nech ve vět­ší míře), ale tato kri­ze nám také umož­ni­la uči­nit ne­o­če­ká­va­ný ob­jev toho, jak roz­díl­né a spe­ci­fic­ké je eko­no­mic­ké chá­pá­ní v ze­mích la­tin­ských a ka­to­lic­kých. Za­zna­me­na­li jsme men­ší růst, máme vel­ké ve­řej­né dlu­hy, máme roz­sáh­lou ko­rup­ci, vy­so­kou ne­za­měst­na­nost a níz­kou pro­duk­ti­vi­tu; ale dě­lá­me vše pro­to, a ješ­tě tro­chu na­víc, abychom za kaž­dou cenu ochrá­ni­li sta­ré lidi.  

„Fa­mi­li­a­ris­mus“ (so­ci­o­lo­gic­ký po­jem chá­pa­jí­cí ro­di­nu jako vůd­čí struk­tu­ru spo­leč­nos­ti – pozn. pře­kl.) není vždy jen amo­rál­ní. Ni­ko­li pro­to, že bychom byli lep­ší nebo etič­těj­ší, ale pro­to­že jsme z tem­ných i svět­lých strá­nek pros­tě od­liš­ní. Mož­ná by si se­ver­ní Ev­ro­pa pro je­den­krát moh­la vzít po­u­če­ní z jihu, což by bylo lep­ší pro všech­ny, a všich­ni bychom se uchrá­ni­li smr­ti a bo­les­ti. Pak je tu ješ­tě dru­hý aspekt. Zjis­ti­li jsme, že eko­no­mi­ka žije a ne­hrou­tí se pře­de­vším díky pra­cov­ní­kům, kte­ří vy­ko­ná­va­jí ty nej­jed­no­duš­ší a nej­skrom­něj­ší prá­ce. Kdy­by totiž ve­d­le lé­ka­řů a zdra­vot­ních sester a za nimi ne­e­xis­to­val po­moc­ný zdra­vot­ní per­so­nál, uklí­zeč­ky v ne­moc­ni­cích a ři­di­či zá­so­bo­va­cích vozů, čis­ti­či ulic ve měs­tech, správ­ci elek­tric­ké a in­ter­ne­to­vé sítě, za­měst­nan­ci su­per­mar­ke­tů, měst­ští stráž­ní­ci… tato kri­ze by nás ochro­mi­la mno­hem více a způ­so­bem mno­hem více zni­ču­jí­cím a mož­ná ne­zvlád­nu­tel­ným.  

Na­jed­nou jsme vi­dě­li ko­lik ob­čan­ské lás­ky je ko­lem nás. Mno­zí z nás hle­da­jí a vidí lás­ku na špat­ných nebo pří­liš ne­pa­tr­ných mís­tech. Uvě­do­mi­li jsme si, že exis­tu­je jiná, ale ne­po­stra­da­tel­ná lás­ka u těch, kte­ří pro nás kaž­dý den cho­dí do prá­ce s mas­ka­mi a ru­ka­vi­ce­mi a kte­ří ris­ku­jí, že na­ka­zí ro­di­če a děti jen pro­to, že ko­na­jí svou po­vin­nost. Tato prá­ce je také po­vo­lá­ním, i když je těž­ká, i když vy­čer­pá­vá, i když nás vede k tomu, že ris­ku­je­me hod­ně a ně­kdy téměř všech­no.  

Jsem si jist, že prá­vě v těch­to hroz­ných a ob­tíž­ných dnech se mno­ho lidí do­tklo té nej­hlub­ší a nej­o­prav­do­věj­ší strán­ky své prá­ce a své­ho ži­vo­ta; v dra­ma­tic­ké a bo­lest­né si­tu­a­ci zno­vu spat­ři­li nebo po­pr­vé za­hléd­li dů­stoj­nost a zá­služ­nost své prá­ce. Kéž ten­to vi­rus rych­le po­mi­ne, ale ať ni­kdy ne­po­mi­ne toto vel­ké po­na­u­če­ní. 

Zdroj.: https://www.cittanuova.it/