Man­že­lé Ven­t­ri­g­li­o­vi se řadu let vě­nu­jí man­že­lům v těž­kos­tech. A jsou od­bor­ní­ky na slo­vo vza­tí. Rita je se­xu­o­lož­kou, Sal­va­to­re psy­cho­te­ra­pe­u­tem a sami pro­šli hlu­bo­kou man­žel­skou kri­zí. Ač­ko­li mají růz­né zdra­vot­ní po­tí­že, vy­je­li au­tem z Ne­a­po­le a dva dny byli na ces­tě, aby se v Pra­ze moh­li po­dě­lit o své zku­še­nos­ti na ví­ken­du pro man­že­le. Toto se­tká­ní na­zva­né Spo­lu na ces­tě se usku­teč­ni­lo ve dnech 29. dub­na až 1. květ­na 2022 v Cen­t­ru Ma­ri­a­po­li v Pra­ze-Vi­no­ři za účas­ti více než 60 man­žel­ských párů. Cíl kur­zu vý­stiž­ně po­psal Sal­va­to­re: „Naše před­sta­va není učit ně­če­mu, ale po­mo­ci, aby z kaž­dé dvo­ji­ce vy­stou­pi­lo do po­pře­dí to krás­no, kte­ré tam je a kte­ré je spe­ci­fic­ké pro kaž­dý pár. To bo­hat­ství, kte­ré kaž­dý má, jen ho mož­ná ně­kdy ne­zvlád­ne za­hléd­nout.“

Mag­da­le­na: Za­u­ja­lo mě, že mlu­ví­te o man­žel­ství jako o prv­ním dí­tě­ti. Jako o ně­čem, o co se musí pe­čo­vat. Co bys­te po­ra­di­li mla­dým man­že­lům, kte­ří žijí v ko­lo­to­či ko­lem dětí, prá­ce a řeší byd­le­ní?

Sal­va­to­re: Vrať­me se k tomu, co řek­li od­bor­ní­ci. Mar­ga­ret Ma­hle­ro­vá, psy­cho­a­na­ly­tič­ka, zkou­ma­la vý­voj dí­tě­te v prv­ních le­tech ži­vo­ta a po­rov­ná­va­la ho s vý­vo­jem dvo­ji­ce. Na za­čát­ku jsou dítě a mat­ka jako jed­na jed­not­ka. Při za­mi­lo­vá­ní se dvo­ji­ce také vní­má jako jed­na re­a­li­ta, pro­to­že pro­bí­há ide­a­li­za­ce dru­hé­ho. Je­den ital­ský vě­dec říká, že za­mi­lo­vá­ní je jako vy­chá­ze­jí­cí slun­ce – uka­zu­je jen to, co je krás­né. Po­tom dítě za­čí­ná cho­dit a vzda­lu­je se od mat­ky. Má však po­tře­bu se vra­cet a ově­řo­vat, že ma­min­ka je, pro­to­že ješ­tě ne­pro­nik­la do jeho nit­ra. V ži­vo­tě dvo­ji­ce je po­stu­pem času také po­tře­ba se je­den vůči dru­hé­mu zin­di­vi­du­a­li­zo­vat. To, že jsou stá­le spo­lu, po­u­ka­zu­je na to krás­né, ale i na různá ome­ze­ní. Vy­stu­pu­jí do po­pře­dí in­di­vi­du­ál­ní cha­rak­te­ris­ti­ky jed­not­liv­ce. Po­kud pár do­ká­že vést di­a­log i ve chví­li, kdy k tomu ne­ma­jí pří­liš vel­kou chuť, v oka­mži­cích kri­ze, tak po­stup­ně je­den pro­ni­ká do dru­hé­ho a stá­vá se jeho sou­čás­tí.

Rita: Myš­len­ka „prv­ní­ho dí­tě­te“ nás na­padla, když jsme se se­zná­mi­li s jed­ním man­žel­ským pá­rem v kri­zi. Ona byla na man­že­la vel­mi na­hně­va­ná a ne­cí­ti­la se na to, aby s ním zno­vu bu­do­va­la vztah. Ale vi­dě­li jsme, že má vel­ké ma­teř­ské cí­tě­ní vůči čtyřem dě­tem. Tak jsme se jí ze­pta­li, proč ne­vi­dí vztah s man­že­lem, jako by to bylo je­jich prv­ní dítě? Sta­rat se o toto prv­ní dítě, jako se sta­rá o ostat­ní děti. Na to od­po­vě­dě­la, že tím­to způ­so­bem by to moh­la zku­sit. Za­ča­la vzta­hu s man­že­lem dá­vat čas, vy­tvá­řet mu pro­stor, po­dob­ně jako se sta­ra­la o děti. Do­kon­ce o prv­ní dítě dřív než o všech­ny ostat­ní. Teď po­má­ha­jí ji­ným pá­rům v těž­kos­tech.

Toto je smy­sl ži­vo­ta ve dvo­ji­ci, pro­to­že i kdy­by man­že­lé ne­mě­li bi­o­lo­gic­ké děti, exis­tu­je prv­ní dítě, kte­rým je je­jich vztah. To je prv­ní plod­nost, bi­o­lo­gic­ké děti jsou plod­nos­tí fy­zic­kou. Ale toto je ta oprav­do­vá.

M: Když se dí­vám na vás dva, cí­tím ta­ko­vou jis­kru. Pro­to se chci ze­ptat na star­ší páry, kde je man­žel­ství mno­ha­le­té. Jak ony mo­hou ope­čo­vá­vat svůj vztah?

R: Jak jsme řek­li před­tím – tím, že mu dáme pro­stor, čas, péči. Po­kud jsme měli svat­bu před dlou­hou do­bou, je tu mož­nost vrá­tit se k ob­do­bí za­snou­be­ní. Zna­me­ná to sta­no­vit si ně­ja­ké schůz­ky, čas, kte­rý mů­že­me strá­vit spo­lu. Od­su­nout prá­ci, děti, vnou­ča­ta, kul­tur­ní zá­jmy, dob­ro­vol­nic­kou čin­nost… To je i naše zku­še­nost. Rino, když byl mla­dý, dá­val méně času péči o náš vztah, ale teď je vel­mi po­zor­ný na to, abychom hle­da­li spo­leč­né chví­le. Po­kud jsme dří­ve moh­li cha­rak­te­ri­zo­vat náš vztah váš­ní, teď bychom ho cha­rak­te­ri­zo­va­li ob­do­bím za­snou­be­ní, něž­nos­tí, tou­hou být spo­lu. V ma­lých vě­cech.

M: Když roky po­slou­chá­te těž­ké pří­běhy, před­sta­vu­ji si, že je do sebe ně­jak na­sá­vá­te. Jak to dlou­ho­do­bě zvlá­dá­te?

R: Je to prav­da, jsme vta­ho­vá­ni do ži­vo­ta dvo­jic. Také pro­to, že jsme byli dvo­ji­cí v hlu­bo­ké kri­zi, vě­ří­me, že i ostat­ní mo­hou na­jít ře­še­ní. Naše na­dě­je je po­si­lo­vá­na tím, že se na­chá­zí čím dál tím více dvo­jic, kte­ré byly v kri­zi, do­sta­ly se z ní a stá­va­jí se po­moc­ný­mi páry pro dal­ší man­že­le v těž­kos­tech. Také si uvě­do­mu­je­me, že jsme jen malý člá­nek v okru­hu ro­din Hnu­tí fo­ko­lá­re. Všich­ni spo­leč­ně si po­má­há­me jít do­pře­du, abychom po­sí­li­li ro­di­ny ve svě­tě. V době vel­ké křeh­kos­ti lid­stva se ro­di­na může stát tím je­di­ným bez­peč­ným mís­tem. Sna­ží­me se od­po­ví­dat na tou­hu, kte­rou měla Chi­a­ra Lu­bi­cho­vá, když v 60. le­tech za­lo­ži­la hnu­tí No­vých ro­din. Ten­krát pro­si­la, abychom se za­mě­ři­li na ro­di­ny, kte­ré více při­po­mí­na­jí tvář Je­ží­še opuš­tě­né­ho. K těm pat­ří prá­vě ro­di­ny v těž­kos­tech, roz­ve­de­ní, ti, co mají děti způ­so­bu­jí­cí těž­kos­ti atd. Ať už jsou se­zdá­ni nebo spo­lu vol­ně žijí.

S: V roce 2008 jsme za­há­ji­li ak­ti­vi­tu, kte­rou jsme na­zva­li Ces­ty svět­la. Spo­lu s dal­ší­mi dvo­ji­ce­mi ze se­kre­ta­ri­á­tu No­vých ro­din jsme si po­lo­ži­li otáz­ku, co mů­že­me udě­lat pro všech­no utr­pe­ní ro­din v dneš­ním svě­tě? Po­cho­pi­li jsme, že kri­ze se mo­hou stát pří­le­ži­tos­tí. His­to­rie kaž­dé dvo­ji­ce se sklá­dá ze svě­tel a stí­nů, z chvil snaz­ších a těž­ších. Tak vznik­la me­to­do­lo­gie, kte­rá se nám zdá vel­mi účin­ná. Sto­jí na třech no­hách – svě­dec­tví, psy­cho­lo­gic­ký aspekt a spi­ri­tu­a­li­ta. Při­pra­vi­li jsme dvou­stup­ňo­vý kurz – je­den tý­den na jaře a čty­ři dny na pod­zim. (Pozn. redakce: na Slovensku sedmým rokem běží pod názvem „Program pre manželov v ťažkostiach“)

M: Ur­či­tě se shod­ne­me na tom, že man­žel­ství je úžas­ná věc a je po­tře­ba za něj bo­jo­vat. Ně­kdy ale není dob­ře, aby ti dva spo­lu zů­sta­li. Dá se obec­ně říct, pro koho kurz není?

R: My ho na­bí­zí­me všem. Jsou dvo­ji­ce, kte­ré na po­zvá­ní od­po­ví ano a ně­kte­ré ne. A ně­kte­ré po ab­sol­vo­vá­ní kur­zu po­cho­pí, že nejsou stvo­ře­ni je­den pro dru­hé­ho. Je to oprav­du men­ši­na, ale je. Tak jsme po­cho­pi­li, že prv­ním cí­lem kur­zů není za­cho­vat dvo­ji­ci za kaž­dou cenu, ale sna­žit se, aby ti dva za­ku­si­li osob­ní lás­ku Boha. A to i skr­ze vzá­jem­nou lás­ku v týmu, kte­rý se sna­ží s po­ko­rou, jak umí, žít pod­le spi­ri­tu­a­li­ty Chi­a­ry Lu­bi­cho­vé. Když to za­ži­jí, tak se kaž­dý sna­ží před tvá­ří Boží udě­lat kro­ky, kte­ré cítí – s ur­či­tým do­pro­vo­dem ze stra­ny lidí z týmu. Mož­ná pro­to nás na­zva­li Ces­ty svět­la. Pro­to­že jeho dvě čás­ti jsou jen po­čát­kem ně­ja­ké ces­ty, kte­rou kaž­dá dvo­ji­ce po­cho­pí v čase. Ně­kte­ré dvo­ji­ce při­chá­ze­jí s psy­chic­ký­mi zra­ně­ní­mi z pů­vod­ní ro­di­ny. Ty pak po­tře­bu­jí psy­cho­lo­gic­ký do­pro­vod. Jiné mají těž­ké osob­ní psy­chic­ké pro­blémy, opa­ko­va­né ne­vě­ry, zhor­šu­jí­cí se ná­si­lí nebo se bra­li ne­zra­lí – byli víc za­mi­lo­va­ní do své před­sta­vy o part­ne­ro­vi než do něj – ti jsou nej­o­hro­že­něj­ší.

Ka­rel: V In­dii se vět­ši­na man­žel­ství uza­ví­rá na zá­kla­dě do­hod ro­di­čů. Ve svět­le toho, co jste ří­ka­li, že se pár vra­cí do ob­do­bí za­mi­lo­vá­ní, mě na­pa­dá, že roz­vo­do­vost v In­dii je pod­stat­ně niž­ší než tady, kde jsme víc za­mě­ře­ni na city. Co bys­te pod­le vaší zku­še­nos­ti řek­li k této roz­díl­nos­ti mezi kul­tu­ra­mi?

S: V kul­tu­ře In­die a ob­vykle v kul­tu­rách, kde se ro­di­ny do­mlu­ví na man­žel­ství, to, co pře­vá­ží, je struk­tu­ra ro­di­ny, a ne typ vzta­hu, kte­rý je ob­sa­hem. Ten se stá­vá dru­hot­ným. Spo­je­ní v man­žel­ství se ne­ro­dí z lás­ky, ale ze smlou­vy mezi dvě­ma ro­di­na­mi. V naší zá­pad­ní kul­tu­ře je ur­či­tý vý­voj. V mo­der­ní době se ústřed­ním bo­dem stal jed­not­li­vec a jeho bla­hobyt. Na jed­né stra­ně to při­nes­lo ně­ja­ká ne­ga­ti­va spo­je­ná s in­di­vi­du­a­lis­mem, ve smys­lu in­di­vi­du­a­lis­mu od­tr­že­né­ho od vzta­hu. Na dru­hé stra­ně to za­mě­ři­lo člo­vě­ka na to, aby se měl dob­ře. Toto smě­řo­vá­ní oso­by na „mít se dob­ře“ je vlast­ně po­zi­tiv­ní. I bla­hobyt je za­lo­žen na vzta­hu – mít se dob­ře s dru­hým. Tak­že muž a žena, kte­ří se vez­mou v zá­pad­ní kul­tu­ře, vy­chá­ze­jí z lás­ky, ze za­mi­lo­vá­ní, chtě­jí se mít s dru­hým dob­ře, chtě­jí být spo­lu šťast­ní.

Pro­blém se pod­le mého ná­zo­ru rodí z toho, že v naší kul­tu­ře je zma­tek mezi „cí­tit se dob­ře“ a „mít se dob­ře“. „Cí­tit se dob­ře“ je osob­ní uspo­ko­je­ní, ale „mít se dob­ře“ zna­me­ná žít ži­vot a okol­nos­ti, kte­ré ži­vot při­ná­ší, způ­so­bem pl­ným a vě­do­mým. Ve vý­vo­ji, ke kte­ré­mu do­chá­zí u oso­by i u dvo­ji­ce, není jen osob­ní po­cit uspo­ko­je­ní. Je tam i bo­lest spo­je­ná se ztrá­tou, při­chá­zí oka­mži­ky ne­do­ro­zu­mě­ní, těž­kos­ti vy­plý­va­jí­cí z ko­mu­ni­ka­ce. V ži­vo­tě jsou růz­né udá­los­ti – ne­moc­né dítě, tr­pí­cí part­ner, ztrá­ta prá­ce, sku­teč­nost, že ne­mo­hou mít děti. Život je slo­že­ný i z těch­to věcí. Dvo­ji­ce však čas­to nejsou na man­žel­ství při­pra­ve­ny. Cítí ho jako mož­nost být stá­le šťast­ní. Lás­ka ale zna­me­ná – já budu s te­bou i ve chví­lích, kdy ne­bu­du šťast­ný. Budu s te­bou, pro­to­že vě­řím v tvou lás­ku a naši lás­ku. Vě­řím, že se mů­že­me dr­žet za ruce ve všech si­tu­a­cích, kte­ré na naší spo­leč­né ces­tě po­tká­me. Je prav­da, že v naší kul­tu­ře je víc roz­vo­dů, ale na dru­hé stra­ně se hle­dá prav­da, ne for­mál­ní vzta­hy, a to vi­dím jako dob­ré.

M: Ně­kdy mezi man­že­li do­chá­zí k os­t­ré ko­mu­ni­ka­ci. Je­den dru­hé­ho zra­ňu­je, tře­ba i před ostat­ní­mi. Tak­to mo­hou žít i roky, až se zdá, že už spo­lu ani ji­nak mlu­vit ne­u­mí. Vi­dí­te ces­tu ven z kru­hu na­vyk­lé špat­né ko­mu­ni­ka­ce?

R: Je to tro­chu jako vra­cet se na ples, kde si vzá­jem­ně šla­pou na nohy. Je po­tře­ba jim po­má­hat na­u­čit se no­vé­mu tan­ci. Mož­ná na za­čát­ku tro­chu pa­da­jí, pro­to­že se ješ­tě ne­na­u­či­li no­vým kro­kům. Ale je po­tře­ba jim po­má­hat nový ta­nec na­chá­zet. Psy­cho­te­ra­pe­u­t­ka John­so­no­vá, za­kla­da­tel­ka me­to­dy Emo­ti­on-Fo­cused The­ra­py z Ka­na­dy, řek­la, že re­ak­ce dvo­ji­ce je jako tan­go. To je vel­mi krás­ný ta­nec, ale je těž­ký a po­tře­bu­je čas na na­u­če­ní.

S: Vy­svět­lím to me­ta­fo­rou. Je­den in­dic­ký mudrc říká, že když ti ně­kdo tvr­dí, že máš cho­bot, tak mu od­po­víš, že je blá­zen, že to není prav­da. Když ti to ale ně­kdo opa­ku­je nebo ti to řek­ne víc lidí, ze­ptej se sám sebe, jest­li nejsi slon. Ve dvo­ji­ci, kde je za­blo­ko­va­ná ko­mu­ni­ka­ce, jak jsi po­psa­la, je­den dru­hé­mu říká: „Máš cho­bot.“ My ří­ká­me: „Ne­za­čí­nej tím, že dru­hý má cho­bot, ale za­čí­nej od sebe. Jaký máš cho­bot ty?“ Po­kud za­čnu od sebe, může za­čít nový ta­nec. Uvě­do­mím si, že cho­vá­ní dru­hé­ho jsou vlast­ně re­ak­ce na mé cho­vá­ní, kte­ré­ho si nejsem vě­dom. Vi­dě­li jsme mno­ho si­tu­a­cí, ve kte­rých se to po­da­ři­lo.

K: Vel­ké téma při ob­no­vo­vá­ní man­žel­ství je od­puš­tě­ní. Víme, že jsi o tom na­psal kníž­ku, kte­rá je pře­lo­že­na do slo­ven­šti­ny. Mohl bys říct, co tě k tomu ved­lo?

S: Tato kni­ha vze­šla z ur­či­té úva­hy o mém osob­ním ži­vo­tě, ze se­tká­ní s mno­ha dvo­ji­ce­mi a z mé zku­še­nos­ti te­ra­pe­u­ta. Úvaha je ná­sle­du­jí­cí – ve chví­li, kdy se vzta­hy stá­va­jí in­ten­ziv­něj­ší a pou­to je sil­něj­ší, si ne­mů­že­me ne­způ­so­bo­vat bo­lest. Ve vzta­hu s Ri­tou jsme si ne­chtě­ně způ­so­bo­va­li bo­lest. Hod­ně jsem o tom uva­žo­val. Po­tom jsme to vi­dě­li také u ji­ných dvo­jic. Četl jsem mno­hé kni­hy o od­puš­tě­ní a kaž­dá kni­ha se tý­ka­la ur­či­té­ho úhlu. Od­puš­tě­ní z te­o­lo­gic­ké­ho hle­dis­ka, psy­cho­lo­gic­ké­ho, so­ci­o­lo­gic­ké­ho. Ale ne­e­xis­to­va­la kni­ha o od­puš­tě­ní v růz­ných ty­pech vzta­hů. Mohu totiž mlu­vit o od­puš­tě­ní mezi přá­te­li, mezi ro­di­či a dět­mi, sou­ro­zen­ci, ve vzta­hu dvo­ji­ce a také ve vzta­zích pra­cov­ních.

Z toho se zro­di­la myš­len­ka kři­žo­vat­ky. Ve všech těch­to vzta­zích se ně­kdy do­jde na kři­žo­vat­ku a jsou dvě mož­nos­ti – od­puš­tě­ní nebo ne­od­puš­tě­ní. V růz­ných oka­mži­cích je kaž­dý vy­zý­ván k tomu, aby řekl „od­pouš­tím ti“ nebo „pro­miň“. Na­vzá­jem. To pla­tí i v drob­nos­tech všed­ní­ho dne. Ale dů­le­ži­té je, že si to mů­že­me říct i ve vel­kých zra­ně­ních. Poté se totiž vi­dí­me ve dvo­ji­ci ta­ko­ví, jací jsme. V tom pěk­ném i v tom nej­o­š­k­li­věj­ším. Tak­že tím, že ří­kám: „Pro­miň, pro­to­že jsem ti způ­so­bil bo­lest,“ se za­va­zu­ji k tomu, že ti už ne­chci způ­so­bo­vat bo­lest. Nebo ti na dru­hé stra­ně od­pouš­tím, pro­to­že vě­řím v to, že mi sku­teč­ně ne­chceš způ­so­bo­vat bo­lest. To způ­so­bu­je růst lás­ky, na­pl­ňu­je mi­lo­sr­den­stvím a vděč­nos­tí. V naší spo­leč­né his­to­rii utí­ka­jí roky, ale na­ko­nec stá­le víc do­chá­zí­me k tomu, že dru­hé­mu ří­ká­me: „Dě­ku­ji.“ Dě­ku­ji za tebe, pro­to­že jsi mi mno­ho­krát od­pus­til a pro­to­že jsi mno­ho­krát ve mne vě­řil, když já jsem si ne­vě­řil. Tak­to lás­ka ros­te. Často vi­dím dvo­ji­ce, kte­ré se chyt­nou za ruce po pa­de­sá­ti nebo še­de­sá­ti le­tech ži­vo­ta a je vi­dět, že mezi nimi je tato úro­veň lás­ky. Tou­to kni­hou jsem chtěl říct nejen dvo­ji­cím, ale všem přá­te­lům, že lás­ka může do­sáh­nout vel­mi vy­so­ké úrov­ně a na kon­ci je vždyc­ky „dě­ku­ji“.

R: Vi­dě­li jsme, že od­puš­tě­ní je hud­bou, kte­rá vede k no­vé­mu tan­ci. Vy­chá­zí to čas­to i z od­puš­tě­ní sobě sa­mé­mu, vůči vlast­ní his­to­rii. Vše, co jsme za­ži­li, se pře­ná­ší na part­ne­ra. Ale když za­čne­me od­pouš­tět sobě, do­ká­že­me při­jmout zra­ně­né dítě v nás, jak říká trans­akč­ní ana­lý­za. Pak za­čne­me chá­pat zra­ně­né dítě v part­ne­ro­vi nebo i v ně­ja­kém přá­tel­ském vzta­hu. V dlou­ho­le­tém přá­tel­ství ti v ur­či­té chví­li vy­stou­pí do po­pře­dí ome­ze­nost toho dru­hé­ho a přá­tel­ství může po­kra­čo­vat je­di­ně teh­dy, po­kud do­jde k od­puš­tě­ní. A to je i po­sel­ství Je­ží­šo­vo.

Za překlad Marii Langschové a za rozhovor manželům Ventrigliovým děkují Magdalena Broschová a Karel Diblík

Knihu Od­pus­te­nie: kri­žo­vat­ka ciest ži­vo­ta s podtitulem Zra­ne­nia a ja­zvy vo vzťa­hoch můžete objednávat na portálu slovenského Nového města nm.sk. 

Duch Svatý vede svou církev dál

Duch Svatý vede svou církev dál

14. ledna 2024 zemřel po krátké nemoci apoštolský exarcha řeckokatolické církve biskup Ladislav Hučko. Přinášíme rozhovor s ním, publikovaný v časopise Nové město 9/2003

Nablízku mladým – „On my way“

Nablízku mladým – „On my way“

Již před několika lety vzniklo ve Vídni mužské a ženské fokoláre „On my way“ („Na mé cestě“) – obě jsou v úzké spolupráci otevřená mladým lidem. O své zkušenosti se rozdělila fokolarínka Veronika Sodomková, která pochází z Hlinska.   Jsi ve fokoláre se speciálním...

Pin It on Pinterest

Share This