V Novém městě jsme se Františkem Slavíčkem setkali například prostřednictvím článků o jeho působení v Kamerunu. Členové Hnutí fokoláre ho znají jako fokolarína, který je zodpovědný za mužské fokoláre v Praze. Farníci z Čakovic, Vinoře a Satalic jako kněze, který se obětavě zapojuje do služby věřícím. Jiní ho znají jako lékaře, kamaráda nebo člověka se sportovním duchem či ho vídají jezdit za jeho rodným bratrem Daliborem do Domova s pečovatelskou službou sv. Václava ve Staré Boleslavi. Jako lékař prožil téměř roční stáž v Iráku, ve fokoláre žil v Litvě, na Slovensku a v Kamerunu.
Z jaké rodiny pocházíš? Pověz nám něco o svých rodičích a prostředí, kde jsi vyrůstal.
Vyrůstal jsem v praktikující katolické rodině v Brně. Tatínek se netajil svým demokratickým smýšlením a za to byl různě trestán, například nízkým platem. Přitom ale chtěl, aby se maminka věnovala výchově dvou synů, a tak aby zabezpečil rodinu, chodil na dvě šichty: ráno do kanceláře a po obědě na stavbu. Maminka byla hluboce věřící a v tom duchu nás také vychovávala. Od pěti let jsem ministroval v Brně v kostele „u Tomáška“, ale to mi nebránilo v klukovinách. Maminka to těžce snášela. Dokonce se mi později svěřila, že jednou, když si se mnou nevěděla rady, před svatostánkem se slzami v očích prosila Ježíše, kdybych se měl stát špatným člověkem, aby si mě radši vzal hned. Pán Ježíš ji vyslyšel, ale jak to má ve zvyku, trochu jinak.
Kde a jak se rodilo tvoje kněžské povolání? Co pro něj bylo rozhodující?
Ani nevím. Je fakt, že babička a maminka mě vedly od malička hodně duchovně. Maminka mi nečetla pohádky, ale o Ježíšově životě. Pohádky mě v tom věku nějak nezajímaly a seznamoval jsem se s nimi až jako doktor ve volných chvílích na nočních službách, kde jsem si je půjčoval od hospitalizovaných dětí. Babička mi darovala malý ornát a bohoslužebné nářadí a já jsem jako malý, asi desetiletý kluk, „sloužil mši svatou“ a o pět let mladší bratr Dalibor mi ministroval. Prostředí kostela mě hodně přitahovalo. Denně jsem chodil ráno na mši svatou a po ní do školy. Nedokázala mě odradit ani dost drsná šikana ve škole. Později se můj zpovědník vyjádřil, že povolání ke kněžství mám v sobě jako koza lůj.
Když jsem byl na střední škole, přišel jsem do kontaktu se skrytou církví, začal jsem studovat teologii a chodit na sobotní noční semináře. Po cestě jsem zvlášť na jaře potkával randící páry a taky by se mi bývalo líbilo chodit s nějakou sympatickou holkou, ale to Boží volání mě přemohlo. Když potom v srpnu 1968 přišla „bratrská pomoc“ a sovětská okupace, biskup Davídek, který se obával, že všechny biskupy odvlečou na Sibiř, se rozhodl mě v 19 letech vysvětit. Když jsem potom poznal Hnutí fokoláre, ukázalo se, že to s mým svěcením nebylo tak jednoznačné a bylo mi doporučeno kněžskou službu nevykonávat. Bylo to období, kdy jsem do hloubky prožil, že Bůh je v mém životě první a ne kněžství. Po revoluci jsem pak byl vysvěcen „sub conditione“ pro případ, že by svěcení nebylo platné.
Říkáš biskup Felix Davídek. Jaký měl na tebe vliv?
On měl velkou úctu a důvěru k Panně Marii. Na jeho popud jsem se jí zasvětil po vzoru svatého Ludvíka Grigniona z Montfortu. A věřím, že právě ona mě přivedla do svého Díla, Díla Mariina, tedy Hnutí fokoláre. Na celý život mě potom poznamenala jeho vášeň po hledání a „objevování nového“. Říkával, že naším povoláním je „přibližovat parusii“, druhý příchod Krista. Ta otevřenost pro nové ve smyslu „Hle, všechno tvořím nové“ (Zj 21,5) mě provází dodnes.
Kdyby se mezi čtenáři, farníky, vyskytl nějaký mladý muž, který o této duchovní cestě uvažuje, co bys mu poradil?
Jdi za Kristem, ne za kněžstvím. Jinými slovy žij evangelium a najdeš. Potom bych asi také doporučil fokoláre „On my way“. Je to fokoláre ve Vídni, kam mohou přijet mladí lidé, kteří by chtěli poznat svou životní cestu. A nacházejí ji různě: v kněžství, řeholi, manželství nebo třeba ve fokoláre. Ve službě jim je také Josef Bambas z České republiky společně s jedním sicilským a jedním venezuelským fokolarínem.
Byl jsi již známým kardiologem ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně. Jak jsi řešil dilema odborné kariéry a služby matce církvi?
Vlastně jsem žádné dilema nebo konflikt mezi těmito dvěma povoláními neměl. Věnoval jsem se tomu, co byla právě vůle Boží. Silně jsem to prožil asi před rokem, kdy jsem na lůžku umýval svého již bezmocného bratra Dalibora, a když jsem skončil, šel jsem rovnou sloužit mši svatou. Tehdy jsem si uvědomil, že se stále dotýkám těla Kristova: jednou toho mystického, podruhé toho eucharistického, ale stále Jeho těla.
Po třinácti letech v misiích ve střední Africe můžeš srovnávat. Jaký je rozdíl mezi českou a africkou církví, liturgií, postoji a prioritami věřících zde a tam?
Netroufám si srovnávat. Člověk by se lehce mohl zmýlit. Církev v Kamerunu je mladá, dynamická, radostná, žijící pohybem, rytmem, společenstvím, spojením světa viditelného a neviditelného. A také na cestě, hledající svou vlastní identitu, mohli bychom říci jednotu v odlišnosti s církví univerzální.
Zajímavé je, že Afričané jsou ochotni nezištně pomoci, i když se ušpiní a něco je to stojí. Kolikrát se umazali, když mně pomáhali vytlačit auto zapadlé do bahna, a třeba mě vůbec neznali. Také je celkem běžné potkat na cestě děcko, které si zpívá duchovní písně. Nebo jednou jsem v katolickém knihkupectví v Nairobi nakoupil více knížek pro naši misii a neměl jsem dost peněz na zaplacení. Když jsem s těžkým srdcem vybral knížky na vrácení, pokladní mi řekla, že už nic vracet nemusím, protože paní, černoška, která mezitím platila, zaplatila i to, co mi chybělo. A zmizela, ani nečekala na mé poděkování. Nevím, jestli by se to stalo i u nás, kdyby nějakému běženci chyběly u pokladny peníze na zaplacení nezbytných potravin.
Dnešní svět ale i naše církev je dost rozdělená. Měl bys nějakou radu, jak napomoci k větší svornosti a jednotě?
Myslím, že svornost a jednota je neustálou výzvou všude, kde lidé žijí pospolu. Třeba i ve fokoláre, které má jako hlavní povolání jednotu, za kterou Ježíš prosil Otce před svou smrtí. Musíme o ni stále usilovat, nejen se modlit, ale využívat i všech prostředků, třeba i psychologických, abychom obrušovali ostré hrany, které nás mohou vzájemně zraňovat a odcizovat, a odstraňovali bariéry, dané našimi rozličnými charaktery.
Naději, reálnou naději, bych pak viděl v synodalitě jako životním stylu církve. Naslouchat a nechat se vést Duchem Svatým, neředit Boží slovo, ale nechat se jím proměňovat, jít životem společně, milovat se tak, jak nám to Ježíš přikázal. Již těch několik setkání synodálních skupinek, kterých jsem se zúčastnil, potvrdilo důležitost dialogu. Tím, že jsme se více poznávali a otvírali se navzájem, rostla i naše vzájemná křesťanská láska a Boží přítomnost mezi námi.
Žiješ ve Vinoři ve společenství zasvěcených mužů ve fokoláre. To je tvůj domov a zázemí, odkud vycházíš ke kněžské službě v Čakovicích, Satalicích i Vinoři. Mnozí však nevědí, že obětavě zaskakuješ i v jiné farnosti – v Karlíně u sv. Cyrila a Metoděje nebo v kapli sv. Vojtěcha na Balkáně. Jak se to dá všechno skloubit?
To je v pohodě. Rád spolu s Jirkou, fokolarínem knězem z našeho fokoláre, pomáhám místnímu faráři P. Stanislawu Górovi ve službě těmto živým komunitám. Spíš jsou pro mě výzvou lidé na okraji, ať už duchovním nebo společenském, lidé procházející různými zkouškami, trpící, bez hlasu… A hlavně mi jde o vztahy, protože láska uzdravuje, pozvedá, dává smysl našemu konání a životu. I pro nás platí ta úžasně silná slova svatého Pavla křesťanům do Korintu: „Kdybych … obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velkou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku neměl, nic mi to neprospěje.“ Jasněji to snad už vyjádřit nejde. A ta výzva je tu před každým z nás.
Za rozhovor děkuje Petr Ettler
(Převzato z Vinosatu, redakčně upraveno)
Nablízku mladým – „On my way“
Již před několika lety vzniklo ve Vídni mužské a ženské fokoláre „On my way“ („Na mé cestě“) – obě jsou v úzké spolupráci otevřená mladým lidem. O své zkušenosti se rozdělila fokolarínka Veronika Sodomková, která pochází z Hlinska. Jsi ve fokoláre se speciálním...
Svět nepotřebuje mnoho slov, ale náš život, svědectví
Margaret Karramová se v Praze setkala se členy Hnutí fokoláre „Jsem opravdu šťastná, že mohu být s vámi, i když krátce. Mám velikou radost. Vůbec jsem si nemyslela, že budu mít možnost se s vámi setkat, nejen vidět Centrum Mariapoli, ale vás. Je to velký dar Panny...
O prvním dítěti, tanci a křižovatce
Manželé Ventrigliovi se řadu let věnují manželům v těžkostech. A jsou odborníky na slovo vzatí. Rita je sexuoložkou, Salvatore psychoterapeutem a sami prošli hlubokou manželskou krizí. Ačkoli mají různé zdravotní potíže,...