Ote­vře­nost pro nové

V Novém městě jsme se Františkem Slavíčkem setkali například prostřednictvím článků o jeho působení v Kamerunu. Členové Hnutí fokoláre ho znají jako fokolarína, který je zodpovědný za mužské fokoláre v Praze. Farníci z Čakovic, Vinoře a Satalic jako kněze, který se obětavě zapojuje do služby věřícím. Jiní ho znají jako lékaře, kamaráda nebo člověka se sportovním duchem či ho vídají jezdit za jeho rodným bratrem Daliborem do Domova s pečovatelskou službou sv. Václava ve Staré Boleslavi. Jako lékař prožil téměř roční stáž v Iráku, ve fokoláre žil v Litvě, na Slovensku a v Kamerunu.  

Z jaké ro­di­ny po­chá­zíš? Po­věz nám něco o svých ro­di­čích a pro­stře­dí, kde jsi vy­růs­tal.

Vy­růs­tal jsem v prak­ti­ku­jí­cí ka­to­lic­ké ro­di­ně v Brně. Ta­tí­nek se ne­ta­jil svým de­mo­kra­tic­kým smýš­le­ním a za to byl růz­ně tres­tán, na­pří­klad níz­kým pla­tem. Při­tom ale chtěl, aby se ma­min­ka vě­no­va­la vý­cho­vě dvou synů, a tak aby za­bez­pe­čil ro­di­nu, cho­dil na dvě šich­ty: ráno do kan­ce­lá­ře a po obě­dě na stav­bu. Ma­min­ka byla hlu­bo­ce vě­ří­cí a v tom du­chu nás také vy­cho­vá­va­la. Od pěti let jsem mi­nis­tro­val v Brně v kos­te­le „u To­máš­ka“, ale to mi ne­brá­ni­lo v klu­ko­vi­nách. Ma­min­ka to těž­ce sná­še­la. Do­kon­ce se mi poz­dě­ji svě­ři­la, že jed­nou, když si se mnou ne­vě­dě­la rady, před sva­tostán­kem se sl­za­mi v očích pro­si­la Je­ží­še, kdy­bych se měl stát špat­ným člo­vě­kem, aby si mě rad­ši vzal hned. Pán Je­žíš ji vy­sly­šel, ale jak to má ve zvy­ku, tro­chu ji­nak. 

Kde a jak se ro­di­lo tvo­je kněž­ské po­vo­lá­ní? Co pro něj bylo roz­ho­du­jí­cí?

Ani ne­vím. Je fakt, že ba­bič­ka a ma­min­ka mě ved­ly od ma­lič­ka hod­ně du­chov­ně. Ma­min­ka mi ne­čet­la po­hád­ky, ale o Je­ží­šo­vě ži­vo­tě. Po­hád­ky mě v tom věku ně­jak ne­za­jí­ma­ly a se­zna­mo­val jsem se s nimi až jako dok­tor ve vol­ných chví­lích na noč­ních služ­bách, kde jsem si je půj­čo­val od hospi­ta­li­zo­va­ných dětí. Ba­bič­ka mi da­ro­va­la malý or­nát a bo­ho­slu­žeb­né ná­řa­dí a já jsem jako malý, asi de­se­ti­le­tý kluk, „slou­žil mši sva­tou“ a o pět let mlad­ší bra­tr Da­li­bor mi mi­nis­tro­val. Pro­stře­dí kos­te­la mě hod­ně při­ta­ho­va­lo. Den­ně jsem cho­dil ráno na mši sva­tou a po ní do ško­ly. Ne­do­ká­za­la mě od­ra­dit ani dost drs­ná ši­ka­na ve ško­le. Poz­dě­ji se můj zpo­věd­ník vy­já­d­řil, že po­vo­lá­ní ke kněž­ství mám v sobě jako koza lůj.

Když jsem byl na střed­ní ško­le, při­šel jsem do kon­tak­tu se skry­tou církví, za­čal jsem stu­do­vat te­o­lo­gii a cho­dit na so­bot­ní noč­ní se­mi­ná­ře. Po ces­tě jsem zvlášť na jaře po­tká­val ran­dí­cí páry a taky by se mi bý­va­lo lí­bi­lo cho­dit s ně­ja­kou sym­pa­tic­kou hol­kou, ale to Boží vo­lá­ní mě pře­moh­lo. Když po­tom v srpnu 1968 při­šla „bra­tr­ská po­moc“ a so­vět­ská oku­pa­ce, bis­kup Da­ví­dek, kte­rý se obá­val, že všech­ny bis­ku­py od­vle­čou na Si­biř, se roz­ho­dl mě v 19 le­tech vy­svě­tit. Když jsem po­tom po­znal Hnu­tí fo­ko­lá­re, uká­za­lo se, že to s mým svě­ce­ním ne­by­lo tak jed­no­znač­né a bylo mi do­po­ru­če­no kněž­skou služ­bu ne­vy­ko­ná­vat. Bylo to ob­do­bí, kdy jsem do hloub­ky pro­žil, že Bůh je v mém ži­vo­tě prv­ní a ne kněž­ství. Po re­vo­lu­ci jsem pak byl vy­svě­cen „sub con­di­ti­o­ne“ pro pří­pad, že by svě­ce­ní ne­by­lo plat­né. 

Říkáš bis­kup Fe­lix Da­ví­dek. Jaký měl na tebe vliv?

On měl vel­kou úctu a dů­vě­ru k Pan­ně Ma­rii. Na jeho po­pud jsem se jí za­svě­til po vzo­ru sva­té­ho Lud­ví­ka Grig­ni­o­na z Mont­for­tu.  A vě­řím, že prá­vě ona mě při­ved­la do své­ho Díla, Díla Ma­rii­na, tedy Hnu­tí fo­ko­lá­re. Na celý ži­vot mě po­tom po­zna­me­na­la jeho vá­šeň po hle­dá­ní a „ob­je­vo­vá­ní no­vé­ho“. Říká­val, že na­ším po­vo­lá­ním je „při­bli­žo­vat pa­ru­sii“, dru­hý pří­chod Kris­ta. Ta ote­vře­nost pro nové ve smys­lu „Hle, všech­no tvo­řím nové“ (Zj 21,5) mě pro­vá­zí dodnes. 

Kdy­by se mezi čte­ná­ři, far­ní­ky, vy­sky­tl ně­ja­ký mla­dý muž, kte­rý o této du­chov­ní ces­tě uva­žu­je, co bys mu po­ra­dil?

Jdi za Kris­tem, ne za kněž­stvím. Ji­ný­mi slo­vy žij evan­ge­li­um a na­jdeš. Po­tom bych asi také do­po­ru­čil fo­ko­lá­re „On my way“. Je to fo­ko­lá­re ve Víd­ni, kam mo­hou při­jet mla­dí lidé, kte­ří by chtě­li po­znat svou ži­vot­ní ces­tu. A na­chá­ze­jí ji růz­ně: v kněž­ství, ře­ho­li, man­žel­ství nebo tře­ba ve fo­ko­lá­re. Ve služ­bě jim je také Jo­sef Bam­bas z České re­pub­li­ky spo­leč­ně s jed­ním si­cil­ským a jed­ním ve­ne­zu­el­ským fo­ko­larí­nem. 

Byl jsi již zná­mým kar­di­o­lo­gem ve Fa­kult­ní ne­moc­ni­ci u sv. Anny v Brně. Jak jsi ře­šil di­le­ma od­bor­né ka­ri­é­ry a služ­by mat­ce církvi?

Vlast­ně jsem žád­né di­le­ma nebo kon­flikt mezi tě­mi­to dvě­ma po­vo­lá­ní­mi ne­měl. Vě­no­val jsem se tomu, co byla prá­vě vůle Boží. Sil­ně jsem to pro­žil asi před rokem, kdy jsem na lůž­ku umý­val své­ho již bez­moc­né­ho bra­t­ra Da­li­bo­ra, a když jsem skon­čil, šel jsem rov­nou slou­žit mši sva­tou. Teh­dy jsem si uvě­do­mil, že se stá­le do­tý­kám těla Kris­to­va: jed­nou toho mystic­ké­ho, po­dru­hé toho eu­cha­ris­tic­ké­ho, ale stá­le Jeho těla. 

Po tři­nác­ti le­tech v mi­si­ích ve střed­ní Af­ri­ce mů­žeš srov­ná­vat. Jaký je roz­díl mezi čes­kou a af­ric­kou církví, li­tur­gií, po­sto­ji a pri­o­ri­ta­mi vě­ří­cích zde a tam?

Ne­trou­fám si srov­ná­vat. Člo­věk by se lehce mohl zmý­lit. Cír­kev v Ka­me­ru­nu je mla­dá, dy­na­mic­ká, ra­dost­ná, ži­jí­cí po­hy­bem, rytmem, spo­le­čen­stvím, spo­je­ním svě­ta vi­di­tel­né­ho a ne­vi­di­tel­né­ho. A také na ces­tě, hle­da­jí­cí svou vlast­ní identi­tu, moh­li bychom říci jed­no­tu v od­liš­nos­ti s církví uni­ver­zál­ní.

Za­jí­ma­vé je, že Af­ri­ča­né jsou ochot­ni ne­zišt­ně po­mo­ci, i když se ušpi­ní a něco je to sto­jí. Ko­li­krát se uma­za­li, když mně po­má­ha­li vy­tla­čit auto za­pad­lé do bah­na, a tře­ba mě vů­bec ne­zna­li. Také je cel­kem běž­né po­tkat na ces­tě děc­ko, kte­ré si zpí­vá du­chov­ní pís­ně. Nebo jed­nou jsem v ka­to­lic­kém knih­ku­pec­tví v Nai­ro­bi na­kou­pil více kní­žek pro naši mi­sii a ne­měl jsem dost pe­něz na za­pla­ce­ní. Když jsem s těž­kým srd­cem vy­bral kníž­ky na vrá­ce­ní, po­klad­ní mi řek­la, že už nic vra­cet ne­mu­sím, pro­to­že paní, čer­noš­ka, kte­rá me­zi­tím pla­ti­la, za­pla­ti­la i to, co mi chy­bě­lo. A zmi­ze­la, ani ne­če­ka­la na mé po­dě­ko­vá­ní. Ne­vím, jest­li by se to sta­lo i u nás, kdy­by ně­ja­ké­mu bě­žen­ci chy­bě­ly u po­klad­ny pe­ní­ze na za­pla­ce­ní ne­zbyt­ných po­tra­vin. 

Dneš­ní svět ale i naše cír­kev je dost roz­dě­le­ná. Měl bys ně­ja­kou radu, jak na­po­mo­ci k vět­ší svor­nos­ti a jed­no­tě?

Mys­lím, že svor­nost a jed­no­ta je ne­u­stá­lou vý­zvou všu­de, kde lidé žijí po­spo­lu. Tře­ba i ve fo­ko­lá­re, kte­ré má jako hlav­ní po­vo­lá­ní jed­no­tu, za kte­rou Je­žíš pro­sil Otce před svou smr­tí. Mu­sí­me o ni stá­le usi­lo­vat, nejen se mod­lit, ale vy­u­ží­vat i všech pro­střed­ků, tře­ba i psy­cho­lo­gic­kých, abychom obru­šo­va­li os­t­ré hra­ny, kte­ré nás mo­hou vzá­jem­ně zra­ňo­vat a od­ci­zo­vat, a od­stra­ňo­va­li ba­ri­é­ry, dané na­ši­mi roz­lič­ný­mi cha­rak­te­ry.

Na­dě­ji, re­ál­nou na­dě­ji, bych pak vi­děl v sy­no­da­li­tě jako ži­vot­ním sty­lu církve. Na­slou­chat a ne­chat se vést Du­chem Sva­tým, ne­ře­dit Boží slo­vo, ale ne­chat se jím pro­mě­ňo­vat, jít ži­vo­tem spo­leč­ně, mi­lo­vat se tak, jak nám to Je­žíš při­ká­zal. Již těch ně­ko­lik se­tká­ní sy­no­dál­ních sku­pi­nek, kte­rých jsem se zú­čast­nil, po­tvr­di­lo dů­le­ži­tost di­a­lo­gu. Tím, že jsme se více po­zná­va­li a ot­ví­ra­li se na­vzá­jem, rost­la i naše vzá­jem­ná křes­ťan­ská lás­ka a Boží pří­tom­nost mezi námi. 

Žiješ ve Vi­no­ři ve spo­le­čen­ství za­svě­ce­ných mužů ve fo­ko­lá­re. To je tvůj do­mov a zá­ze­mí, od­kud vy­chá­zíš ke kněž­ské služ­bě v Čako­vi­cích, Sa­ta­li­cích i Vi­no­ři. Mno­zí však ne­vě­dí, že obě­ta­vě za­ska­ku­ješ i v jiné far­nos­ti – v Kar­lí­ně u sv. Cyri­la a Me­to­dě­je nebo v kap­li sv. Voj­tě­cha na Bal­ká­ně. Jak se to dá všech­no sklou­bit?

To je v po­ho­dě. Rád spo­lu s Jir­kou, fo­ko­larí­nem kně­zem z na­še­ho fo­ko­lá­re, po­má­hám míst­ní­mu fa­rá­ři P. Sta­nisla­wu Gó­ro­vi ve služ­bě těm­to ži­vým ko­mu­ni­tám. Spíš jsou pro mě vý­zvou lidé na okra­ji, ať už du­chov­ním nebo spo­le­čen­ském, lidé pro­chá­ze­jí­cí růz­ný­mi zkouš­ka­mi, tr­pí­cí, bez hla­su… A hlav­ně mi jde o vzta­hy, pro­to­že lás­ka uzdra­vu­je, po­zve­dá, dává smy­sl na­še­mu ko­ná­ní a ži­vo­tu. I pro nás pla­tí ta úžas­ně sil­ná slo­va sva­té­ho Pav­la křes­ťa­nům do Ko­rin­tu: „Kdybych … obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velkou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku neměl, nic mi to neprospěje.“ Jas­ně­ji to snad už vy­já­d­řit nejde. A ta vý­zva je tu před kaž­dým z nás. 

Za rozhovor děkuje Petr Ettler
(Převzato z Vinosatu, redakčně upraveno)