Pro­s­te, a do­sta­ne­te

Kapucínský kněz Raniero Cantalamessa ve svém kázání na Velký Pátek 2020 v římské bazilice sv. Petra řekl že „jsou věci, o nichž Bůh rozhodl, že nám je poskytne jako společný plod jeho milosti a naší modlitby.“ Následující text Chiary Lubichové je výzvou, abychom spolupracovali s Bohem tak, že budeme prosit o milosti, a přitom se co nejlépe naladíme k tomu, abychom je mohli dostávat. 

„Při­ná­šíš-li tedy svůj dar k ol­tá­ři a tam si vzpo­me­neš, že tvůj bra­tr má něco pro­ti tobě, nech tam svůj dar před ol­tá­řem“ (Mt 5,23). (…) Je­žíš nám tím­to slo­vem jas­ně řekl, že ne­e­xis­tu­je spo­le­čen­ství s Bo­hem, oprav­do­vá bo­ho­služ­ba ani vě­ro­hod­ná mod­lit­ba bez usmí­ře­ní s brat­ří­mi. Dou­fej­me tedy, že nám tato slo­va pro­nik­la hlu­bo­ko do na­še­ho srd­ce. Prá­vě pro­to, že v to dou­fá­me, chci nyní pro­mlu­vit o mod­lit­bě, kte­rou Bůh na tom­to zá­kla­dě zce­la jis­tě při­jí­má.

Chtě­la bych něco říci pře­de­vším o mod­lit­bě pro­seb­né, jíž si vy­pro­šu­je­me po­moc a mi­lost, pro­to­že mám do­jem, že na ni mož­ná ne kaž­dý kla­de do­sta­teč­ný dů­raz. Proč? Tře­ba i z vel­mi vzne­še­ných dů­vo­dů: pro­to­že jsme pro­hlou­bi­li svou víru a sta­li jsme se prak­tic­ky zbož­něj­ší­mi; po­cho­pi­li jsme, že ná­bo­žen­ství ne­spo­čí­vá jen v tom, že cho­dí­me do kos­te­la, abychom stá­le jen pro­si­li, ale spo­čí­vá v lás­ce k Bohu, a tedy v tom, abychom dá­va­li. Ve svém ži­vo­tě usi­lu­je­me o na­pl­ňo­vá­ní všech zá­sad, k nimž nás vede naše evan­gel­ní spi­ri­tu­a­li­ta, abychom udě­la­li – jak my ří­ká­me – svůj díl. To je jis­tě ten nej­lep­ší způ­sob uva­žo­vá­ní. Ale přes­to je za­po­tře­bí se za­mys­let. Mi­lo­vat Boha je po­jem ši­ro­ký a za­hr­nu­je v sobě za­cho­vá­vá­ní všech jeho při­ká­zá­ní.

Jed­no z při­ká­zá­ní, kte­ré Je­žíš dů­raz­ně opa­ku­je, říká prá­vě to, že máme pro­sit: „Pro­s­te, a do­sta­ne­te; hle­dej­te, a na­lez­ne­te; tlu­č­te, a ote­vře se vám!“ (Mt 7,7). Co tedy máme dě­lat? Pro­sit více a lépe, pro­to­že on si to pře­je. Také tím­to způ­so­bem pro­je­ví­me svou lás­ku k Je­ží­ši. (…) Za­jis­té se mod­lí­me, což zna­me­ná, že se ne­o­pí­rá­me jen o své vlast­ní síly. Přes­to však se mů­že­me zlep­šit ve dvou smě­rech. Pře­de­vším ni­ko­li tak, že bu­de­me roz­mno­žo­vat své mod­lit­by, ale v tom, že si lépe uvě­do­mí­me to, o co už vlast­ně pro­sí­me. Pou­va­žuj­me tro­chu a uvi­dí­me, o ko­lik mi­los­tí ve svých mod­lit­bách pro­sí­me. (…)

Dále je nut­né se zlep­šit v tom, že se bu­de­me mod­lit tak, abychom do­sta­li, jak ří­ka­jí svět­ci. Do­stá­vá­me teh­dy, jestli­že se mod­lí­me s vě­do­mím, že sami od sebe ne­mů­že­me dě­lat nic, ale na­o­pak s po­ko­rou a s pře­svěd­če­ním, že všech­no mů­že­me do­ká­zat v Bohu, to zna­me­ná s dů­vě­rou v něho; jestli­že se mod­lí­me s vy­tr­va­los­tí a pro­sí­me vždy s lás­ky­pl­nou na­lé­ha­vos­tí tak, jak si to Je­žíš pře­je.

Je pros­tě tře­ba dát naší mod­lit­bě ve svém ži­vo­tě to správ­né mís­to, stá­le dů­le­ži­těj­ší, před­klá­dat ji Bohu stá­le lépe, a to způ­so­bem od­po­ví­da­jí­cím úsi­lí, jaké vklá­dá­me do žití na­še­ho Ide­á­lu. Tak bude všech­no plod­něj­ší. 

Mod­le­me se, do­kud ži­je­me tady v čase. Vždyc­ky si vzpo­me­nu na to, co nám do­po­ru­čo­va­la ma­min­ka jed­né z prv­ních fo­ko­larí­nek před svou smr­tí: mod­le­te se bě­hem své­ho ži­vo­ta, pro­to­že na jeho kon­ci už tu mož­nost mít ne­bu­de­te.

Chiara Lubichová (te­le­fo­nic­ká kon­fe­ren­ce, Roc­ca di Papa 16. úno­ra 1984)

Zdroj: www.focolare.org