Pro­ží­vá­me čas mi­los­ti!

(…) V těch­to po­sled­ních týd­nech – kro­mě ji­né­ho upro­střed post­ní doby – za­zní­va­la v mé duši na­lé­ha­vá myš­len­ka: mar­nost vše­ho, naše tá­pa­jí­cí in­te­li­gen­ce při sna­ze do hloub­ky po­cho­pit sku­teč­nost, ži­vot, ply­nu­tí dě­jin. Fak­tic­ky sta­čil je­den vi­rus, je­den ne­bu­něč­ný mi­k­ro­or­ga­nis­mus, aby ohro­zil všech­ny naše vel­ké úva­hy a jis­to­ty, naše eko­no­mic­ké plá­ny a po­li­tic­ké stra­te­gie; aby spus­til pa­ni­ku na ce­lo­svě­to­vé úrov­ni a vy­zdvi­hl cha­tr­nost tak­zva­né glo­ba­li­za­ce. Jak jsme před pár dny vi­dě­li v ti­tul­ku jed­něch no­vin, kte­ré vy­u­ži­ly fot­ba­lo­vý žar­gon: Ko­ro­na­vi­rus – Glo­ba­li­za­ce 1:0. To je smut­ná prav­da.

Když jsem pře­mýš­lel o tom, co se v po­sled­ních le­tech psa­lo o fe­no­mé­nu kul­tu­ry naší doby, o čet­ných ana­lý­zách a pro­ti-ana­lý­zách tý­ka­jí­cích se bu­douc­nos­ti dě­jin atd., atd., za­chva­co­val mne téměř ochro­mu­jí­cí po­cit zdě­še­ní a smut­ku. Ale prá­vě teh­dy jsem do­spěl k ohrom­né­mu zno­vu­ob­je­ve­ní: Zje­ve­ní, Boží slo­vo k člo­vě­ku pro­střed­nic­tvím lid­ských slov a in­te­li­gen­ce člo­vě­ka; smýš­le­ní Boha v lid­ských slo­vech o hloub­ce ži­vo­ta a dě­jin; „dou­šek smys­lu“. Sku­teč­ně si mys­lím, že pou­ze Boží slo­vo nám dává od­po­vě­di pro tyto chví­le, kte­ré pro­ží­vá­me, pro­to­že pou­ze ono v sobě ob­sa­hu­je věč­nou moud­rost, kte­rá pře­kra­ču­je čas, aniž by ztra­ti­la na svém vý­zna­mu. Ve svět­le Zje­ve­ní si uvě­do­mu­je­me jed­nu sku­teč­nost, kte­rá je tím více ohro­mu­jí­cí, čím je pa­ra­dox­něj­ší: že pro­ží­vá­me čas mi­los­ti.

Moud­rost! To je ten správ­ný klíč. Toto je sku­teč­ně oka­mžik moud­ros­ti, doba pro moud­rost; vize sku­teč­nos­ti z ji­né­ho zor­né­ho úhlu, kte­rá je dnes na­pros­to ne­do­tknu­tel­ná a ne­po­stra­da­tel­ná. (…) Moud­rost, kte­rá vede k chá­pá­ní sku­teč­nos­ti osví­ce­né­mu lás­kou a kte­rá prá­vě díky tomu ak­ti­vu­je ohrom­ný proud bra­tr­ství. Bůh může sku­teč­ně ko­nat mi­mo­řád­né věci i upro­střed zla. Ví­tě­zí nad ním svým zá­mě­rem lás­ky.

Chi­a­ra svým ži­vo­tem pro­šla téměř jed­ním sto­le­tím a krá­če­la jako proud moud­ros­ti, kte­rý za­vla­žo­val zemi. Byla po­zor­ná k udá­los­tem dě­jin, ne­za­sta­vi­la se u po­vrchu věcí, ale šla do hloub­ky a do výš­ky, aby čer­pa­la z Bo­ží­ho po­hle­du a z Bo­žích myš­le­nek, z Boha sa­mot­né­ho. Pro­to ne­hle­dě­la na nic ji­né­ho než na Jeho Slo­vo.

Jed­no­ta je vlast­ně Bo­žím plá­nem s lid­stvem, Je­ží­šo­vou zá­vě­tí, vtě­le­ným Slo­vem. Nyní mů­že­me kon­sta­to­vat, jak toto slo­vo – jed­no­ta – kte­ré je za­kot­ve­no ve Zje­ve­ní, pře­kra­ču­je po­mí­ji­vé udá­los­ti, ob­do­bí a epo­chy. Před­sta­vu­je per­spek­ti­vu smys­lu, kte­rá za­hr­nu­je mi­nu­lost, pří­tom­nost a bu­douc­nost. Pro­rockou per­spek­ti­vu schop­nou uvol­nit tu nej­lep­ší ener­gii mužů a žen kaž­dé ze­mě­pis­né šíř­ky, kul­tu­ry, rasy a spo­le­čen­ských pod­mí­nek. V síle jed­no­ty mů­že­me pro­mě­nit „glo­ba­li­za­ci lhos­tej­nos­ti“ v „glo­ba­li­za­ci bra­tr­ství“.

Zá­pas ne­skon­čil. Jed­ním jsme si jis­ti: ví­těz­ství bude pa­t­řit Bo­ží­mu mi­lo­sr­den­ství.

Je­s­ús Mo­rán
(www.focolare.org)