Se­šli jsme se k roz­ho­vo­ru s To­má­šem Ho­f­f­man­nem, kně­zem, kte­rý po­chá­zí z Le­to­hra­du. Již pat­náct let žije na Vesmí­ru, v Cen­t­ru ži­vo­ta mlá­de­že upro­střed Or­lic­kých hor. S To­má­šem se zná­me dlou­há léta, v dět­ství jsem k němu vzhlí­žel jako ke své­mu vzo­ru, sta­ral se o nás jako spi­ri­tu­ál Bis­kup­ské­ho gym­ná­zia v Hrad­ci Krá­lo­vé a je mým biř­mo­va­cím kmo­trem. Ten­to roz­ho­vor byl pro mě vzác­nou chví­lí a níže jsou stříp­ky z pěti ho­din, kte­ré jsme spo­lu do noci jed­nu ad­vent­ní ne­dě­li pro­ho­vo­ři­li.

Jaké bylo tvé dět­ství?

Do­stal jsem dar krás­né ro­di­ny a mi­lu­jí­cích ro­di­čů. Ro­di­čů, kte­ří se měli rádi a pro­je­vo­va­li si to, kte­ří nás mi­lo­va­li, ale sou­čas­ně nám umě­li říct ne a jed­no­znač­ně vy­já­d­řit, že ně­ja­ké jed­ná­ní se jim ne­lí­bí. Také do­ká­za­li jas­ně říct, že je dob­ře jít do kos­te­la. Zá­ro­veň nám od ma­lič­ka uka­zo­va­li, že křes­ťan­ství není pri­o­rit­ně to, že jdu v ne­dě­li do kos­te­la.

Jaká byla tvá ces­ta ke kněž­ství?

Jako mla­dý kluk jsem měl tou­hu žít v man­žel­ství, ale v upřím­ném hle­dá­ní jsem zjis­til, že mě Pán Bůh volá ji­nam a to k za­svě­ce­né­mu ži­vo­tu. Ale ješ­tě než mi to do­šlo, šel jsem na vy­so­kou ško­lu, kde za­čal můj ži­vot ve spo­le­čen­ství mla­dých, mezi gen (mla­dý­mi z Hnu­tí fo­ko­lá­re – pozn. red.), a po dvou le­tech jsem jas­ně cí­til, že „sta­vár­na“ není má ces­ta. Po roz­ho­vo­ru s jed­ním kně­zem, kte­rý mne vel­mi dob­ře znal, jsem se roz­ho­dl jít na voj­nu. Po­tře­bo­val jsem zís­kat čas.

A tam se to sta­lo – před Vá­no­ce­mi 1986 ve dva­ce­ti a půl le­tech. Byl jsem v pro­stře­dí, kte­ré bylo vul­gár­ní a dr­ti­vá vět­ši­na vo­já­ků ne­vě­dě­la, proč žije. Růz­ní klu­ci si tam ho­ji­li svo­je ego. V tu dobu mi vy­vstal ten před­chá­ze­jí­cí ži­vot ve spo­le­čen­ství gen a to, že chci žít pří­tom­nost. Že ne­chci tu voj­nu pře­žít, ale pro­žít. Klu­ci gen mi pře­pi­so­va­li Slo­vo ži­vo­ta a ně­ja­ké myš­len­ky a já jsem se je sna­žil apli­ko­vat na voj­ně. Zjiš­ťo­val jsem, že je to skvě­lé. Ne­ří­kal jsem, že jsem vě­ří­cí, ale když se ně­kdo ze­ptal, při­znal jsem to. A po­stup­ně ve mně na­růs­ta­la ra­dost, že mám pro co žít. V kon­tras­tu s tím jsem vní­mal ubo­host ži­vo­ta člo­vě­ka, kte­rý žije jen pro to, aby se jed­nou za čtr­náct dní opil na vy­cház­ce. V tu chví­li mně za­ča­lo úpl­ně jas­ně bli­kat, že chci dě­lat něco pro lidi, kte­ří ne­ma­jí pro co žít, abych jim mohl uká­zat, že ži­vot je krás­ný. A při­šla tou­ha po za­svě­ce­ném ži­vo­tě a kněž­ství.

To­máši, v té době ná­h­le ze­mřel tvůj ta­tí­nek. Jak jsi to nesl?

Byla to straš­ně sil­ná zku­še­nost. Po dvou le­tech na voj­ně jsem jel na Vá­no­ce domů. Při pře­stu­pu v Ústí nad Or­li­cí, jsem za­šel do kos­te­la. A pan kos­tel­ník se ptá, jest­li jedu na po­hřeb a já: na jaký? On sprásk­nul ruce a říká: „Ta­tí­nek ti vče­ra umřel.“ To bylo, jako když bod­ne… A já uvnitř ří­kám: „Tati, tak ty jsi teď­ka už tady se mnou. Jsi mi blíž, než když jsem byl v ka­sár­nách.“ I když ten­to náh­lý od­chod tať­ky byla bo­lest, ne­za­po­chy­bo­val jsem, že ta­tí­nek „je“ a je mi blíz­ko. Po­pr­vé jsem se na­tvr­do do­tknul toho, že když člo­věk vy­růs­tá v živé víře, žije s tím, že jsme tady, abychom se do­ži­li věč­nos­ti.

Po lis­to­pa­du roku 1989 jsi pro­žil ně­ko­lik mě­sí­ců v me­zi­ná­rod­ní ci­ta­de­le Hnu­tí fo­ko­lá­re v Lop­pi­a­nu u Flo­ren­cie. Jak na tu dobu vzpo­mí­náš?

Kro­mě toho, že jsem v Lop­pi­a­nu více po­znal spi­ri­tu­a­li­tu jed­no­ty, bylo pro mě nej­vět­ším da­rem, že se mi ote­vře­lo srd­ce. Byli jsme „těmi z vý­chod­ní Ev­ro­py“, kte­ří pro­ží­va­li těž­ké věci. Měli jsme ostat­ním co sdě­lit, ale sou­čas­ně jsem si uvě­do­mil, že jsem do té doby vů­bec ne­sle­do­val me­zi­ná­rod­ní dění, a po­cho­pil jsem, že je ve svě­tě stá­le mno­ho ji­ných bo­les­tí. Dru­há věc byla, že jsem zjis­til, že v růz­ných kul­tu­rách lidé dě­la­jí věci růz­ně. V díl­ně jsem pra­co­val s Bra­zil­cem a Švý­ca­rem a kaž­dý pra­co­val úpl­ně ji­ným sty­lem. A v mých očích to brá­cha z Bra­zí­lie flá­kal. Když jsem s ním po­tom více mlu­vil, po­cho­pil jsem, že to ne­flá­kal, jen je ji­nak a jin­de vy­cho­va­ný a má jiné zvyk­los­ti. Na tom­to jed­no­du­chém zá­žit­ku jsem si uvě­do­mil, že je po­tře­ba ne­mít před­su­dek, že když ně­kdo dělá věc ji­nak, není to div­né, je to jiné… a je to DAR! Růz­nost je ne­sku­teč­ně krás­né bo­hat­ství a hna­cí mo­tor, po­kud chce­me v té růz­nos­ti bu­do­vat jed­no­tu.

Pět let jsi slou­žil jako du­chov­ní v ar­má­dě a zú­čast­nil ses na­pří­klad dvou misí v Irá­ku. Ja­kou lek­ci ti to dalo do ži­vo­ta?

Do služ­by v ar­má­dě jsem byl dva­krát zván teh­dej­ším hlav­ním kap­la­nem a ka­ma­rá­dem To­má­šem Ho­lu­bem. Nicmé­ně až na po­tře­tí, když mne o to po­žá­dal pan bis­kup Do­mi­nik, jsem po­cho­pil, že ano. V Irá­ku jsem byl dva­krát. Obě mise jsem vní­mal jako služ­bu li­dem a ná­ro­du v po­to­ta­lit­ní zemi, kde byl svr­žen dik­tát Sad­dá­ma Hussa­i­na. Kaž­dá mise byla v jiné si­tu­a­ci i na ji­ném mís­tě. Pol­ní ne­moc­ni­ce a pak jed­not­ka vo­jen­ské po­li­cie. Ale co bylo stej­né? Byla to hu­ma­ni­tár­ní po­moc a … vždy hro­zi­lo ne­bez­pe­čí. Pro mne to byla vý­zva se za ty věci – si­tu­a­ce a pře­de­vším lidi mod­lit, … a ně­kdy i jas­ně říct: „Ve­li­te­li, já se oprav­du za tu věc mod­lím.“ Pa­ma­tu­ji se, jak jed­nou od­po­vě­děl vel­mi jed­no­du­še a jas­ně: „Ty vole, kap­la­ne, to dou­fám.“

Ji­nak to, že čas­to sly­šíš střel­bu a víš, že tě tře­ba pa­da­jí­cí kul­ka může tre­fit, … a je-li to do hla­vy, tak je jas­né, že sto­jíš před Pá­nem Je­ží­šem bez upo­zor­ně­ní…, to je za­jí­ma­vý stav. Ze za­čát­ku ve mně všech­no kři­če­lo: „Tome, co tady dě­láš? Jsi kněz, tak proč jsi ve vál­ce?“ Ale… po­měr­ně jed­no­du­chým při­po­me­nu­tím toho, že chci žít ne svůj vlast­ní ná­pad, ale své po­vo­lá­ní, mi bylo jas­né, že tam mám být. Říkal jsem: „Pane po­moz mi žít tak, abych se ne­mu­sel sty­dět, když bych na­jed­nou stál před te­bou.“ A toto byla vel­mi cen­ná zku­še­nost. Pro­to také o mi­sích v Irá­ku rád ří­kám, že to byla nej­sil­něj­ší du­chov­ní cvi­če­ní, kte­rá jsem pro­žil.

A po Irá­ku při­šel Vesmír, kde jsi už pat­náct let…

To te­pr­ve za­ča­la „voj­na“. I na Vesmír jsem dou­fal, že ne­pů­jdu. Vi­děl jsem „do ku­chy­ně“, ho­vo­řil jsem s týmá­ky i ot­cem Pavlem, kte­rý tam pů­so­bil, a tak jsem vě­děl, že to není leh­ké. Ale jsem rád, že tu jsem, i když vím, že je na čase stří­dat. Po­řád mě ta prá­ce baví, pro­to­že ob­sa­hu­je to, co bych kaž­dé­mu kně­zi přál – vlast­ně sy­no­dál­ní ces­tu, na­pros­to kon­krét­ně ži­tou. Je to ces­ta, kde jde­me spo­lu. Kde fa­rář není ve­li­tel a všich­ni po­slou­cha­jí. Není tím, kdo utvá­ří pro­gram, ale je sou­čás­tí týmu, ve kte­rém je ješ­tě jeho spo­lubra­tr a mla­dí lai­ci, kte­ří se stří­da­jí. To ob­ná­ší ob­rov­skou pes­t­rost. Cí­lem této „vesmír­né ko­mu­ni­ty“ je žít spo­le­čen­ství, kde by byl Je­žíš mezi námi a po­kud mož­no se do­tý­kal lidí, kte­ří sem při­jíž­dě­jí. Buď na pře­dem při­pra­ve­ný ví­kend či jen tak s par­tou lidí nebo při­je­de škol­ní tří­da, ve kte­ré de­va­de­sát pro­cent dě­cek neví o Pánu Bohu nic. Chce­me jim vy­tvo­řit pro­stře­dí, kde jim ne­bu­de­me ká­zat o Pánu Bohu, ale kde je bu­de­me mít, trou­fám si říct, bož­sky rádi. A vi­dí­me, že to fun­gu­je.

Pů­so­bíš šťast­ně a spo­ko­je­ně. Jak to dě­láš, že jsi šťast­ný a iden­ti­fi­ko­va­ný ve svo­bod­ném po­vo­lá­ní?

Pro­to­že sou­čás­tí mého kněž­ské­ho ži­vo­ta je spo­le­čen­ství. To za­ží­vám doma, na Vesmí­ru, a sna­ží­me se o to prá­vě i s kně­ží­mi, i když ne­ži­je­me v jed­nom domě. Už je­nom to, že se pra­vi­del­ně se­tká­vá­me, ně­kdy si i něco uva­ří­me, strá­ví­me spo­leč­ně do­vo­le­nou, jez­dí­me na kola, na lyže… Za­ží­vá­me něco, co je vlast­ně oby­čej­ný ro­din­ný ži­vot. Je to ro­di­na, ne ta bi­o­lo­gic­ká, ale du­chov­ní, a bez ní se žít nedá. Sa­mo­zřej­mě ne­vím, co mě ješ­tě čeká za zkouš­ku, ale to štěs­tí je oprav­do­vé. Vi­dím plo­dy své služ­by (to je ve­li­ký dar a ne sa­mo­zřej­most) a mám ro­di­nu, nejsem sám.

Co bys řekl mla­dým, že je pro ži­vot oprav­du pod­stat­né?

Vní­mej­te všech­no, co je ko­lem vás, jako ur­či­tý dar, kte­rý vám VŽDY může něco dob­ré­ho při­nést. Jakmi­le bu­de­te o toto usi­lo­vat, bu­de­te v sobě pěs­to­vat zdra­vou po­ko­ru – ta vede k pros­té­mu štěs­tí a ra­dos­ti.

Za rozhovor děkuje Jan Diblík

Duch Svatý vede svou církev dál

Duch Svatý vede svou církev dál

14. ledna 2024 zemřel po krátké nemoci apoštolský exarcha řeckokatolické církve biskup Ladislav Hučko. Přinášíme rozhovor s ním, publikovaný v časopise Nové město 9/2003

Nablízku mladým – „On my way“

Nablízku mladým – „On my way“

Již před několika lety vzniklo ve Vídni mužské a ženské fokoláre „On my way“ („Na mé cestě“) – obě jsou v úzké spolupráci otevřená mladým lidem. O své zkušenosti se rozdělila fokolarínka Veronika Sodomková, která pochází z Hlinska.   Jsi ve fokoláre se speciálním...

Pin It on Pinterest

Share This