„Každý totiž, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i sestra i matka.“ (Mt 12,50)

„Každý totiž, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i sestra i matka.“ (Mt 12,50)

Matoušovo evangelium vypráví jednu příhodu z Ježíšova života, která se na první pohled nemusí zdát nijak důležitá: Jeho matka a příbuzní jdou do Kafarnaa, kde se Ježíš nachází se svými učedníky, aby hlásal všem Otcovu lásku. Rodina pravděpodobně vážila dlouhou cestu, aby se s ním mohla vidět, a chtějí s ním mluvit. Nevejdou na místo, kde Ježíš je, ale pošlou vzkaz: „Hle, tvoje matka a tvoji příbuzní stojí venku a chtějí s tebou mluvit.“

Rodina byla pro izraelský národ samozřejmě velmi důležitá. Národ byl pokládán za Božího „syna“, za dědice jeho příslibů, a jeho příslušníci se považovali za „bratry“.

Ale Ježíš otvírá nečekaný pohled na věc: slavnostně pokyne směrem k učedníkům a řekne:

„Každý totiž, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i sestra i matka.“

Ježíš odhaluje nový rozměr: kdokoli se může cítit součástí této rodiny, pokud se snaží poznávat a plnit vůli jediného Otce.

Kdokoli: dospělý nebo dítě, muž či žena, zdravý i nemocný, z každé kultury i společenského postavení. Kdokoli: každý člověk v sobě nese obraz Boha Lásky. Dokonce každý člověk je Božím „ty“ a může s Bohem vstoupit do vztahu poznávání a přátelství.

Kdokoli tedy může konat Boží vůli, která je láskou k Němu a k bratrům. A když milujeme, Ježíš nás uznává za členy své rodiny: za své bratry a sestry. Je to naše největší šance, překvapivá šance, která nás osvobozuje od naší minulosti, od našich strachů, od našich schémat. Z tohoto pohledu mohou být i naše slabosti a omezení odrazovým můstkem k naší realizaci. Všechno skutečně udělá kvalitativní skok.

„Každý totiž, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i sestra i matka.“

Můžeme být určitým způsobem dokonce Ježíšovou matkou. Stejně jako Maria, která se dala od chvíle zvěstování až po Kalvárii a pak při vzniku církve k dispozici Bohu, i každý z nás v sobě může skrze život z evangelia nechat rodit a znovu rodit Ježíše a vzájemnou láskou přispívat ke zrodu Ježíše ve společenství.

Jak vyzvala Chiara Lubichová, když se obracela k lidem toužícím žít Boží slovo: „Buďte rodinou. Jsou mezi vámi ti, kteří trpí pro duchovní nebo morální zkoušky? Chápejte je jako matka, dokonce více než matka, darujte jim světlo slovem nebo příkladem. Nedopusťte, aby jim chybělo teplo rodiny. Naopak ho kolem nich zintenzivňujte. Jsou mezi vámi ti, kteří trpí fyzicky? Ať patří mezi nejmilovanější bratry. (…) Nedávejte nikdy přednost žádné činnosti (…) před duchem rodiny s bratry, s nimiž žijete. A kamkoliv budete přinášet Kristův ideál (…), neuděláte nic lepšího, než když se budete s diskrétností a rozvahou, ale i s rozhodností snažit vytvářet ducha rodiny. Je to duch pokory, který chce dobro druhých, nenaparuje se… je to (…) opravdová láska.“[1]

„Každý totiž, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i sestra i matka.“

Každý z nás může ve své každodennosti odhalit úkol, který mu Otec svěřuje při budování velké lidské rodiny.

V jedné čtvrti syrského Homsu chodí přes sto padesát většinou muslimských dětí do školní družiny řecké pravoslavné církve. Ředitelka Sandra vypráví: „Pomáháme tu s týmem učitelů a dalších odborníků v rodinném duchu založeném na dialogu a ochraně hodnot. Mnoho dětí je poznamenáno traumaty a utrpením. Některé jsou apatické, jiné agresivní. Přejeme si v nich znovu vzbudit důvěru v sebe sama i v ostatní. Zatímco mnoho rodin je kvůli válce rozdělených, zde znovu nacházejí chuť a naději k novému začátku.“

Letizia Magri

[1] C. Lubich, in Gen’s, 30 (2000/2), str. 42, v češtině Nové město 5-6/2008, str. 76.