„Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“
(Jan 20,29)

„Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“ (Jan 20,29)

Janovo evangelium popisuje setkání apoštolů, Marie Magdalény a dalších učedníků se vzkříšeným Ježíšem. Vícekrát se jim ukazuje se stopami po ukřižování, aby znovu otevřel jejich srdce radosti a naději. Při jedné z těchto příležitostí chybí apoštol Tomáš. Ostatní, kteří Pána potkali, mu o této úžasné zkušenosti vyprávějí, možná mu chtějí předat tu samou radost. Ale Tomáš nedokáže přijmout toto nepřímé svědectví; chce sám osobně Ježíše vidět a dotknout se ho.

A to se také za několik dní stane. Ježíš se znovu ukáže skupině učedníků, mezi nimiž je konečně také Tomáš, a ten vyzná svoji víru, svoji absolutní sounáležitost se Vzkříšeným: „Pán můj a Bůh můj!“ A Ježíš mu odpovídá:

„Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“

Toto evangelium bylo napsáno v době, kdy už nežili očití svědkové života, smrti a vzkříšení Ježíše. Poselství evangelia bylo nutné svěřit následujícím generacím. Jeho předávání muselo být založeno na svědectví těch, ke kterým se také dostalo skrze hlásání. Začíná doba církve, Božího lidu, který nadále hlásá Ježíšovo poselství věrným předáváním a uskutečňováním jeho slova.

My všichni jsme se také setkali s Ježíšem, s evangeliem, s křesťanskou vírou skrze slovo a svědectví jiných, a uvěřili jsme. Proto jsme „blahoslavení“.

„Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“

Chceme-li toto Slovo žít, vzpomeňme si na slova Chiary Lubichové: „On chce do tebe a do všech lidí, kteří s ním nežili, vtisknout přesvědčení, že máš k dispozici to samé co apoštolové. Ježíš ti chce říci, že nejsi v nevýhodě proti těm, kteří ho viděli. Ty máš totiž víru a to je – řekli bychom – nový způsob, jak ,vidět’ Ježíše. Vírou se k němu můžeš přiblížit, do hloubky mu porozumět, setkat se s ním v největší hloubce svého srdce. Vírou ho můžeš najít mezi dvěma či více bratry sjednocenými v jeho jménu nebo v církvi, která je jeho pokračováním (…) Tato Ježíšova slova jsou pro tebe také výzvou, abys oživil svoji víru, abys pro postup ve svém duchovním životě nečekal na oporu či znamení, abys nepochyboval o přítomnosti Krista ve svém životě a v dějinách, i když se ti může zdát vzdálený. (…) Chce, abys věřil v jeho lásku, i když se nacházíš v těžkých situacích nebo tě přemáhají nějaké nesnesitelné okolnosti.“[1]

Anne je mladá Australanka, která se narodila se závažným postižením. Vypráví: „V dospívání jsem si kladla otázku, proč jsem raději hned nezemřela, tak tíživé pro mne bylo moje postižení. Moji rodiče, kteří žijí Slovo života, mi odpovídali stále stejně: ,Anne, Bůh tě nesmírně miluje a má s tebou zvláštní plán.’ V mých fyzických omezeních mi pomáhali, abych se nenechala zastavit těžkostmi, ale abych raději druhé milovala jako první, tak jak to Bůh dělá s námi. Viděla jsem, že se mnoho situací kolem mne změnilo a že mnozí lidé začali najednou být také otevřenější, a to nejen ke mně. Od tatínka jsem dostala osobní dopis, který jsem měla otevřít až po jeho smrti. Byla v něm jen jediná věta: ,Moje noc není temná.’ A to je moje každodenní zkušenost. Kdykoli se rozhodnu milovat a sloužit bližnímu, temnoty mizí a já dokážu vnímat lásku, kterou ke mně chová Bůh.“

Letizia Magri

 

[1] Ch. Lubichová, Slovo života na duben 1980, in Parole di Vita, a cura di Fabio Ciardi (Opere di Chiara Lubich 5; Città Nuova, Roma 2017),  ss. 169-170.

 

Pin It on Pinterest

Share This