„Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil.“ (Jan 15,3)

Po poslední večeři s apoštoly vyjde Ježíš z večeřadla a vydá se na Olivovou horu. Je s ním jeho jedenáct, Jidáš Iškariotský už odešel a zanedlouho ho zradí.

Je to dramatický a slavnostní okamžik. Ježíš pronáší dlouhou řeč na rozloučenou, chce svým učedníkům sdělit něco důležitého, svěřit slova, která nemají zapomenout.

Jeho apoštolové jsou Židé, kteří znají Písmo, takže jim připomíná důvěrně známý obraz: vinnou révu, která ve svatých písmech představuje židovský národ, předmět péče Boha, který je jeho pozorným a zkušeným pěstitelem. Teď mluví Ježíš o sobě[1] jako o vinném kmeni, který předává životodárnou mízu Otcovy lásky svým učedníkům. Oni se tedy musí postarat především o to, aby s Ním zůstali spojeni.

„Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil.“

Jednou z cest, jak zůstat s Ježíšem spojeni, je přijmout jeho Slovo. Slovo dovoluje Bohu vstoupit do našeho srdce a učinit ho „čistým“, oprostit je od sobectví, aby mohlo nést hojné a dobré ovoce.

Otec nás miluje a ví lépe než my sami, co nás odlehčí a osvobodí, abychom kráčeli bez zbytečné zátěže našich vazeb, negativních soudů, horečného hledání prospěchu, iluzí, že máme všechno a všechny pod kontrolou. V našem srdci jsou také pozitivní touhy a plány, které by ale mohly zabrat místo samotného Boha a my bychom ztratili velkorysé nadšení pro život podle evangelia. Proto zasahuje do našeho života skrze okolnosti a dopouští i bolestné zkušenosti, za nimiž je vždy jeho milující pohled.

Chutným ovocem, které evangelium slibuje tomu, kdo se nechá prostoupit Boží láskou, je plnost radosti.[2] Zvláštní radost, která kvete i v slzách, tryská přímo ze srdce a zavlažuje okolní zemi. Je to malá předzvěst vzkříšení.

„Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil.“

Žité Slovo nás vyvádí ze sebe, abychom se s láskou setkávali s bratry, počínaje těmi nejbližšími: v našich městech, v rodině, v každém životním prostoru. Je to přátelství, které vytváří síť pozitivních vztahů, zaměřenou na uskutečňování přikázání vzájemné lásky, která tvoří bratrství.

Když o této větě z Janova evangelia rozjímala Chiara Lubichová, napsala: „Jak tedy žít a zasloužit si, aby se Ježíšova chvála vztahovala i na nás? Tím, že budeme uskutečňovat každé Boží slovo, že se jím budeme živit okamžik za okamžikem, že se budeme přičiňovat o to, aby celý náš život byl dílem neustálé obnovy skrze evangelium. A to vše proto, abychom smýšleli jako Ježíš a on skrze nás mohl znovu žít ve světě, abychom ukázali společnosti, často vězící v nečistotě zla a hříchu, božskou čistotu, průzračnost, kterou dává evangelium.

A tak se snažme během tohoto měsíce dle možnosti (tj. mají-li i druzí stejný úmysl jako my) prakticky uskutečňovat zvlášť intenzivně to slovo, které vyjadřuje přikázání vzájemné lásky. V pojetí evangelisty Jana (…) je totiž vzájemná souvislost mezi Kristovým slovem a novým přikázáním. Podle něho totiž právě skrze vzájemnou lásku opravdu žijeme slovo s jeho účinky očištění, svatosti, bezhříšnosti, plodnosti, blízkosti Boží. Osamocený jedinec není schopen dlouho odolávat svodům světa, zatímco ve vzájemné lásce nachází zdravé prostředí, které je schopno poskytnout ochranu pro jeho opravdový křesťanský život.“[3]

Letizia Magri

[1] Srov. Jan 15,1-2.

[2] Srov. Jan 15, 11.

[3] Ch. Lubichová, Slovo života na květen 1982, in Parole di Vita, a cura di Fabio Ciardi (Opere di Chiara Lubich 5; Città Nuova, Roma 2017), p. 237.