„Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 14,11)

Evangelia nám často ukazují, jak Ježíš rád přijímá pozvání na oběd: jsou to chvíle setkání, příležitost k navázání přátelství a upevnění mezilidských vztahů.

V tomto úryvku z Lukášova evangelia pozoruje Ježíš chování hostů: jako o závod se snaží dostat ta nejlepší místa, vyhrazená významným osobám; úzkostlivá snaha vyniknout nad druhými je znatelná.

Ale on má na mysli jinou hostinu: tu, na kterou jsme všichni pozváni v Otcově domě, bez nějakých přednostních práv na základě domnělé nadřazenosti.

Dokonce jsou první místa vyhrazena právě těm, kteří si vyberou místa poslední, aby byli ve službě druhým. Proto říká:

„Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Když do středu svého zájmu postavíme sebe, svoji nenasytnost, pýchu, své předsudky a lamentace, upadneme do nebezpečí modloslužebnictví, tedy uctívání falešných bohů, kteří si nezasluhují čest ani důvěru.

První Ježíšovou výzvou tedy je sestoupit z piedestalu svého já, abychom nestavěli do středu pozornosti svůj egoismus, ale Boha. Ano, on přece může v našem životě zaujmout čestné místo! Je důležité udělat mu prostor, prohloubit svůj vztah s ním, učit se od něj evangelnímu stylu pokory. Stavět se dobrovolně na poslední místo znamená vybrat si místo, které si v Ježíši vybral sám Bůh. I když je Pánem, zvolil si sdílení lidského údělu, aby všem hlásal Otcovu lásku.

„Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

V této škole se učíme také vytvářet bratrství neboli solidární společenství mužů a žen, dospělých i dětí, zdravých i nemocných, lidí schopných stavět mosty a sloužit společnému dobru.

Stejně jako Ježíš i my můžeme k bližnímu přistupovat beze strachu, stanout po jeho boku, abychom s ním šli v těžkých i radostných chvílích, ocenili jeho kvality, sdíleli hmotný i duchovní majetek, povzbuzovali, dávali naději, odpouštěli. Tak dosáhneme primátu lásky a svobody Božích dětí.

Ve světě zachváceném kariérismem, který ničí společnost, to skutečně znamená jít proti proudu, je to opravdu evangelní revoluce. To je zákon křesťanského společenství, jak píše také apoštol Pavel: „Z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám.“[1]

„Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Jak napsala Chiara Lubichová: „Jak sis všiml, ve světě se věci mají úplně jinak. Platí tu zákon vlastního já (…) a víme, jaké jsou jeho bolestné důsledky: (…) nespravedlnost a nejrůznější zneužívání pravomoci. Ježíš však nemá na mysli přímo toto zneužívání, ale směřuje k jeho kořenům, totiž do lidského srdce, kde mají svůj počátek. (…) S Ježíšovou pomocí je třeba proměnit své srdce, a tak zaujmout nový postoj, který je důležitý pro nastolení věrohodných a správných vztahů. Být pokorný neznamená jen nebýt ctižádostivý, ale být si vědom své nicotnosti, cítit se malým před Bohem a odevzdat se do jeho rukou jako dítě. (…)

Jak správně žít tuto pokoru? Tím, že ji budeme uskutečňovat po vzoru Ježíše, z lásky k bratřím a sestrám. Bůh vztahuje na sebe vše to, co pro ně děláš. Pokora tedy znamená sloužit jim (…). Povýšení se dostaví v novém světě, ve věčném životě. Ale pro toho, kdo žije v církvi, se tato výměna rolí již uskutečňuje. Vždyť ten, jehož úkolem je vést druhé, má být jejich služebníkem. Role se tedy už změnila. Pak církev, v níž se žijí tato slova, je již nyní pro lidstvo znamením budoucího světa.“[2]

Letizia Magri

[1] Fil 2,3.

[2] Ch.  Lubichová, Slovo života na říjen 1995, taktéž in: Parole di Vita, a cura di Fabio Ciardi (Opere di Chiara Lubich 5; Città Nuova, Roma 2017), s. 564-565.