„Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ.“

(Mt 15,28)

1Srpen 2023

„Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ.“ (Mt 15,28)

Ježíš zamířil do tyrského a sidónského kraje, do cizí země. Zdá se, že hledal se svými učedníky konečně nějaký odpočinek a možná také samotu, ticho, modlitbu, útočiště. Najednou uslyšeli křik ženy, která stejně jako jiné postavy v evangeliích nemá jméno. Její přítomnost učedníky znepokojuje a obtěžuje, proto „prosí“ Ježíše, aby ji vyslyšel, aby se jí zbavili, „vždyť za námi křičí“. Ženu neodradí, že není Izraelitka, ani že je žena, ani že si jí Mistr nevšímá. Je to matka, která se trápí tím, že dcera „je krutě posedlá“. Přistupuje k Ježíšovi se zarputilou touhou po osobním setkání s ním a dokáže se před Mistrem „klanět“, když trvá na své žádosti o pomoc. Ježíš k ní pronáší velmi tvrdá slova: „Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům.“

„Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ.“ 

Žena přijímá odmítnutí, chápe, že její svět není součástí Ježíšova hlavního poslání. Přijímá, že jeho Bůh není automatem na rozdávání milostí, ale otcem, který vyžaduje pravdivý vztah začínající uznáním i vlastní osobní bídy. Žena si toho je vědoma a pohlédne Ježíšovi do očí: „Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů.“ Tím Ježíše takříkajíc odzbrojuje a On je dojat pokorou člověka, který se spokojí s drobečky. Zdá se, že i její výkřiky vyjadřují víru, a oslovuje ho „Pane, synu Davidův!“.

„Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ.“

Její velká víra je v evangeliích vystižena několika slovesy: žena vyšla a šla k Ježíšovi, křičela, plakala, prosila o slitování, uznala ho Pánem a klaněla se mu. Zachovala si nedotčenou houževnatost a jistotu, že pro Pána je nemožné možným, odpověděla na Ježíšovu neoblomnost s dokonalou logikou. Její silnou stránkou je mateřská láska a důvěra. „A od té chvíle byla její dcera zdravá.“

Toto Slovo je obrazem živé a činné víry v člověku. Zároveň ukazuje porodní bolesti a cestu prvního křesťanského společenství, k němuž se Matouš obrací, k otevírání se nežidovskému světu, který hledá a přijímá velkou víru.

„Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ.“

Stejně jako v případě syrofénické ženy „i naše víra se může dostat do krize kvůli náhlé těžkosti, nepředvídané události, která naruší naše plány, kvůli vážné nemoci nebo přetrvávání nějaké velmi obtížné situace“2, a mohli bychom dodat kvůli válkám ve světě, strukturálním nespravedlnostem, vážně ohrožené planetě, kvůli rodinným i sociálním konfliktům… A jednou z našich slabostí může být nedostatek vytrvalosti a naprosté důvěry. „Bůh dopouští, aby naše víra procházela obtížnými a někdy absurdními situacemi. On ji chce očistit a chce vidět, zda se mu opravdu dokážeme odevzdat a uvěřit, že jeho láska je mnohem větší než naše plány, touhy nebo očekávání.“3

Stalo se to Salibovi. Vypadalo to, že i on bude muset opustit své město Homs (Sýrie) a své staré rodiče. Obchod jeho otce, sklenáře, byl během války ve zpustošeném městě zničen. Stejně jako další mladí lidé si Saliba myslel, že si musí vybudovat nové příležitosti jinde, ale nevzdal se. Je mu 22 let a díky své houževnatosti člověka, který se jen tak nevzdá a chce pomoci svému zraněnému národu, využil možnost, která se mu naskytla v projektu RestarT4, a otevřel si obchůdek, ve kterém prodává svým spoluobčanům sýry, jogurty a máslo, které vyrábí jeho maminka, a dále zeleninu, olej, koření a kávu. Počítá již s lednicí a elektrickým generátorem. Ve dnech, kdy bude obchůdek zavřený, budou s jeho starým otcem rozdávat košíky s potravinami rodinám bez prostředků.5

Victoria Gómez a tým Slova života