Sou­ži­tí s lid­mi z ji­ných kul­tur a ná­bo­žen­ství

Nizozemsko je zemí, ve které je multikulturní soužití každodenní realitou. Jaký je pohled Holanďanů na soužití s uprchlíky? Jak se cítí lidé z jiných kultur a náboženství v cizí zemi? Jak vypadá běžný život v pluralitní společnosti? Nad těmito a dalšími otázkami se zamýšlely tři ženy, přítelkyně, žijící v Holandsku, ale pocházející z úplně odlišných národů.  

Po­hled Češky ži­jí­cí přes 11 let v Ni­zo­zem­sku 

Do Ni­zo­zem­ska jsem se pře­stě­ho­va­la před více než je­de­nác­ti lety, pro­to­že můj man­žel Edwin je Ho­lan­ďan. Na­ro­di­ly se nám zde tři děti.

Můj prv­ní kon­takt s lid­mi z jiné kul­tu­ry při­ro­ze­ně za­čal již v ma­teř­ské ško­le na­šich dětí – nej­lep­ší ka­ma­rád­ka ze tří­dy mé teh­dy čtyř­le­té dce­ry Anež­ky byla Ha­jar, dce­ra ro­di­čů ma­roc­ké­ho pů­vo­du. Jsou mus­li­mo­vé, ale ani jako křes­ťan­ka jsem ni­kdy ne­po­ci­ťo­va­la pře­káž­ku mezi „naší ví­rou“ a „je­jich ví­rou“. Na­o­pak, po­stup­ně jsem zjis­ti­la, že naše hod­no­to­vé po­sto­je se vel­mi do­pl­ňu­jí a mají svůj pří­nos i pro tak­zva­nou seku­la­ri­zo­va­nou spo­leč­nost. Pří­kla­dů vzá­jem­né pod­po­ry by bylo ne­spo­čet­ně. Nej­ví­ce ale oce­ňu­ji vzá­jem­ný re­spekt a zá­ro­veň re­ál­né žití prak­tic­ké lás­ky k bliž­ní­mu. Po­kud jsem v mi­nu­los­ti po­tře­bo­va­la akut­ně po­hlí­dat své děti, Sai­da mne ni­kdy ne­od­mít­la. Na­o­pak, a i já jsem pra­vi­del­ně zva­la její děti na oběd k nám, ně­kdy si při­šly i jen tak po­hrát. Tak­to se při­ro­ze­ně vy­ví­je­lo naše přá­tel­ství. A zá­ro­veň i vzá­jem­ná in­spi­ra­ce – Sai­da mi na­pří­klad pra­vi­del­ně za­sí­la­la tex­ty arab­ských au­to­rů, já jí na oplát­ku po­sí­la­la svou ode­zvu, rost­la vzá­jem­ná, re­ál­ná dů­vě­ra.

Její dce­ra Ha­jar se také zú­čast­ni­la Ane­ž­či­na prv­ní­ho sva­té­ho při­jí­má­ní. Co mne teh­dy též osob­ně za­sáh­lo, bylo, když Sai­du a její děti při­jel k nám domů vy­zved­nout její man­žel, Aziz. Ten obou­stran­ný, při­ro­ze­ný, okouz­lu­jí­cí úsměv dvou man­že­lů, když si šli před na­ším do­mem v ústrety. Ne­po­střeh­li, že jsem je za oken­ním sklem sle­do­va­la… Ale já jsem si v tu chví­li uvě­do­mi­la, že zá­pad­ní „před­sud­ky“ o mus­lim­ské ženě, tr­pí­cí pod nad­vlá­dou ty­ran­ské­ho man­že­la, jsou oprav­du jen „naše“ před­sud­ky. Zto­tož­ňu­je­me ná­bo­žen­ství is­lá­mu s fun­da­men­ta­lis­tic­kým od­vět­vím dji­há­du, ale o ži­vo­tě těch „oby­čej­ných“ lidí dob­ré vůle ne­ví­me nic. Sai­da nosí hrdě svůj zá­voj, pře­krý­va­jí­cí její nád­her­né, hus­té, vl­ni­té vla­sy. Ale z vlast­ní­ho pře­svěd­če­ní, za­ko­ře­ně­né­ho v její tra­di­ci a roz­hod­ně se tím ne­cí­tí ni­jak utis­ko­vá­na ane­bo ome­zo­vá­na. Pra­cu­je jako asi­s­tent­ka zub­ní­ho lé­ka­ře a její man­žel je za­měst­nán v jed­né úkli­do­vé fir­mě. Ale ne­roz­li­šu­jí, ja­kou „po­zi­ci” kdo z nich pro­fes­ně za­stá­vá, nebo ko­lik kdo vy­dě­lá­vá.

Tato po­zi­tiv­ní zku­še­nost mi zá­ro­veň po­moh­la zů­stat ote­vře­ná i vůči uprch­lí­kům ze zemí, v nichž pře­vlá­dá mus­lim­ská kul­tu­ra. V roce 2015 jsem če­ka­la své tře­tí dítě. Teh­dy se za­po­ča­la „prv­ní uprch­lic­ká vlna“, vli­vem tak­zva­né­ho „Arab­ské­ho jara“. Sle­do­va­li jsme s man­že­lem te­le­viz­ní zá­bě­ry. V mo­men­tě, kdy jsem na po­bře­ží Stře­do­zem­ní­ho moře uvi­dě­la ma­lič­ké­ho uto­nu­lé­ho chlap­ce, řek­la jsem spon­tán­ně své­mu muži – ten­to chla­pe­ček by bý­val mohl být i naše dítě, po­kud by se na­ro­di­lo v ne­vhod­ný oka­mžik na ne­vhod­ném mís­tě. Jako Ev­ro­pa­né, ži­jí­cí sice v bla­hobyt­né, ale zá­ro­veň ve­li­ce re­la­tiv­ní jis­to­tě, máme dů­vod sna­žit se tuto ne­spra­ve­dl­nost od­či­nit. To byl i mo­ti­vač­ní im­puls mé dob­ro­vol­nic­ké prá­ce s uprch­lí­ky. Jsem za tuto zku­še­nost vděč­ná, pra­vi­del­ně mi totiž na­sta­vu­je zr­ca­dlo. V září jsme po­řá­da­li ven­kov­ní ak­ti­vi­ty pro děti z uprch­lic­ké­ho cen­t­ra. Při­šla i ma­min­ka dvou mlad­ších dětí – uprch­li te­pr­ve před dvě­ma mě­sí­ci z Af­ghá­nistá­nu. Za­sáh­la mne její upřím­ná tou­ha po dob­ré in­te­gra­ci. Ač­ko­liv v Ni­zo­zem­sku po­bý­va­la te­pr­ve dva mě­sí­ce, sna­ži­la se již se mnou do­ro­zu­mět v ně­kte­rých zá­klad­ních frá­zích ni­zo­zemš­ti­nou (kte­rou kvů­li ome­ze­né si­tu­a­ci moh­la na­stu­do­vá­vat pou­ze z on­li­ne kur­zů a učeb­nic). Pů­vod­ní arab­ské zně­ní je­jí­ho jmé­na jsem bo­hu­žel za­po­mně­la. Ale vy­ba­vu­ji si, že ří­ka­la, že v an­g­lic­kém pře­kla­du zna­me­ná „mě­síč­ní svit“.

Přá­la bych nám všem, aby to sku­teč­né Svět­lo, bez ja­kých­ko­liv kul­tur­ních a ná­bo­žen­ských před­sud­ků, pro­vá­ze­lo i smýš­le­ní všech lidí dob­ré vůle! Toto pře­svěd­če­ní mi na­po­má­há při­stu­po­vat ote­vře­ně k dě­tem, jak v mém po­vo­lá­ní bě­hem své učeb­ní pra­xe, tak i v běž­ném kon­tak­tu s oko­lím, v němž žiji, se sou­se­dy, s lid­mi na uli­ci… Osob­ně – i jako křes­ťan­ka – jsem totiž pev­ně pře­svěd­če­na o tom, že „Duch vane, kudy chce“… 

Štěpánka Huisman 

 Po­hled Ho­lan­ďan­ky 

V mís­tě mého byd­liš­tě (Pij­nac­ker) není mul­ti­kul­tur­ní sou­ži­tí na prv­ní po­hled to­lik zře­tel­né. Žijí zde pře­váž­ně lidé ni­zo­zem­ské­ho pů­vo­du. Ovšem v rám­ci na­še­ho cír­kev­ní­ho spo­le­čen­ství se čas­to po­hy­bu­ji v Rot­ter­da­mu, kde k nám při­chá­zí lidé z růz­ných kul­tur. Co se mne osob­ně týká, moh­la by se kul­tur­ní di­ver­zi­ta v naší (pro­tes­tant­ské) církvi pro­je­vo­vat i sil­ně­ji, po­ně­vadž vě­řím, že jsme všich­ni Boží stvo­ře­ní a prá­vě v této bar­vi­tos­ti to mů­že­me zr­cadlit.

Bě­hem své prá­ce uči­tel­ky Ná­bo­žen­ské­ho for­mač­ní­ho vzdě­lá­vá­ní při­chá­zím na růz­né ško­ly. Sna­žím se tam na­vá­zat roz­ho­vor s dět­mi o tom, co si mys­lí, v co dou­fa­jí a čemu věří. Ta­ko­vá tří­da je krás­ným mi­ni­od­ra­zem spo­leč­nos­ti. V kaž­dé tří­dě se na­chá­ze­jí děti, kte­ré jsou křes­ťa­né, mus­li­mo­vé, bez kon­krét­ní­ho ná­bo­žen­ské­ho vy­zná­ní, ně­kdy jsou to hin­du­is­té, jin­dy děti budd­his­tů, nebo do­kon­ce i svěd­ků Je­ho­vo­vých. Jsou to ale cen­né a dů­le­ži­té oka­mži­ky, kdy děti na­slou­cha­jí, čemu věří, či na­o­pak ne­vě­ří ti ostat­ní, kdy se v nich pro­bou­zí po­hnut­ky klást otáz­ky ostat­ním, kdy roz­po­zná­va­jí spo­ji­tos­ti a sou­vis­los­ti v tom, co řekl jiný. Ně­kdy si do­kon­ce ří­kám: „Tady bychom se jako do­spě­lí měli učit!“ Na­jít od­va­hu, ze­ptat se dru­hé­ho v co věří, nebo na­o­pak ni­ko­liv, a proč. A ze­ptat se i na to, co mu do­dá­vá od­va­hu a na­dě­ji, a ob­je­vo­vat, že i na­vzdo­ry roz­dí­lům máme mno­ho spo­leč­né­ho!

Ohled­ně otáz­ky uprch­lí­ků čas­to pře­mýš­lím tak­to: „Jaké by to bylo, po­kud bych žila v zemi, kde mé děti nejsou v bez­pe­čí, kde ne­mo­hu vy­slo­vit, co si mys­lím nebo čemu vě­řím, po­ně­vadž bych ten­to pro­jev mu­se­la vy­kou­pit smr­tí? V zemi, kde je ne­do­sta­tek jíd­la, kde pro mou ro­di­nu není žád­ná bu­douc­nost… A po­kud bych od­tud mu­se­la uprch­nout, vel­mi bych tou­ži­la po po­mo­ci!“ Sa­mo­zřej­mě je po­tře­ba dí­vat se i na to, zda lidé sku­teč­ně ne­ma­jí ji­nou mož­nost než útěk. Ale jsem pře­svěd­če­na o tom, že v rám­ci na­šich mož­nos­tí máme ze srd­ce ví­tat lidi v nou­zi a na­bí­zet jim mís­to, kde se mo­hou zo­ta­vit a za­čít bu­do­vat dobrou bu­douc­nost.

Zá­ro­veň si uvě­do­mu­ji, že se mi leh­ko mlu­ví, po­kud ne­byd­lím v cen­t­ru Rot­ter­da­mu, kde mno­ho sou­se­dů mlu­ví na­vzá­jem od­liš­ným ja­zy­kem a od­rá­ží se tam i celá řada pro­blé­mů. Pak asi člo­věk ne­o­če­ká­vá ješ­tě více při­stě­ho­val­ců. Pro­to se mi zdá, že po­cti­vé a vy­rov­na­né roz­mís­tě­ní uprch­lí­ků v jed­not­li­vých ze­mích, měs­tech a ves­ni­cích je fé­ro­vým a dů­le­ži­tým té­ma­tem. 

Annemiek Dijkstra  

 Po­hled Ma­ro­čan­ky ži­jí­cí 25 let v Ni­zo­zem­sku 

Do Ni­zo­zem­ska jsem se při­stě­ho­va­la se svým man­že­lem v roce 1996. Za­čát­ky ne­by­ly snad­né, za nej­ob­tíž­něj­ší jsem po­va­žo­va­la ja­zy­ko­vou ba­ri­é­ru. V kur­zu jsem mu­se­la ab­sol­vo­vat po­vin­ných 600 ho­din ja­zy­ka, ale nej­lep­ší ško­lou byl živý kon­takt s oko­lím, se sou­se­dy i s dal­ší­mi oby­va­te­li na­še­ho měs­ta Rij­swijk (u Den Haa­gu). Po ab­sol­vo­vá­ní ja­zy­ko­vé­ho kur­zu a rekva­li­fi­ka­ce v ob­las­ti péče o děti jsem do­sta­la na­bíd­ku prá­ce jako vy­cho­va­tel­ka ve škol­ce a tato prá­ce mne vel­mi na­pl­ňo­va­la. Po ur­či­té době jsem ode­šla na ně­ko­lik let z pra­cov­ní­ho pro­ce­su – na­ro­di­ly se nám po­stup­ně čty­ři děti, kte­ré nám dě­la­jí vel­kou ra­dost. Po­stup­ně jsem ab­sol­vo­va­la dal­ší rekva­li­fi­ka­ci a nyní pra­cu­ji jako asi­s­tent­ka zub­ní­ho lé­ka­ře.

Ni­zo­zem­ce po­va­žu­ji za vel­mi vstříc­né a ote­vře­né lidi, jsem zde spo­ko­je­ná. Ni­kdy jsem ne­mě­la ne­ga­tiv­ní osob­ní zku­še­nost s dis­kri­mi­na­cí na zá­kla­dě mého pů­vo­du či ná­bo­žen­ské­ho vy­zná­ní. Je ale po­tře­ba, abychom i my ci­zin­ci byli ote­vře­ní vůči oko­lí i spo­leč­nos­ti, v níž ži­je­me. Naše ro­di­na má živý kon­takt s naší sou­sed­kou, paní, kte­ré je již 82 let. Po­má­há­me jí s ná­ku­py a ona nám na­o­pak čas­to jen tak do­ne­se kvě­ti­ny z blíz­ké­ho kvě­ti­nář­ství. Když mají děti na­ro­ze­ni­ny, peče pro ně dort, na­vště­vu­je­me se. Po­má­há­me jí, když je ne­moc­ná a ona na­o­pak ob­čas vy­zved­ne naše děti v blíz­ké ško­le. Ně­kdy jí do­ne­se­me naše tra­dič­ní jíd­lo, jin­dy vaří ona pro nás. Při po­sled­ní osla­vě na­ro­ze­nin nejmlad­ší dce­ry jsme ji po­zva­li k nám, cí­ti­la se v kru­hu na­šich přá­tel i dětí vel­mi svě­že. Děti ji do­kon­ce ob­čas oslo­vu­jí „ba­bič­ko“.

S nově pří­cho­zí­mi uprch­lí­ky (těmi, kte­ří jsou na útě­ku z vá­leč­ných ob­las­tí, na­pří­klad ze Sý­rie či Af­ghá­nistá­nu) vel­mi sou­cí­tí­me. Je dů­le­ži­té při­jí­mat je bez před­sud­ků. V tom­to ohle­du máme hezkou zku­še­nost s na­ši­mi dal­ší­mi sou­se­dy, Sy­řa­ny, kte­ří zís­ka­li v Ni­zo­zem­sku azyl. Je to ro­di­na, kte­rá sku­teč­ně uprch­la v ohro­že­ní ži­vo­ta. Před vál­kou měli oba ro­di­če dob­ré za­měst­ná­ní i ži­vot­ní pod­mín­ky. Jsou šťast­ní a vděč­ní, že v Ni­zo­zem­sku na­lez­li úto­čiš­tě. I čle­no­vé této ro­di­ny se rych­le na­u­či­li ja­zyk, mají dob­rý kon­takt se svým oko­lím a cítí se zde dob­ře a doma.

Ohled­ně sym­bo­lů spo­je­ných s mým ná­bo­žen­ským vy­zná­ním (is­lám) – ne­mám na­štěs­tí zku­še­nos­ti s tím, že by ne­by­ly ak­cep­to­vá­ny. Na ve­řej­nos­ti no­sím hla­vu za­kry­tou šát­kem, Za­zna­me­ná­vám sice ob­čas zvě­da­vé po­hle­dy, ale ni­ko­liv ne­vra­ži­vé. Ne­dáv­no jsem o tom za­ved­la roz­ho­vor s jis­tou paní na uli­ci, bylo let­ní hor­ko a ona na­o­pak oce­ni­la mé dlou­hé leh­ké ob­le­če­ní, kte­ré před slu­neč­ním žá­rem může dob­ře ochrá­nit. Těch­to vstříc­ných ma­lič­kos­tí a gest po­cho­pe­ní si vel­mi vá­žím.

Pro nově pří­cho­zí mi­gran­ty bych měla do­po­ru­če­ní – na­uč­te se co nejdří­ve ja­zyk země, v níž ži­je­te, je to zá­klad pro pře­ko­ná­vá­ní kul­tur­ní­ho i men­tál­ní­ho ne­do­ro­zu­mě­ní. Buď­te ote­vře­ni vůči své­mu oko­lí, ak­tiv­ně vy­hle­dá­vej­te kon­tak­ty s ostat­ní­mi lid­mi – nejen se svý­mi kra­ja­ny či sou­věr­ci. Zá­ro­veň o sebe i děti dob­ře pe­čuj­te, na­pří­klad i váš upra­ve­ný ze­vněj­šek je vi­zit­kou! Je-li vám po­skyt­nu­ta ně­ja­ká fi­nanč­ní po­moc, tře­ba ve for­mě pří­spěv­ku na děti či v ne­za­měst­na­nos­ti, vy­u­ží­vej­te ji efek­tiv­ně a dob­ře, zá­ro­veň také s vě­do­mím zod­po­věd­nos­ti a pou­ze jako ur­či­tou po­můc­ku k roz­vo­ji k sa­mo­stat­nos­ti. Je také dů­le­ži­té, abychom se my ci­zin­ci do­ká­za­li zba­vit ur­či­tých „před­sud­ků“ vůči ob­ča­nům země, v níž ži­je­me. Čas­t­ým před­sud­kem bývá i to, že se do­mní­vá­me, že oko­lí bude ne­vra­ži­vé vůči naší „ji­na­kos­ti“. Pro­to se ně­kte­ří zby­teč­ně uza­ví­ra­jí. Jde ale o pou­hý před­su­dek, mám zku­še­nost, že jsme-li ote­vře­ni, je oko­lí ote­vře­no i vůči nám.

Saida Zarouali 

 (Zdroj: Nové měs­to 8/​​​2021)