Spo­lu­prá­ce s Bo­hem

Mnoh­dy na nás ale do­rá­že­jí ne­od­byt­né myš­len­ky spo­je­né s mi­nu­los­tí či bu­douc­nos­tí nebo pří­tom­nos­tí. Mo­hou se tý­kat okol­nos­tí nebo osob, kte­rým se ne­mů­že­me osob­ně vě­no­vat. Vy­ža­du­je se od nás ve­li­ké úsi­lí, abychom udr­že­li kor­mi­dlo loď­ky na­še­ho ži­vo­ta v na­smě­ro­vá­ní na to, co od nás Bůh v daném pří­tom­ném oka­mži­ku žádá.

Abychom tedy žili (…) dob­ře, je za­po­tře­bí mít pev­nou vůli, roz­hod­nost, pře­de­vším však důvěru v Boha, ně­kdy až hr­din­skou.

Ne­můžu na­pří­klad udě­lat nic pro člo­vě­ka, kte­rý je mi dra­hý a je z ur­či­té­ho dů­vo­du v ne­bez­pe­čí nebo je ne­moc­ný…. Budu tedy dě­lat to, co ode mne Bůh chce v této chví­li: dob­ře stu­do­vat, dob­ře uklí­zet, dob­ře se mod­lit, sta­rat se o své děti…A Bůh se po­sta­rá o to, aby roz­ple­tl za­mo­ta­nou si­tu­a­ci, aby utě­šil toho, kdo trpí, aby vy­ře­šil ne­če­ka­nou udá­lost.

Jde o prá­ci ve dvou v do­ko­na­lém spo­je­ní, kte­ré od nás vy­ža­du­je pev­nou víru v Boží lás­ku k jeho dě­tem. Ten­to náš po­stoj Bohu zase umož­ňu­je, že může dů­vě­řo­vat nám. Vzá­jem­ná dů­vě­ra dělá zá­zra­ky. Uvi­dí­me, že to, co ne­mů­že­me zvlád­nout my, zvlád­ne ně­kdo Jiný a udě­lá to mno­hem lépe než my.

Hr­din­ský úkon dů­vě­ry bude od­mě­něn: náš ži­vot, ome­ze­ný na ur­či­tou ob­last, do­sta­ne no­vou di­men­zi; bu­de­me se cí­tit ve spo­je­ní s ne­ko­nečnem, po kte­rém tou­ží­me, víra do­sta­ne nový ná­boj a roz­hoj­ní v nás las­ka­vost, lás­ku.

Už si ne­vzpo­me­ne­me, co je sa­mo­ta. Ten­to pro­ži­tek v nás po­sí­lí vě­do­mí, že jsme oprav­du děti Boha Otce, kte­rý do­ká­že vše.“

Chiara Lubichová (z Dottrina spirituale, Mondadori, Milano 112 Città Nuova, Roma 2006, str.121.)

Zdroj: www.fo­co­la­re.org