Sta­lo se, co se ne­mě­lo stát… Vál­ka…

Chiara Lubichová v takzvaných kolegamentech – telefonických spojeních za účelem pomáhat si na „svaté cestě“ – mnohdy reagovala na konkrétní dění ve světě, jako tomu bylo například, když vypukla válka v Perském zálivu. Slova dnes více než kdy jindy aktuální.

(…) To, co se ne­mě­lo stát, se sta­lo: před osmi dny za­ča­la hroz­ná vál­ka a celý svět se za­ta­je­ným de­chem upa­dl v po­chyb­nost, zda se ne­roz­ší­ří a ne­za­chvá­tí dal­ší ná­ro­dy.
Také mno­zí z na­še­ho Hnu­tí z ná­ro­dů, kte­ré jsou více nebo méně po­sti­že­né ny­něj­ším bi­čem, již strá­da­jí: v Irá­ku, v Iz­ra­e­li, v Jor­dán­sku, v USA, v Tu­rec­ku atd.
Přes mno­hé mod­lit­by, i ty naše, Bůh do­pus­til vál­ku. Proč? Pro­to­že vůle ně­ko­ho ze zod­po­věd­ných se ne­sho­do­va­la s jeho vůlí, vy­já­d­ře­nou sbo­ro­vým hla­sem těch, kte­ří měli vět­ší prav­du, a kte­rou Sva­tý otec – nej­vět­ší du­chov­ní a mo­rál­ní au­to­ri­ta svě­ta – shr­nul a zkon­cen­t­ro­val ve svých usta­vič­ných vý­zvách k míru, k uvě­do­mě­ní si zby­teč­nos­ti vál­ky pro ře­še­ní ja­ké­ho­ko­liv pro­blé­mu a k před­chá­ze­ní je­jím ne­vy­hnu­tel­ným ka­ta­stro­fál­ním dů­sled­kům.
Dou­fá­me je­nom, že Bůh ve svých ta­jem­ných plá­nech a ve své ne­ko­neč­né lás­ce, do­ká­že a bude chtít vy­vo­dit něco dob­ré­ho i z to­ho­to ne­smír­né­ho zla tak, jak to udě­lal při po­sled­ní svě­to­vé vál­ce, ale­spoň po­kud se týče na­še­ho Hnu­tí. Ne­za­slou­ži­li bychom si to, ale zná­me bez­mez­nost jeho mi­lo­sr­den­ství. Z to­ho­to dů­vo­du a pře­de­vším pro­to, aby se na­vrá­til po­koj, se ne­pře­sta­ne­me mod­lit. Tím spí­še: nyní náš „time-out“(1) bude muset být ješ­tě in­ten­ziv­něj­ší.
V této chví­li pak mu­sí­me všich­ni cí­tit, že jsme po­vo­lá­ni k tomu, abychom roz­hod­ně sle­do­va­li ta­ko­vou ži­vot­ní li­nii, kte­rá by na­pra­vi­la – ale­spoň v na­šem nit­ru (avšak skr­ze spo­le­čen­ství sva­tých i u mno­hých) – ten omyl, kte­rý byl spáchán.
Lidé ne­ko­na­li vůli Boží, vůli Boha po­ko­je, a ko­na­li svou vůli.
My se mu­sí­me na­sa­dit tak jako ni­kdy, abychom do­ko­na­le pl­ni­li jeho vůli, kte­rá je vy­já­d­ře­na v jeho slo­vech.
Jeho slo­va musí dnes pro nás na­být zce­la mi­mo­řád­ný vý­znam.
Jestli­že jsme si zvo­li­li Boha jako ide­ál – a ta­ko­vá je naše to­tož­nost – jestli­že jsme ho po­sta­vi­li na prv­ní mís­to, vy­ža­du­je si to fak­tic­ky, abychom po­sta­vi­li na prv­ní mís­to ve svém srd­ci jeho Slo­vo, jeho vůli. Slo­vo musí vy­stou­pit do po­pře­dí pře­de vším ostat­ním. Před ním se ur­či­tým způ­so­bem kaž­dá věc musí stát lhos­tej­nou, v té sva­té lhos­tej­nos­ti, o níž ho­vo­ří ně­kte­ří sva­tí. Ne­mů­že být v na­šem ži­vo­tě pří­liš dů­le­ži­té, zda jsme na­pří­klad zdra­ví nebo ne­moc­ní, zda stu­du­je­me nebo slou­ží­me, spí­me nebo se mod­lí­me, ži­je­me nebo umí­rá­me. Dů­le­ži­té je žít Slo­vo, být ži­vým Slo­vem.
Tak­to jsme žili v za­čát­cích na­še­ho Hnu­tí, kdy nám Duch – prá­vě na po­za­dí jiné vál­ky – ozřej­mil hod­no­tu věcí.
Aby to bylo co nej­jas­něj­ší, chtě­la bych zde ješ­tě při­po­me­nout cha­rak­te­ris­tic­kou udá­lost z té doby, kte­rou ně­kdo už zná, ale kte­rá na­bí­zí i dnes před­sta­vu o tom, jak máme jed­nat.
Hnu­tí se za­ča­lo ší­řit i do Říma a my jsme po­tře­bo­va­li byd­le­ní. Bylo straš­ně těž­ké něco na­jít, ale pro­zře­tel­nost nám na­bíd­la ur­či­tou mož­nost a do­sta­li jsme i po­třeb­nou sumu, kte­rá se měla zá­lo­ho­vat. Šli jsme tedy za na­ším tri­dent­ským ar­ci­bis­ku­pem, abychom ho in­for­mo­va­li.
On me­zi­tím uva­žo­val, jak se má zno­vu ujis­tit o tom, že naše Dílo je dí­lem Bo­žím a vzpo­mněl si na své­ho za­kla­da­te­le Gaspa­re Ber­to­ni­ho, kte­rý ří­kal, že „zna­me­ním všech zna­me­ní“ je po­sluš­nost. A roz­ho­dl se, že nás podro­bí zkouš­ce.
Když jsme při­šli k němu, před­lo­ži­li jsme mu náš plán, ale on se pro­ti němu po­sta­vil jas­ným „ne“ a zdů­vod­nil to do­bou, jaká je.
Naše re­ak­ce – při níž se bis­kup utvr­zo­val ve zna­me­ní, kte­ré­ho se mu do­sta­lo – byla oka­mži­tá: ra­dost a já­sot. Po­zna­li jsme Boží vůli! A my jsme ne­chtě­li nic ji­né­ho než tu. Pří­liš dob­ře jsme po­cho­pi­li, co zna­me­ná. Spo­čí­va­la v tom, co nám řekl bis­kup. Nám ab­so­lut­ně ne­zá­le­že­lo na tom, zda máme nebo ne­má­me byd­le­ní, ale abychom moh­li ko­nat vůli Boží. To­hle byl ide­ál.
Ta­ko­vým­to způ­so­bem se mu­sí­me cho­vat i dnes.
Za­ži­li jsme ná­h­lou a bo­lest­nou změ­nu v ži­vo­tě ně­ko­ho z nás?
Mu­sí­me pří­liš čas­to bě­žet do úkry­tů, prá­vě tak jako v těch dáv­ných do­bách, jež jsou nám přes­to to­lik dra­hé? Máme chvil­ky stra­chu, úz­kos­ti, po­chyb­nos­tí, do­kon­ce zda ne­při­jde­me o ži­vot? Nebo ve­de­me po­řád stej­ný ži­vot, s na­ši­mi kaž­do­den­ní­mi po­vin­nost­mi a jsme ješ­tě da­le­ko od ne­bez­pe­čí?
Kéž pro všech­ny pla­tí to, co má nej­vyš­ší hod­no­tu: ne jed­na nebo dru­há věc, ale vůle Boží.
Slo­vo ži­vo­ta příští­ho mě­sí­ce říká: „To je můj mi­lo­va­ný Syn, toho po­slou­chej­te!“ (Mk 9,7)
Ano, máme ho po­slou­chat, po­sta­vit na prv­ní mís­to ve svém srd­ci, v pa­mě­ti, v mys­li jeho Slo­vo; dát mu před­nost před kaž­dou věcí a dát všech­ny svo­je síly do jeho slu­žeb.
Abychom to zkon­kre­ti­zo­va­li: po­slou­chej­me ten­to mě­síc slo­vo, kte­ré říká: „Ne má, ale tvá vůle ať se sta­ne.“ (srov. Mk 14,36)
Skr­ze ně, když ho všich­ni uve­de­me do pra­xe, na­pra­ví­me, ale­spoň v sobě, omyl, kte­rý se stal. Skr­ze ně Kris­tus zů­sta­ne v na­šem srd­ci a tak bu­de­me všich­ni soudrž­něj­ší, sjed­no­ce­něj­ší, více jed­no, bu­de­me sdí­let kaž­dou věc a účin­ně se mod­lit za sebe na­vzá­jem a za to, aby se na­vrá­til mír. (…)
Chi­a­ra Lu­bi­cho­vá
(Z „ko­le­ga­men­ta“, Roc­ca di Papa 24. led­na 1991)

(1) Time-out: Chví­le za­myš­le­ní a mod­lit­by za mír v po­led­ne míst­ní­ho času. Time-out vy­hlá­si­la Chi­a­ra Lu­bi­cho­vá v roce 1991 jako re­ak­ci na vál­ku v Per­ském zá­li­vu. Je to věc stá­le ak­tu­ál­ní.

Zdroj: Nové měs­to 3/​2022