V pon­dě­lí 4. 10. 2021 ode­šla na věč­nost vo­lon­tár­ka Anna Fürs­to­vá. Jako vzpo­mín­ku na ni při­ná­ší­me člá­nek, kte­rý vy­šel v No­vém měs­tě v roce 2003.

Po­vo­lá­ní k po­čet­né­mu ro­di­čov­ství

Ju­bi­lej­ní, pátý Sva­to­vác­lav­ský ve­čer se ko­nal 27. září 2003 na Praž­ském Hra­dě a byly na něm již po­čtvr­té udě­le­ny Pa­mět­ní me­dai­le sva­té­ho Vác­la­va. Toto oce­ně­ní zís­ká­va­jí osob­nos­ti, „kte­ré pro­ká­za­ly vý­znam­né služ­by ide­ám du­chov­ní­ho svě­ta a umě­ní jak v do­má­cím, tak me­zi­ná­rod­ním ži­vo­tě“, a spl­ňu­jí kri­té­ria uve­de­ná ve sta­tu­tu Pa­mět­ních me­dai­lí sva­té­ho Vác­la­va.

Le­tos byli vy­bí­rá­ni kan­di­dá­ti, je­jichž čin­nost je za­mě­ře­na na děti. Oce­ně­ní zís­kal ko­lek­tiv SOS ves­ni­ček, pro­fe­sor Zde­něk Ma­těj­ček a man­že­lé Anna a Ka­rel Fürs­to­vi.

Ro­di­nu Fürs­to­vých jsem po­zna­la na křti­nách je­jich pá­té­ho syna v roce 1981. Za­ne­dlou­ho po­tom byla v roce 1982 klad­ně vy­ří­ze­na je­jich žá­dost o svě­ře­ní dí­tě­te do pěs­toun­ské péče. Jis­tě sami ne­tu­ši­li, jaká ře­tě­zo­vá re­ak­ce se roz­pou­tá. Nejen­že se je­jich ro­di­na na­ko­nec roz­rost­la o dva­náct osvo­je­ných dětí, ale „na­ka­zi­ly“ se tím­to dob­ro­druž­stvím také ro­di­ny dvou An­ni­ných bra­trů a ne­dáv­no i ro­di­na syna Kar­la.

Na ce­lo­den­ním se­tká­ní, kte­ré po­řá­da­lo Hnu­tí fo­ko­lá­re kon­cem říj­na v Tře­bo­ni, jsme měli mož­nost spo­lu ho­vo­řit i na toto téma.

Jed­n­a­dva­cet let je doba do­sta­teč­ná i na hod­no­ce­ní… Co to pro vás zna­me­na­lo, s čím musí člo­věk po­čí­tat, když tak­to roz­ší­ří ro­di­nu. Asi to nejde na­bíd­nout jako jed­no­du­chý re­cept na ře­še­ní si­tu­a­ce dětí, kte­ré zů­sta­ly bez do­mo­va.

Ka­rel Fürst: „To ne­mů­že dě­lat kaž­dý. Mo­hou o tom uva­žo­vat lidé, kte­ří na to mají pro­stor, nejen ty pro­sto­ry doma, ale i pev­né ner­vy, ji­nak by to ne­šlo.“

Anna Fürs­to­vá: „Mys­lím, že to je ur­či­té po­vo­lá­ní. Jako kaž­dý muž ne­mů­že být kně­zem a kaž­dý člo­věk ne­mu­sí vstu­po­vat do man­žel­ství, tak exis­tu­je i po­vo­lá­ní k to­mu­to dru­hu vel­ké­ho ro­di­čov­ství. Zna­me­ná to za­slech­nout Boží hlas a od­po­vě­dět na něj. Za těch dva­cet let jsme po­zna­li řadu lidí, kte­ří si v nej­lep­ším úmys­lu a s nej­lep­ší sna­hou osvo­ji­li dítě a zjis­ti­li, že je to nad je­jich síly, že se se­tka­li s pro­blémy, s ni­miž ne­po­čí­ta­li. Pak děti vra­ce­jí. Máme čty­ři nebo pět dětí, kte­ré se ocit­ly v této si­tu­a­ci. So­ci­ál­ní pra­cov­ní­ci nám je na­bíd­li jako děti, kte­ré byly ur­či­tým způ­so­bem zkla­ma­né, s odů­vod­ně­ním, že jim naše pro­stře­dí po­mů­že. Už za to­ta­li­ty si nás zá­měr­ně vy­bí­ra­li s tvr­ze­ním: ‚Ta at­mo­sfé­ra, kte­rá je u vás, to by jin­de ne­do­sta­li.‘ To ne­by­lo tím, že bychom my s tá­tou byli ně­jak vý­ji­meč­ní, ale at­mo­sfé­ra há­jov­ny na sa­mo­tě a at­mo­sfé­ra ži­vo­ta v Bohu, tak nám to i ří­ka­li.“

Po­moh­lo k rov­no­vá­ze ve vý­cho­vě i to, že vaše bi­o­lo­gic­ké děti vy­růs­ta­ly spo­lu s osvo­je­ný­mi. Mo­hou být osvo­je­né děti cit­li­věj­ší?

Ka­rel: „Ano, ty děti jsou vel­mi cit­li­vé a vždy jsme mu­se­li dá­vat po­zor, abychom oprav­du byli ke všem stej­ně spra­ved­li­ví. Ale ne­chtě­li jsme to pře­hnat, pro­to­že i naše děti byly na to cit­li­vé. Mu­sí­me jed­nat uvá­že­ně a dbát na to, abychom byli ke všem stej­ně spra­ved­li­ví.“

Anna: „Měli jsme vý­ho­du, že jsme měli nejdřív svo­je děti a po­va­žo­va­li jsme za nor­mál­ní, že se s nimi člo­věk do­čká i těž­kos­tí, že to není špat­ný­mi geny. Vě­ři­li jsme, že těm­to dě­tem Bůh po­mů­že tak, jako jsme dou­fa­li, že po­má­há i na­šim vlast­ním. Všech­ny děti jsou Boží ob­lí­be­ní. Bůh je po­sta­vil do ur­či­té­ho pro­stře­dí a se­tká­ní, jako je to dneš­ní, měla na ně vel­ký vliv. Účast­ni­li se s námi ži­vo­ta spo­le­čen­ství a po­zná­va­li dal­ší mla­dé lid­mi, měli mezi nimi ka­ma­rá­dy. Dnes už si ti prv­ní klu­ci – je jim přes tři­cet – za­ži­li své trp­ké chví­le a po­tě­ši­lo mě, že na­chá­ze­jí po­si­lu v kos­te­le, ač jsou de­set let z do­mo­va. Je­den pro­ží­val man­žel­skou kri­zi a útě­chu a pod­po­ru hle­dal v křes­ťan­ském spo­le­čen­ství.“

Ko­lik vlast­ně máte dětí?

Anna: „Se­dm­náct, z toho pět vlast­ních. Nyní je doma je­nom pět dětí, tak­že už máme ti­chý, prázd­ný dům. Ale o ví­ken­dech nám to vy­na­hra­zu­jí, při­chá­ze­jí i s vnou­ča­ty. Těch máme dva­a­dva­cet a tři­a­dva­cá­té se čeká. To tři­a­dva­cá­té, hol­čič­ku, si teď bu­dou osvo­jo­vat Kája s Mar­ti­nou (syn s manželkou – poznámka red.).“

To zna­me­ná, že syn s man­žel­kou po­kra­ču­jí v tra­di­ci?

Anna: „Ano, při­tom Kája ří­ká­val, že na to ne­bu­de. Byl dru­ho­ro­ze­ný. Když jsme ten­krát před dva­ce­ti lety při­šli s ná­vrhem, že bychom si chtě­li vzít dítě z dět­ské­ho do­mo­va, prá­vě Kája o tom nej­víc pře­mí­tal: ‚A co když vám udě­lá ostu­du, co když udě­lá to a ono.‘ A vždyc­ky tvr­dil: ‚Já bych děti do pěs­toun­ské péče brát ne­mohl.‘ Ale jed­nou nám při­vez­la jeho man­žel­ka Mar­ti­na děti na hlí­dá­ní a zrov­na k nám při­je­li lidé z Pra­hy. Ne­zvá­ži­li prý dost své síly a chtě­li by Mar­ka vrá­tit. Ale be­rou nás jako po­sled­ní po­kus, jest­li bychom se ho ne­u­ja­li. Řekli jsme, že ne, pro­to­že si uvě­do­mu­je­me svůj věk a na malé dítě si už ne­trouf­ne­me. Ale na­bíd­li jsme, ať při­je­dou na pěs­toun­ské se­tká­ní, kte­ré bude za­ne­dlou­ho, že se tře­ba ně­kdo jiný od­hod­lá. Kája s Mar­ti­nou to s námi pro­ži­li, vy­pi­li kávu a roz­lou­či­li se. Mar­ti­na jela na du­chov­ní se­tká­ní a kaž­dý den prý cho­di­la do kap­le pro­sit Pan­nu Ma­rii, ať to od nich vzdá­lí. Cí­ti­la, že už to má v sobě, že bude po­řád o tom chla­peč­ko­vi vě­dět. Vrá­ti­la se domů a ten po­cit se ne­vy­tra­til, na­o­pak. So­ci­ál­ní pra­cov­ní­ci ne­mě­li ná­mi­tek, a tak mají Mar­ka. Dru­hý, čer­nou­šek Je­re­mi­áš, už šel mimo nás. Tak se rodí pěs­touni. Teď jim na­bíd­li hol­čič­ku, kte­rá je zrov­na tak vy­bar­ve­ná jako Je­re­mi­áš.“

Zdá se, že pěs­toun­ství vy­plý­vá ze ži­vo­ta, ne­ro­dí se od sto­lu…

Ka­rel: „U sto­lu se dá o tom mlu­vit, ale nedá se to na­plá­no­vat, k tomu musí ‚do­jít‘.“

A co ná­ma­ha?

Anna: „Ná­ma­ha je nor­mál­ní, me­t­rá­ky prádla a ta­ko­vé věci. Je toho sa­mo­zřej­mě mno­hem víc než v nor­mál­ní ro­di­ně, to je po­druž­né. Exis­tu­je však i zkla­má­ní. Na­pří­klad když je dítě vel­ké, se­be­re se a ode­jde za svým ži­vo­tem. To se u nás při­ho­di­lo u dvou dětí. Pou­to k ro­di­ně je pře­ru­še­né. A člo­vě­ka mrzí, že to bra­li, jako by se nic ne­dě­lo. Člo­věk si uvě­do­mí, že jsme se jim dali celí, ale ty děti to ne­o­pě­tu­jí, jdou za svým ži­vo­tem. Na­u­čit se tomu ro­zu­mět není snad­né.“

Ka­rel: „Ne­o­če­ká­va­li jsme, že by nám byly ty děti vděč­né, ale člo­vě­ka to mrzí.“

Anna: „To jsou věci, kte­ré bolí. Ale to je sa­mo­zřej­mé, že něco musí bo­let. A vě­řím, že to není ko­nec vše­ho, po­řád se za ty děti mod­lí­me a po­řád vě­ří­me tomu, že jsou Boží ob­lí­be­ní, že je má Bůh rád, že pro ně také má ces­tu. Ně­kte­ré děti ode­jdou v pu­ber­tě, pro­ží­va­jí ji tro­chu poz­dě­ji, ci­to­vá de­pri­va­ce se na nich vel­mi po­de­psa­la, ale za čas se vrá­tí. Bez kon­tak­tu však nejsme s ni­kým z dětí, ale dva žijí ne­dob­rým způ­so­bem.“

Z vaší stra­ny jsou dve­ře ote­vře­né, do­mov fak­tic­ky ne­ztra­ti­li…

Anna: „Sta­lo se i to, že na­šli dve­ře ote­vře­né, ve­šli do nich a za rok zkla­ma­li zno­vu… S tím se musí po­čí­tat a dá to ně­kdy straš­né pře­má­há­ní. Sna­žím se je ale při­jmout ta­ko­vé, jací jsou.“

Jak jste re­a­go­va­li na Vaše oce­ně­ní?

Ka­rel: „Když mi do­šlo, jaké se nám do­sta­lo po­cty, měl jsem po­cit, že si to ne­za­slou­žím. Říkal jsem, že více těch těž­kos­tí a prá­ce stej­ně le­že­lo na Ani­ně. Mlu­vi­li jsme spo­lu o tom a při­po­mně­la mi růz­né si­tu­a­ce, kdy bylo tře­ba, abych za­pů­so­bil jako au­to­ri­ta, jak na děti, tak na úřa­dy nebo ve ško­le.

Ko­li­krát jsem s dět­mi jel k dok­to­ro­vi. Klu­ci se prý ode mne uči­li stlou­kat po­lič­ky i opra­vo­vat auto… Dnes už to sve­dou mno­hem lépe než já, ale pře­ce jen jsme se ra­do­va­li i sta­ros­ti táh­li ce­lých těch 21 let spo­lu.“

Anna: „Osob­ně mě za­u­ja­lo, že nás na­vrh­la bis­kup­ka Čes­ko­slo­ven­ské církve hu­sit­ské Jana Šile­ro­vá, vy­zna­me­ná­ní nám pře­dá­va­li kar­di­nál ka­to­lic­ké církve Mi­lo­slav Vlk a bis­kup Slez­ské evan­ge­lic­ké církve Vla­di­slav Vol­ný, před­se­da Eku­me­nic­ké rady církví. Na slav­nost­ním ve­če­ru jsme se po­tká­va­li s pa­tri­ar­chou, růz­ný­mi osob­nost­mi, po­ví­da­li si s nimi a ochut­ná­va­li ko­šer víno. Chtě­lo se nám vě­řit, že už je blíz­ko ten den, kdy na­sta­ne jed­no­ta, o kte­ré jsem tak čas­to slý­chá­va­la ho­vo­řit Chi­a­ru Lu­bi­cho­vou. Pa­ma­tu­ji si, jak mě asi před pat­nác­ti lety fas­ci­no­va­lo, když jsem od ní sly­še­la slo­va: svět spě­je k jed­no­tě. Měla jsem teh­dy do­jem, že svět na­o­pak smě­řu­je ke kra­chu. Od té doby tomu ale vě­řím.

I když jsem pak z té ra­dos­ti vy­stříz­li­vě­la, troš­ku si to zase v hla­vě srov­na­la, přes­to jsem pře­svěd­če­na, že když bu­de­me kaž­dý na svém mís­tě dě­lat ten svůj malý díl prá­ce, na­vzá­jem se po­slou­chat a dá­vat kaž­dý tu svo­ji ma­lou kap­ku do moře, že ten den ur­či­tě při­jde.

Za rozhovor děkuje Irena Sargánková

Anna Fürs­to­vá
Modlitba za papeže Františka

Modlitba za papeže Františka

Foto: Ivana Bužková, Člověk a Víra 24. února 2025 Hnutí fokoláre se modlí za zdraví Svatého otce Prezidentka Hnutí fokoláre, Margaret Karramová, poslala Svatému otci poselství, ve kterém ho ujistila o své láskyplné blízkosti a vroucí modlitbě."Prosím Pannu Marii, aby...

Duch Svatý vede svou církev dál

Duch Svatý vede svou církev dál

14. ledna 2024 zemřel po krátké nemoci apoštolský exarcha řeckokatolické církve biskup Ladislav Hučko. Přinášíme rozhovor s ním, publikovaný v časopise Nové město 9/2003

Nablízku mladým – „On my way“

Nablízku mladým – „On my way“

Již před několika lety vzniklo ve Vídni mužské a ženské fokoláre „On my way“ („Na mé cestě“) – obě jsou v úzké spolupráci otevřená mladým lidem. O své zkušenosti se rozdělila fokolarínka Veronika Sodomková, která pochází z Hlinska.   Jsi ve fokoláre se speciálním...

Pin It on Pinterest

Share This