Co tato pandemie způsobila v životě společnosti a církve? Co vyvolala v Hnutí fokoláre? Jak prožívat novou nepředvídatelnou dobu, která je před námi? Interview rádia Inblu (Itálie) s Marií Voce ze dne 8. května 2020. 

O.: Od 18. května se znovu budou moci sloužit mše svaté, samozřejmě při vší opatrnosti. Jak byste to krátce komentovala?

Ma­ria Voce: Stá­le jsme sle­do­va­li pa­pe­žo­vy mše a bylo zde ti­síc pří­le­ži­tos­tí se spo­leč­ně mod­lit při stre­a­min­gu. Ne­mů­že­me však za­po­mí­nat, že křes­ťan­ství je ná­bo­žen­stvím vtě­le­ní, což vy­ža­du­je naši fy­zic­kou pří­tom­nost, pří­mo a co nej­ži­vě­ji se účast­nit na ta­jem­stvích sa­mot­né­ho křes­ťan­ství. Tak­že účast na eu­cha­ris­tii re­ál­ným způ­so­bem je něco, co nám ur­či­tě chy­bě­lo, a je to dar, jenž se nyní vra­cí. Jsme pro­to při­pra­ve­ni být vše­mož­ně po­zor­ní a opa­tr­ní, abychom o tuto pří­le­ži­tost ne­při­šli.

O.: Ano, určitě. V této době se stalo mnoho věcí, museli jsme si znovu položit otázku o způsobech chování, nakupování … Co podle vás příchod pandemie způsobuje v životě společnosti, a tedy i v životě církve?

Ma­ria Voce: Dává vy­stou­pit na po­vrch krás­ným vě­cem, kte­ré ale mo­hou být také špat­né. Prv­ní věc, kte­rou je mys­lím tře­ba zdů­raz­nit, je rov­nost mezi vše­mi; to zna­me­ná, že pan­de­mie nám uká­za­la, že před tím­to ma­lým mi­k­ro­bem, před vi­rem, kte­rý nás za­sá­hl, jsou všich­ni lidé stej­ní, pro­to­že za­sa­hu­je moc­né­ho stej­ně jako ubo­hé­ho, bo­ha­té­ho stej­ně jako ně­ko­ho, kdo nemá nic, dítě stej­ně jako do­spě­lé­ho, toho, kdo je ve vě­ze­ní, stej­ně jako člo­vě­ka na svo­bo­dě. V tom­to smys­lu jsme si oprav­du všich­ni rov­ni.Zá­ro­veň tato pan­de­mie od­ha­li­la také mno­ho ne­rov­nos­tí, kte­ré nejsou dány fak­tem, že jsme lid­ský­mi by­tost­mi, ale jsou způ­so­be­ny kul­tu­rou, před­sud­ky a ži­vot­ním sty­lem, tak­že exis­tu­je ně­kdo, kdo si může do­vo­lit léčbu, ale i ten, kdo si ji do­vo­lit ne­mů­že; exis­tu­jí lidé, kte­ří mají domy, kde se mo­hou zdr­žo­vat v izo­la­ci, ale i jiní, kte­ří jsou nu­ce­ni pře­bý­vat s více lid­mi ve vel­mi ma­lém pro­sto­ru; jsou zde ti, kte­ří při ztrá­tě prá­ce mo­hou čer­pat z úspor na ban­kov­ním účtu, ale i ta­ko­ví, kte­ří ne­ma­jí kde brát, a pro­to jim i je­jich ro­di­nám hro­zí při ztrá­tě za­měst­ná­ní hlad.Ne­rov­nos­ti se tedy bo­hu­žel pro­je­vi­ly ješ­tě více. A to nás má vést k za­myš­le­ní, pro­to­že lo­gic­ky vza­to jsou to ne­rov­nos­ti, kte­ré Bůh ne­chce a ne­chce je ani lid­ská při­ro­ze­nost, ale jsou chtě­ny zlou vůlí lidí, kte­ří ne­by­li schop­ni dob­ře spra­vo­vat dary, jež nám Bůh dal. Mu­sí­me tedy tyto ne­rov­nos­ti na­pra­vit, abychom, až pan­de­mie po­mi­ne, se ne­na­chá­ze­li ve sta­vu hor­ším než před­tím, ale abychom se na­o­pak cí­ti­li být po­kro­či­lej­ší ve sna­ze o rov­nost při vy­tvá­ře­ní pro­gra­mů, kte­ré by uzná­va­li stej­nou dů­stoj­nost všech.

O.: A jak je to na církevní úrovni?

Ma­ria Voce: Zdá se mi, že pro cír­kev­ní spo­le­čen­ství se uká­za­lo to, co je pod­stat­né, pro­to­že mno­ho věcí padlo. Vi­dě­li jsme, že pro cír­kev nejsou pod­stat­né kos­tel­ní zdi, ale ne­zbyt­ná je cír­kev jako spo­le­čen­ství; že není nut­né kaž­dý den dě­lat vi­zi­tu Je­ží­še pří­tom­né­ho ve svá­tos­ti, ale je ne­zbyt­né mi­lo­vat bra­t­ra, je ne­zbyt­né od­po­ví­dat s lás­kou tomu, kdo je ve­d­le nás, je ne­zbyt­né od­zr­ca­dlo­vat slo­va evan­ge­lia, kte­rá nám On za­ne­chal a ji­miž se mu­sí­me in­spi­ro­vat. Tak­že padlo mno­ho věcí i na cír­kev­ní úrov­ni.To­hle na nás však pů­so­bí jako něco dob­ré­ho, pro­to­že nás to táh­ne k ono­mu zno­vuzro­ze­ní, o kte­rém pa­pež Fran­ti­šek ne­u­stá­le ho­vo­ří, ke vzkří­še­ní a k no­vé­mu po­čát­ku, aby za­ča­la sku­teč­ná ži­vot­ně dů­le­ži­tá ob­no­va církve, a ni­ko­li pou­ze re­for­ma in­sti­tu­ci­o­nál­ní nebo for­mál­ní.

O.: Co ze všeho podstatného je to nejpodstatnější?

Ma­ria Voce: Zdá se mi, že nej­dů­le­ži­těj­ší je mít na pa­mě­ti, že jsme je­di­ná lid­ská ro­di­na. Vě­do­mí je­di­né lid­ské ro­di­ny nás musí všech­ny nu­tit, abychom se o sebe na­vzá­jem sta­ra­li, abychom pe­čo­va­li také o stvo­ře­ní, kte­ré je je­di­ným do­mo­vem pro ži­vot této je­di­né lid­ské ro­di­ny; abychom se sta­ra­li zod­po­věd­ně a po­zor­ně prá­vě pro­to, že křes­ťan­ství nás nutí dí­vat se na všech­no také zod­po­věd­ně. Všich­ni jsme čle­ny jed­né ro­di­ny, ale všich­ni jsme za tuto ro­di­nu od­po­věd­ní, a pro­to kaž­dý člo­věk z této ro­di­ny je dů­le­ži­tý; má svá prá­va, ale také má své po­vin­nos­ti. Je to tato ko­lek­tiv­ní od­po­věd­nost.Mys­lím si, že nás to musí vést k před­klá­dá­ní ná­vrhů, k tvor­bě pro­gra­mů, k tomu, abychom vi­dě­li, co lze udě­lat, abychom sku­teč­ně do­sáh­li za­po­je­ní všech. Jak v eko­no­mi­ce, tak v po­li­ti­ce máme před­klá­dat ná­vrhy, kte­ré do­o­prav­dy usi­lu­jí o spo­leč­né dob­ro, ni­ko­li o dob­ro jed­no­ho nebo dru­hé­ho, nejsou v zájmu jed­né nebo dru­hé stra­ny, ale jde jim o dob­ro všech. Před­klá­dat ná­vrhy, jež smě­řu­jí ke spo­le­čen­ství ma­jet­ku na uni­ver­zál­něj­ší úrov­ni.Cír­kev – a ostat­ně i my jako Hnu­tí fo­ko­lá­re – je uni­ver­zál­ní a nemá hra­ni­ce. Cír­kev v jis­tém smys­lu kon­ku­ru­je viru stej­nou zbra­ní; vi­rus se ne­bo­jí hra­nic, ale ani cír­kev se ne­bo­jí hra­nic, cír­kev je uni­ver­zál­ní, pro­to­že je to Boží ro­di­na na celé zemi.Na tuto ro­di­nu Boží se mu­sí­me dí­vat, abychom vi­dě­li, jak to dě­lat; to zna­me­ná, jak vy­tvá­řet struk­tu­ry, kte­ré upřed­nost­ňu­jí in­te­grál­ní roz­voj všech, ta­ko­vé, kte­ré re­spek­tu­jí his­to­rii kaž­dé­ho člo­vě­ka, kul­tu­ru kaž­dé­ho člo­vě­ka, způ­sob ži­vo­ta kaž­dé­ho ná­ro­da, aniž bychom ně­ko­ho chtě­li při­mět k roz­vo­ji pod­le na­šich mo­de­lů a pod­le na­šich pro­gra­mů. Zá­ro­veň máme dá­vat k dis­po­zi­ci všech­ny ta­len­ty, kte­rý­mi Bůh ob­da­řil všech­ny lidi, kaž­dou kul­tu­ru a kaž­dé­ho člo­vě­ka; máme je dá­vat k dis­po­zi­ci je­den dru­hé­mu, abychom spo­leč­ně do­ká­za­li vy­tvá­řet svět jako spo­leč­ný dům, kte­rý je ješ­tě krás­něj­ší a je stá­le dů­stoj­něj­ším obyd­lím pro Boží děti.

whatsapp image 2020 05 11 at 19.22.34 600x450

O.: Co tato doba vyvolala u vás v Hnutí fokoláre? Jaké jsou vaše úvahy?

Ma­ria Voce: Vy­vo­la­la u nás to, co ve všech ostat­ních, v tom smys­lu, že jsme se z jed­no­ho dne na dru­hý také ocit­li v si­tu­a­ci, kdy jsme již ne­moh­li svo­bod­ně nic dě­lat ani jako jed­not­liv­ci, ani jako Hnu­tí. Tak­že jsme mu­se­li změ­nit všech­ny pro­gra­my. Pro nás je to dů­le­ži­tý rok, pro­to­že na něj při­pa­dá sté vý­ro­čí na­ro­ze­ní Chi­a­ry Lu­bi­cho­vé. Na září plá­nu­je­me ge­ne­rál­ní shro­máž­dě­ní Hnu­tí. Na pro­gra­mu bylo ně­ko­lik pří­prav­ných se­tká­ní pro toto shro­máž­dě­ní. A to všech­no padlo z jed­no­ho oka­mži­ku na dru­hý, ze dne na den, tak­že jsme kon­sta­to­va­li na­pros­tou ne­schop­nost před­ví­dat, plá­no­vat uva­žo­vat o tom, co by se dalo dě­lat. To nám lo­gic­ky ob­rá­ti­lo vše na­ru­by.Zá­ro­veň jsme se od Chi­a­ry Lu­bi­cho­vé na­u­či­li žít pří­tom­ný oka­mžik, tedy přát si a ko­nat jen to, co od nás Bůh žádá, abychom ne­chtě­li nic víc než jeho vůli a abychom ji hle­da­li spo­leč­ně – tím, že si na­vzá­jem na­slou­chá­me a sna­ží­me se po­ro­zu­mět po­tře­bám kaž­dé­ho – abychom na­slou­cha­li spo­leč­ně tomu, co nám Bůh chce tou­to věcí říci. Pře­de­vším pro­to jsme změ­ni­li všech­ny pro­gra­my, ale vždy s ohle­dem jak na zá­jmy těch, kte­ří se měli těch­to pro­gra­mů účast­nit, tak i na zá­jmy těch, kte­ří kvů­li změ­ně mož­ná utr­pě­li eko­no­mic­ké ztrá­ty, utr­pě­li otře­sy, a tak po­dob­ně.Udě­la­li jsme to, udě­la­li jsme to s ra­dos­tí, aniž bychom se tím ne­cha­li ně­jak roz­ru­šit. A vi­dí­me, že to bylo v Bo­žím plá­nu, pro­to­že nás to ved­lo k vět­ší pod­stat­nos­ti v ži­vo­tě a k tomu, abychom pře­hod­no­ti­li i svůj ži­vot­ní styl; ved­lo nás to k vět­ší stříd­mos­ti při roz­ho­do­vá­ní, zda něco kou­pit ane­bo ne­kou­pit to hned a od­lo­žit plá­no­va­né vý­da­je; od­lo­žit nebo úpl­ně zru­šit, abychom dali k dis­po­zi­ci to, o čem jsme si mys­le­li, že to po­tře­bu­je­me oka­mži­tě.

Při­mě­lo nás to, abychom vi­dě­li, v jaké si­tu­a­ci žijí všech­ny naše ro­di­ny. Mno­zí z na­šich lidí, stej­ně jako ostat­ní, při­šli o prá­ci a ne­vě­dí, co si po­čít; to vy­vo­la­lo úpl­něj­ší, ote­vře­něj­ší a transpa­rent­něj­ší spo­le­čen­ství ma­jet­ku mezi vše­mi. Více jsme si sdě­lo­va­li své po­tře­by, ale také to, co nám po­sla­la Pro­zře­tel­nost. A sku­teč­ně je tře­ba říci, že Pro­zře­tel­nost nám zno­vu uká­za­la, jak prav­di­vé a re­ál­né je, že Otec po­sí­lá svým dě­tem to ne­zbyt­né, po­kud jeho děti chtě­jí žít pro něj a žijí ve vzá­jem­né lás­ce.V jis­tém smys­lu to byla pro nás pru­ži­na, kte­rá námi hýbe, a lás­ka, jež je lás­kou Bo­hem vlo­že­nou do na­šich srd­cí, ni­ko­li jako fo­ko­larí­nů, ale jako lidí, jako lid­ských by­tos­tí. Pro nás jako fo­ko­larí­ny se za­bar­vu­je ješ­tě více, pro­to­že se stá­vá lás­kou smě­řu­jí­cí k jed­no­tě, to zna­me­ná lás­kou, kte­rá je schop­na dá­vat ži­vot za sebe na­vzá­jem a ris­ko­vat co­ko­li. To bylo sku­teč­ně ně­čím, co po­há­ně­lo Hnu­tí po ce­lém svě­tě.Hnu­tí je stej­ně jako cír­kev uni­ver­zál­ní, tak­že jsme tr­pě­li tím, čím tr­pě­li naši lidé v Číně, naši v Ame­ri­ce, naši na Blíz­kém vý­cho­dě, všu­de, prá­vě tak jako v Itá­lii. Pro­ží­va­li jsme to všich­ni spo­leč­ně, tak­že ti z nás, kte­ří měli více, dá­va­li těm, kte­ří měli méně. Po­moc při­šla z Číny, Ko­re­je, Ja­pon­ska, Blíz­ké­ho vý­cho­du i ze Sý­rie. Mož­ná to byla po­moc pro po­vzbu­ze­ní, pozdrav­ná po­sel­ství, ale vše ho­vo­ři­lo o tom, že tato vel­ká ro­di­na, jež žije Ide­ál, kte­rý nám za­ne­cha­la naše za­kla­da­tel­ka Chi­a­ra Lu­bi­cho­vá, chce být sjed­no­ce­na a díky své jed­no­tě být k dis­po­zi­ci ostat­ním, aby po­má­ha­la svě­tu stá­vat se sjed­no­ce­ným.

Alessandra Giacomucci pro pořad Církev, 8. května 2020 

Spo­lu­prá­ce s Bo­hem

Spo­lu­prá­ce s Bo­hem

V koronavirové době mnohdy nemůžeme navštívit příbuzné, přátele, známé, kteří by nás potřebovali. Komunikační prostředky se zdají být jedinou možností, jak zprostředkovat svou konkrétní lásku. Následující zamyšlení nám ukazuje další cestu. „Je ve­li­ce moud­ré trá­vit...

Dob­ře se za­ko­ře­nit v pří­tom­nos­ti

Dob­ře se za­ko­ře­nit v pří­tom­nos­ti

„Osla­vo­vat, abychom se se­tka­li“ je mot­to, kte­ré jsme si jako Hnu­tí fo­ko­lá­re zvo­li­li, abychom si v roce 2020 po ce­lém svě­tě při­po­mí­na­li sto let od na­ro­ze­ní naší za­kla­da­tel­ky Chi­a­ry Lu­bi­cho­vé. Ješ­tě před ně­ko­li­ka týd­ny se nám toto...

Pro­ží­vá­me čas mi­los­ti!

Pro­ží­vá­me čas mi­los­ti!

Slo­va Je­s­ú­se Mo­rá­na, spo­lu­pre­zi­den­ta Hnu­tí fo­ko­lá­re, kte­rá za­zně­la bě­hem ká­zá­ní při mši za za­vře­ný­mi dveř­mi pře­ná­še­né přes in­ter­net v den vý­ro­čí úmr­tí Chi­a­ry Lu­bi­cho­vé 14. břez­na 2020. (…) V těch­to po­sled­ních týd­nech – kro­mě...

Pin It on Pinterest

Share This