Svět je jed­nou ro­di­nou

Co tato pandemie způsobila v životě společnosti a církve? Co vyvolala v Hnutí fokoláre? Jak prožívat novou nepředvídatelnou dobu, která je před námi? Interview rádia Inblu (Itálie) s Marií Voce ze dne 8. května 2020. 

O.: Od 18. května se znovu budou moci sloužit mše svaté, samozřejmě při vší opatrnosti. Jak byste to krátce komentovala?

Ma­ria Voce: Stá­le jsme sle­do­va­li pa­pe­žo­vy mše a bylo zde ti­síc pří­le­ži­tos­tí se spo­leč­ně mod­lit při stre­a­min­gu. Ne­mů­že­me však za­po­mí­nat, že křes­ťan­ství je ná­bo­žen­stvím vtě­le­ní, což vy­ža­du­je naši fy­zic­kou pří­tom­nost, pří­mo a co nej­ži­vě­ji se účast­nit na ta­jem­stvích sa­mot­né­ho křes­ťan­ství. Tak­že účast na eu­cha­ris­tii re­ál­ným způ­so­bem je něco, co nám ur­či­tě chy­bě­lo, a je to dar, jenž se nyní vra­cí. Jsme pro­to při­pra­ve­ni být vše­mož­ně po­zor­ní a opa­tr­ní, abychom o tuto pří­le­ži­tost ne­při­šli.

O.: Ano, určitě. V této době se stalo mnoho věcí, museli jsme si znovu položit otázku o způsobech chování, nakupování … Co podle vás příchod pandemie způsobuje v životě společnosti, a tedy i v životě církve?

Ma­ria Voce: Dává vy­stou­pit na po­vrch krás­ným vě­cem, kte­ré ale mo­hou být také špat­né. Prv­ní věc, kte­rou je mys­lím tře­ba zdů­raz­nit, je rov­nost mezi vše­mi; to zna­me­ná, že pan­de­mie nám uká­za­la, že před tím­to ma­lým mi­k­ro­bem, před vi­rem, kte­rý nás za­sá­hl, jsou všich­ni lidé stej­ní, pro­to­že za­sa­hu­je moc­né­ho stej­ně jako ubo­hé­ho, bo­ha­té­ho stej­ně jako ně­ko­ho, kdo nemá nic, dítě stej­ně jako do­spě­lé­ho, toho, kdo je ve vě­ze­ní, stej­ně jako člo­vě­ka na svo­bo­dě. V tom­to smys­lu jsme si oprav­du všich­ni rov­ni.Zá­ro­veň tato pan­de­mie od­ha­li­la také mno­ho ne­rov­nos­tí, kte­ré nejsou dány fak­tem, že jsme lid­ský­mi by­tost­mi, ale jsou způ­so­be­ny kul­tu­rou, před­sud­ky a ži­vot­ním sty­lem, tak­že exis­tu­je ně­kdo, kdo si může do­vo­lit léčbu, ale i ten, kdo si ji do­vo­lit ne­mů­že; exis­tu­jí lidé, kte­ří mají domy, kde se mo­hou zdr­žo­vat v izo­la­ci, ale i jiní, kte­ří jsou nu­ce­ni pře­bý­vat s více lid­mi ve vel­mi ma­lém pro­sto­ru; jsou zde ti, kte­ří při ztrá­tě prá­ce mo­hou čer­pat z úspor na ban­kov­ním účtu, ale i ta­ko­ví, kte­ří ne­ma­jí kde brát, a pro­to jim i je­jich ro­di­nám hro­zí při ztrá­tě za­měst­ná­ní hlad.Ne­rov­nos­ti se tedy bo­hu­žel pro­je­vi­ly ješ­tě více. A to nás má vést k za­myš­le­ní, pro­to­že lo­gic­ky vza­to jsou to ne­rov­nos­ti, kte­ré Bůh ne­chce a ne­chce je ani lid­ská při­ro­ze­nost, ale jsou chtě­ny zlou vůlí lidí, kte­ří ne­by­li schop­ni dob­ře spra­vo­vat dary, jež nám Bůh dal. Mu­sí­me tedy tyto ne­rov­nos­ti na­pra­vit, abychom, až pan­de­mie po­mi­ne, se ne­na­chá­ze­li ve sta­vu hor­ším než před­tím, ale abychom se na­o­pak cí­ti­li být po­kro­či­lej­ší ve sna­ze o rov­nost při vy­tvá­ře­ní pro­gra­mů, kte­ré by uzná­va­li stej­nou dů­stoj­nost všech.

O.: A jak je to na církevní úrovni?

Ma­ria Voce: Zdá se mi, že pro cír­kev­ní spo­le­čen­ství se uká­za­lo to, co je pod­stat­né, pro­to­že mno­ho věcí padlo. Vi­dě­li jsme, že pro cír­kev nejsou pod­stat­né kos­tel­ní zdi, ale ne­zbyt­ná je cír­kev jako spo­le­čen­ství; že není nut­né kaž­dý den dě­lat vi­zi­tu Je­ží­še pří­tom­né­ho ve svá­tos­ti, ale je ne­zbyt­né mi­lo­vat bra­t­ra, je ne­zbyt­né od­po­ví­dat s lás­kou tomu, kdo je ve­d­le nás, je ne­zbyt­né od­zr­ca­dlo­vat slo­va evan­ge­lia, kte­rá nám On za­ne­chal a ji­miž se mu­sí­me in­spi­ro­vat. Tak­že padlo mno­ho věcí i na cír­kev­ní úrov­ni.To­hle na nás však pů­so­bí jako něco dob­ré­ho, pro­to­že nás to táh­ne k ono­mu zno­vuzro­ze­ní, o kte­rém pa­pež Fran­ti­šek ne­u­stá­le ho­vo­ří, ke vzkří­še­ní a k no­vé­mu po­čát­ku, aby za­ča­la sku­teč­ná ži­vot­ně dů­le­ži­tá ob­no­va církve, a ni­ko­li pou­ze re­for­ma in­sti­tu­ci­o­nál­ní nebo for­mál­ní.

O.: Co ze všeho podstatného je to nejpodstatnější?

Ma­ria Voce: Zdá se mi, že nej­dů­le­ži­těj­ší je mít na pa­mě­ti, že jsme je­di­ná lid­ská ro­di­na. Vě­do­mí je­di­né lid­ské ro­di­ny nás musí všech­ny nu­tit, abychom se o sebe na­vzá­jem sta­ra­li, abychom pe­čo­va­li také o stvo­ře­ní, kte­ré je je­di­ným do­mo­vem pro ži­vot této je­di­né lid­ské ro­di­ny; abychom se sta­ra­li zod­po­věd­ně a po­zor­ně prá­vě pro­to, že křes­ťan­ství nás nutí dí­vat se na všech­no také zod­po­věd­ně. Všich­ni jsme čle­ny jed­né ro­di­ny, ale všich­ni jsme za tuto ro­di­nu od­po­věd­ní, a pro­to kaž­dý člo­věk z této ro­di­ny je dů­le­ži­tý; má svá prá­va, ale také má své po­vin­nos­ti. Je to tato ko­lek­tiv­ní od­po­věd­nost.Mys­lím si, že nás to musí vést k před­klá­dá­ní ná­vrhů, k tvor­bě pro­gra­mů, k tomu, abychom vi­dě­li, co lze udě­lat, abychom sku­teč­ně do­sáh­li za­po­je­ní všech. Jak v eko­no­mi­ce, tak v po­li­ti­ce máme před­klá­dat ná­vrhy, kte­ré do­o­prav­dy usi­lu­jí o spo­leč­né dob­ro, ni­ko­li o dob­ro jed­no­ho nebo dru­hé­ho, nejsou v zájmu jed­né nebo dru­hé stra­ny, ale jde jim o dob­ro všech. Před­klá­dat ná­vrhy, jež smě­řu­jí ke spo­le­čen­ství ma­jet­ku na uni­ver­zál­něj­ší úrov­ni.Cír­kev – a ostat­ně i my jako Hnu­tí fo­ko­lá­re – je uni­ver­zál­ní a nemá hra­ni­ce. Cír­kev v jis­tém smys­lu kon­ku­ru­je viru stej­nou zbra­ní; vi­rus se ne­bo­jí hra­nic, ale ani cír­kev se ne­bo­jí hra­nic, cír­kev je uni­ver­zál­ní, pro­to­že je to Boží ro­di­na na celé zemi.Na tuto ro­di­nu Boží se mu­sí­me dí­vat, abychom vi­dě­li, jak to dě­lat; to zna­me­ná, jak vy­tvá­řet struk­tu­ry, kte­ré upřed­nost­ňu­jí in­te­grál­ní roz­voj všech, ta­ko­vé, kte­ré re­spek­tu­jí his­to­rii kaž­dé­ho člo­vě­ka, kul­tu­ru kaž­dé­ho člo­vě­ka, způ­sob ži­vo­ta kaž­dé­ho ná­ro­da, aniž bychom ně­ko­ho chtě­li při­mět k roz­vo­ji pod­le na­šich mo­de­lů a pod­le na­šich pro­gra­mů. Zá­ro­veň máme dá­vat k dis­po­zi­ci všech­ny ta­len­ty, kte­rý­mi Bůh ob­da­řil všech­ny lidi, kaž­dou kul­tu­ru a kaž­dé­ho člo­vě­ka; máme je dá­vat k dis­po­zi­ci je­den dru­hé­mu, abychom spo­leč­ně do­ká­za­li vy­tvá­řet svět jako spo­leč­ný dům, kte­rý je ješ­tě krás­něj­ší a je stá­le dů­stoj­něj­ším obyd­lím pro Boží děti.