Ta­jem­ství Pal­mi­ry

Pal­mi­ra Friz­ze­ra, jed­na z prv­ních spo­leč­nic Chi­a­ry Lu­bi­cho­vé, kte­rá nás opus­ti­la 5. led­na 2022, bude žít ve vzpo­mín­kách a ži­vo­tech mno­ha lidí – fo­ko­larí­nů, fo­ko­larí­nek, mla­dých lidí, ro­din – kte­ré do­pro­vá­ze­la při je­jich for­ma­ci v Ma­ri­a­po­li Foco (Mon­tet, Švý­car­sko), ci­ta­de­le Hnu­tí fo­ko­lá­re, kde žila více než 40 let. Na zá­kla­dě je­jích slov si při­po­me­ne­me ně­kte­ré oka­mži­ky, kte­ré po­zna­me­na­ly její ži­vot­ní ces­tu.

„Sleč­no, pro vaše oči už se nedá nic dě­lat,“ sdě­lil lé­kař Pal­mi­ře Friz­ze­ra vel­mi tvr­dou di­a­gnó­zu ně­ko­lik mě­sí­ců po je­jím pří­cho­du do prv­ní­ho fo­ko­lá­re na ná­měs­tí Pi­az­za Cap­puc­ci­ni v Tri­den­tu. Pal­mi­ře bylo 18 let, když se tři roky před­tím, v roce 1945, se­tka­la s prv­ní sku­pi­nou fo­ko­larí­nek. Pro­blémy s oči­ma už měla dlou­ho. Kvů­li tomu se jí zhrou­til i sen od­jet jako mi­si­o­nářka do In­die. Nyní však za­ča­ly být váž­něj­ší pro­blémy. Toho dne se po růz­ných ná­vště­vách spe­ci­a­lis­tů vy­da­la k oč­ní­mu lé­ka­ři v Tri­den­tu v do­pro­vo­du jed­né z prv­ních spo­leč­nic Chi­a­ry Lu­bi­cho­vé, Na­ta­lie Dalla­pic­co­la. „Lé­kař mě dů­klad­ně vy­šet­řil,“ vy­prá­vě­la Pal­mi­ra v roce 2004 sku­pi­ně dí­vek, „a pak řekl: pra­vé oko už je ztra­ce­no a levé oko ztrá­cí­te.“

To bylo jak stu­de­ná spr­cha! „Jakmi­le jsem od toho dok­to­ra ode­šla, ješ­tě na scho­dech jsem se roz­pla­ka­la a ří­ka­la jsem si: te­pr­ve v pou­hých 21 le­tech oslepnu, a to zrov­na ve chví­li, kdy jsem na­šla nej­krás­něj­ší ide­ál své­ho ži­vo­ta, kte­rý mi ni­kdo ne­mů­že vzít. Teď, když jsem ob­je­vi­la ra­dost ze ži­vo­ta a chtě­la bych ji vy­kři­čet do ce­lé­ho svě­ta, budu muset oslepnout. A pla­ka­la jsem.“ Pr­še­lo a Na­ta­lia ji pod dešt­ní­kem dr­že­la pod paží a tiše ji do­pro­vá­ze­la. „V ur­či­tou chví­li,“ po­kra­ču­je, „jsem se za­sta­vi­la upro­střed sil­ni­ce a řek­la jsem: Ale Na­ta­lie, proč to­lik plá­ču, pro­to­že při­jdu o zrak? Abych vi­dě­la Je­ží­še v brat­ru, ne­po­tře­bu­ji tyto oči, po­tře­bu­ji oči své duše a ty, po­kud ne­bu­du chtít, ni­kdy ne­ztra­tím (…). Uza­vřu nyní smlou­vu s Je­ží­šem a ty jsi mi svěd­kem. Jestli­že Bohu vzdám vět­ší slá­vu s oči­ma, ať mi je po­ne­chá, ale jestli­že mu vzdám vět­ší slá­vu bez očí, ať si je vez­me, pro­to­že chci pl­nit jen jeho vůli. Pak mě na­padlo: ne­ří­ká Je­žíš v evan­ge­liu, že je lep­ší jít do nebe bez očí než do pek­la s obě­ma oči­ma? Od té chví­le už jsem ne­tr­pě­la.“

„Po­tom jsem na­psa­la Chi­a­ře Lu­bi­cho­vé,“ po­kra­ču­je Pal­mi­ra, „o své zku­še­nos­ti plné ra­dos­ti, pro­to­že jsem byla šťast­ná, nic mi ne­chy­bě­lo.“ Me­zi­tím na­vští­vi­la dal­ší od­bor­ní­ky, mezi nimi i jed­no­ho, kte­rý jí po peč­li­vém vy­šet­ře­ní řekl, že ne­moc je váž­ná, ale jed­no­stran­ná, po­stih­la pou­ze pra­vé oko a prav­dě­po­dob­ně o něj při­jde, ale levé oko je zdra­vé a ne­hro­zí mu žád­né ne­bez­pe­čí.

„Bylo to tak,“ po­kra­ču­je Pal­mi­ra, „o pra­vé oko jsem při­šla, ale s le­vým jsem za celá ta léta ne­mě­la se­be­men­ší pro­blém. Je vi­dět, že mohu vzdá­vat Bohu vět­ší slá­vu s oči­ma. A po prav­dě vám ří­kám, že na to levé oko jsem vždyc­ky vi­dě­la za dvě.“ A uza­ví­rá: „Mno­ho­krát se bo­jí­me dát něco Je­ží­ši, ná­klon­nost, při­pou­ta­nost, něco ze své­ho stu­dia. Mís­to toho by stá­lo za to dát Mu vždyc­ky všech­no, pro­to­že On se ne­ne­chá pře­ko­nat naší štěd­ros­tí, kte­rá je vždyc­ky malá ve srov­ná­ní s tou Jeho, pro­to­že Bůh je Lás­ka a vždyc­ky od­po­ví­dá sto­ná­sob­ně.“

V ná­sle­du­jí­cích le­tech měla Pal­mi­ra v Hnu­tí fo­ko­lá­re v Itá­lii růz­né zod­po­věd­nos­ti. V roce 1981 ji Chi­a­ra Lu­bi­cho­vá po­žá­da­la, aby spo­lu s dal­ší­mi fo­ko­larí­ny od­je­la do Mon­tet ve Švý­car­sku, kde za­čí­na­la vzni­kat ci­ta­de­la. Měla tam zů­stat pou­ze tři dny, aby po­sou­di­la ne­zbyt­né re­no­vač­ní prá­ce. Po třech dnech ostat­ní od­je­li a ona zů­sta­la sama v jed­nom bytě v ne­da­le­kém měs­tě Es­ta­va­yer. V jed­nu chví­li si pod tí­hou toho, co ji čeká, klek­la a za­ča­la se mod­lit Otče náš. Vzpo­mí­ná: „Když jsem při­šla k větě ‚Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na ze­mi‘, mod­li­la jsem se na­hlas, tak ve mně za­vlá­dl ta­ko­vý klid, kte­rý jsem do­po­sud ne­ztra­ti­la.“ Z těch tří dnů bylo 40 let. Pal­mi­ra vy­bu­do­va­la ci­ta­de­lu spo­leč­ně s ostat­ní­mi, do­pro­vá­ze­la a for­mo­va­la ge­ne­ra­ce mla­dých lidí.

S jed­no­du­chos­tí a pří­mo­ča­ros­tí, kte­ré jsou je­jí­mi cha­rak­te­ris­tic­ký­mi rysy, si v roce 2017 po­lo­ži­la otáz­ku: „Zvlád­la jsem to? Ne­vím. Vždyc­ky jsem se sna­ži­la mi­lo­vat srd­cem, abych se ne­mý­li­la, pro­to­že hla­vou se mohu mý­lit vždyc­ky, ale po­kud mi­lu­je­me srd­cem, ochot­ni dát svůj ži­vot… Mys­lím, že ti, kte­ří mi­lu­jí, ni­kdy ne­u­dě­la­jí chy­bu.“

Carlos Mana

11. led­na 2022

Pře­vza­to z me­zi­ná­rod­ní­ho webu Hnu­tí fo­ko­lá­re – https://www.focolare.org/news/2022/01/11/il-segreto-di-palmira/