Tr­pí­cím na­blíz­ku

Utr­pe­ní…. Utr­pe­ní, kte­ré nás pře­pad­ne a sra­zí k zemi, nebo to, kte­ré do slad­kos­ti na­šich dní při­mí­chá hoř­kost.Utr­pe­ní. Ne­moc, ne­štěs­tí zkouš­ka, bo­lest­ná si­tu­a­ce…Utr­pe­ní. Jak vní­mat utr­pe­ní, stá­le při­pra­ve­né ob­je­vit se v ži­vo­tě kaž­dé­ho z nás? Jak ho po­psat, jako ho ozna­čit? Jaké ho po­jme­no­vat? Ve jmé­nu koho pro­mlou­vá? Čí je to hlas?

Dí­vá­me-li se na utr­pe­ní po­hle­dem vý­luč­ně lid­ským, sna­ží­me se hle­dat jeho pří­či­nu v sobě nebo oko­lo nás, na­pří­klad v lid­ské špat­nos­ti, v pří­ro­dě…nebo jin­de. To vše může být prav­da. Když se však dí­vá­me je z to­ho­to úhlu, za­po­me­ne­me na to nej­dů­le­ži­těj­ší. Za­po­me­ne­me, že za ži­vot­ním na­ším pří­bě­hem je Bůh se svou lás­kou, Bůh kte­rý vše chce nebo do­pouš­tí z vyš­ší­ho dů­vo­du, kte­rým je naše dob­ro.

Svět­ci pro­to be­rou kaž­dou bo­lest­nou udá­lost, kte­rá je za­sáh­ne, ať už pří­mo nebo ne­pří­mo, z Bo­žích ru­kou. Je ohro­mu­jí­cí, že v tom jsou ne­o­myl­ní. Bo­lest pro ně není ni­čím ji­ným než Boží hla­sem. Jsou po­hrou­že­ní do Písma, a pro­to do­ká­ží po­cho­pit, čím je a má být utr­pe­ní pro křes­ťa­na. Vní­ma­jí, jak bo­lest pro­mě­nil Je­žíš. Vidí, že on bo­lest pro­mě­nil z prin­ci­pu ne­ga­tiv­ní­ho v po­zi­tiv­ní.Pro ně je vy­svět­le­ním je­jich utr­pe­ní sa­mot­ný Je­žíš: Je­žíš ukři­žo­va­ný. Pro­to je pro ně bo­lest pří­jem­ná, do­kon­ce pro­spěš­ná. Pro­to bo­lest ne­pro­klí­na­jí, ale sná­ší, při­jí­ma­jí, ob­jí­ma­jí.

Ote­vře­me si ostat­ně i my Nový zá­kon a na­jde­me v něm po­tvr­ze­ní. Ne­ří­ká snad sv. Ja­kub ve svém do­pi­se slo­va: „Vel­mi se z toho ra­duj­te, moji brat­ři, když se oct­ne­te ve vše­li­ja­kých zkouš­kách“? Utr­pe­ní je pro něj do­kon­ce dů­vo­dem k ra­dos­ti. Je­žíš nás zve, abychom na sebe bra­li svůj kříž, a tak ho ná­sle­do­va­li. Do­dá­vá: „Kdo svůj ži­vot ztra­tí“ (což je vr­chol utr­pe­ní) „na­lez­ne ho“. Bo­lest je tedy na­dě­jí ve spá­su.Pro sva­té­ho Pav­la je utr­pe­ní do­kon­ce chlou­bou, je­di­nou chlou­bou: „Ať je da­le­ko ode mě, abych se chlu­bil ně­čím ji­ným než kří­žem na­še­ho Pána Je­ží­še Kris­ta.“ Ano, utr­pe­ní pro toho, kdo na ně na­hlí­ží křes­ťan­skou op­ti­kou, je ně­čím ob­rov­ským. Je do­kon­ce  šan­cí za­kou­šet Kris­to­vo utr­pe­ní na sobě, pro naše očiš­tě­ní a pro spá­su mno­hých.

Co tedy říci dnes na­šim blíz­kým, kte­ří jsou zmí­tá­ní bo­les­tí? Co jim přát? Jak k nim při­stou­pit?Pře­de­vším k nim při­stu­puj­me s ve­li­kou úctou. Byť na to mož­ná ješ­tě ne­po­mys­lí, v tuto chví­li je na­vští­vil Bůh. (..) Ubez­peč­me je, že i my na ně pa­ma­tu­je­me ve své mod­lit­bě, aby do­ká­za­li vzít pří­mo z ru­kou Bo­žích to, co je su­žu­je, co jim činí utr­pe­ní a spo­jí to s Je­ží­šo­vým utr­pe­ním. V něm  bo­lest zís­ká nový po­ten­ci­ál. Po­moz­me jim, aby měli hod­no­tu utr­pe­ní stá­le před oči­ma. Po­věz­me jim o úžas­ném křes­ťan­ském prin­ci­pu naší spi­ri­tu­a­li­ty: v něm se bo­lest, mi­lo­va­ná jako vý­raz Je­ží­še ukři­žo­va­né­ho a opuš­tě­né­ho,  může pro­mě­nit v ra­dost.

Chiara Lubichová (Rocca di Papa, 25. 12. 1986)  

Zdroj: www.fo­co­la­re.org