Přinášíme rozhovor s Jesúsem Moránem, španělským fokolarínem a knězem, který posledních šest let zastává úlohu spoluprezidenta Hnutí fokoláre. Rozhovor vedl Giulio Meazzini. 

V posledních šesti letech jste stál ve vedení Díla Mariina jako spoluprezident. Mohl byste udělat nějakou bilanci, jak z hlediska toho, co nefungovalo (a proč to nefungovalo), tak z hlediska přidané hodnoty, tedy toho, co může Dílo Mariino nabídnout jako prorocký dar společnosti a církvi? Samozřejmě na základě zkušenosti s vedením fokolarínského „lidu“, který je multikulturní a rozšířený po celém světě.

Pře­de­sí­lám, že těch­to šest let pro mně bylo ve­li­ce po­zi­tiv­ní a in­spi­ra­tiv­ní zku­še­nos­tí. Pro­ží­vá­me v ži­vo­tě Díla oje­di­ně­lý mo­ment, sta­ví­me „his­to­ric­ké zá­kla­dy“ poté, co Chi­a­ra Lu­bi­cho­vá po­lo­ži­la „zá­kla­dy cha­risma­tic­ké“. Tato fáze kla­de dů­raz pře­de­vším na his­to­ric­ké vtě­le­ní Chi­a­ři­ny pro­roc­ké in­tu­i­ce. Je to fáze, kte­rou nelze pře­sko­čit. 

Takže jste stále ještě ve fázi zakládání?

Ano, ale toho his­to­ric­ké­ho. Jde o to, na co kla­de­me dů­raz. Prv­ní fáze byla sice také čás­teč­ně his­to­ric­ká, ale pře­de­vším cha­risma­tic­ká. V této fázi na­o­pak sice ne­chy­bí cha­risma, ale je ve své pod­sta­tě his­to­ric­ká. Bě­hem po­čá­teč­ní fáze bylo cha­risma sou­stře­dě­né na za­kla­da­tel­ku, Chi­a­ru Lu­bi­cho­vou, kte­rá až do po­sled­ní­ho oka­mži­ku své­ho ži­vo­ta usku­teč­ňo­va­la to, co cí­ti­la, že musí udě­lat. Po její smr­ti však musí všech­no ne­vy­hnu­tel­ně pro­jít zkouš­kou dě­jin.Sou­čas­ná pre­zi­dent­ka Díla, na­pří­klad, nemá už to cha­risma za­kla­da­tel­ky, kte­ré měla Chi­a­ra, a přes­to musí jed­nat jako pre­zi­dent­ka. To­též pla­tí pro úlo­hu spo­lu­pre­zi­den­ta, kte­rá musí být po­cho­pe­na se svém vý­zna­mu. Sama Chi­a­ra nám vy­svět­li­la, že úlo­ha spo­lu­pre­zi­den­ta bude po­cho­pe­na až po je­jím od­cho­du. Tak­že v těch­to šes­ti le­tech – a mys­lím, že to tak dě­lal i Gi­an­car­lo Fa­let­ti, spo­lu­pre­zi­dent z před­cho­zích šes­ti let – jsem se bez ně­ja­ké­ho pev­né­ho vzo­ru sna­žil po­cho­pit, co mám dě­lat, pod­le po­ky­nů Du­cha Sva­té­ho a ve vzta­hu k pre­zi­dent­ce. Tu­též zku­še­nost uči­ni­la i pre­zi­dent­ka. Jsme dvě růz­né ge­ne­ra­ce: Ma­ria Voce je z té prv­ní, já z dru­hé. Na­víc je mezi námi i kul­tur­ní a by­tost­ný roz­díl, pro­to­že po­chá­zí­me z růz­ných svě­tů, ona ze svě­ta prá­va, já ze svě­ta fi­lo­so­fie a te­o­lo­gie. Já jsem žil svůj fo­ko­larín­ský ži­vot v La­tin­ské Ame­ri­ce, ona v Ev­ro­pě a na Střed­ním vý­cho­dě. Prv­ním úko­lem tedy bylo na­vá­zat správ­ný vztah jak mezi se­bou, tak i s ge­ne­rál­ní ra­dou a se „zó­na­mi“, tedy jed­not­li­vý­mi územ­ní­mi jed­not­ka­mi, do kte­rých se Hnu­tí dělí. 

Jaké byly z vašeho hlediska hlavní problémy vedení?

Pře­de­vším jsem se mu­sel po­kaž­dé zno­vu roz­ho­do­vat, do jaké míry vstu­po­vat do si­tu­a­cí. Když se po­dí­vá­me zpět do his­to­rie Díla, vi­dí­me jed­nu za­kla­da­tel­ku, je­den zdroj a jed­nu for­mu ve­de­ní v sou­la­du se za­lo­že­ním. Dnes je to jiné. Ně­kdy mám po­cit, jako bych cha­risma zra­zo­val pří­liš­ným in­ter­ven­tis­mem, jin­dy na­o­pak. Vždy jsem se však sna­žil na­slou­chat Du­chu Sva­té­mu, kte­rý mi ra­dil, že spo­lu­pre­zi­dent sto­jí pod­le Sta­nov po boku pre­zi­dent­ky, aby jí po­má­hal s ve­de­ním, ale ne jako zá­stup­ce, tedy nemá se s ní iden­ti­fi­ko­vat. Ten­to „od­stup“ umož­ňu­je spo­lu­pre­zi­den­to­vi být sku­teč­ným po­moc­ní­kem a re­spek­to­vat po­va­hu Díla. 

Změnilo se tedy po odchodu Chiarly Lubichové v životě Díla všechno?

Jsme si vě­do­mi toho, že jsme vstou­pi­li do fáze „kre­a­tiv­ní věr­nos­ti“, v níž je po­vin­nos­tí ino­va­ce a tvo­ři­vost ve věr­nos­ti. Přes­to jsme se ješ­tě ne­do­ká­za­li zce­la osvo­bo­dit od před­cho­zí­ho mo­de­lu: sna­ží­me se žít vzo­ry z Chi­a­ři­ny doby, kdy nám směr udá­va­la ona, pro­to­že ob­dr­že­la cha­risma a po­stup­ně jej s námi ob­je­vo­va­la, ale vždy byla re­fe­renč­ním bo­dem pro kaž­dé roz­hod­nu­tí. Nyní ale jed­no­ta ply­ne ze vzá­jem­né­ho vza­hu, i když stá­le zů­stá­vá je­den zdroj a ne­ztrá­ce­jí se role. Jak v cen­t­ru, tak mezi cen­t­rem a pe­ri­fe­rií. Ne­má­me tedy ko­pí­ro­vat Chi­a­ru pre­zi­dent­ku, ale zů­stat pev­ní v Chi­a­ře za­kla­da­tel­ce. Je­di­ně tak mů­že­me vstou­pit do nové fáze. To zna­me­ná, že ne­smí­me po­kra­čo­vat tak, jako by byli sou­čas­ní ve­dou­cí schop­ní sami in­ter­pre­to­vat Boží vůli. Pa­pež Fran­ti­šek upo­zor­ňo­val na chy­bu „vždyc­ky se to tak dě­la­lo“. Chi­a­ra nás upo­zor­ni­la, že se mu­sí­me roz­ho­do­vat tak, že mezi sebe po­zve­me Je­ží­še, ne­bo­li bu­de­me si na­slou­chat až do dna a zá­kla­dem vše­ho bu­dou vzta­hy lás­ky pod­le evan­ge­lia. Ale i když už jsme ušli vel­ký kus, do­sud si jen s ná­ma­hou uvě­do­mu­je­me, že ni­kdo z nás neví, jaká je prá­vě Boží vůle. Což ale ne­zna­me­ná, že od­stra­ní­me role a au­to­ri­ty. 

Jiné potíže?

Ně­kte­ří se bou­ři­li pro­ti au­to­ri­tě, pro­to jsme za­ved­li pseu­do­de­mo­kra­tic­ký mo­del, v němž „po­kud ne­cí­tím ně­ja­ký po­kyn, ni­kdo ho na mě ne­mů­že vy­nu­tit“. Shr­nu­to: ně­kte­ré čás­ti Díla za­kot­vi­ly v mo­de­lech z mi­nu­los­ti, kte­ré ne­chtě­jí opus­tit, aby ne­při­šly o svo­je jis­to­ty. Jiní na­o­pak re­a­gu­jí kri­tic­ky na ja­kou­ko­li au­to­ri­tu a ris­ku­jí, že změ­ní po­va­hu zku­še­nos­ti jed­no­ty. A ně­kdo zase vy­čí­tá fo­ko­larí­nům, že nes­li zod­po­věd­nost za Dílo ce­lých se­dm­de­sát let a že teď už ne­ma­jí co říci ji­ným po­vo­lá­ním, kte­rá „to mo­hou zvlád­nout sama“. I ně­kte­ré míst­ní ko­mu­ni­ty měly stej­ný pro­blém: dřív se ne­da­lo udě­lat nic bez svo­le­ní fo­ko­larí­na zod­po­věd­né­ho za ko­mu­ni­tu, nyní když fo­ko­larí­ni už ne­ne­sou zod­po­věd­nost, jsou jak­si na­víc, vy­pa­dá to, jako by bylo mož­né se bez nich  obe­jít. To je ne­bez­peč­né, pro­to­že se ztrá­cí zku­še­nost jed­no­ty. Ná­sled­kem toho jsme do­sud ne­do­ká­za­li pře­ko­nat roz­tříš­tě­nost tak mno­ho­tvár­né­ho Díla. A hlav­ně ne­do­ká­že­me správ­ně pro­ží­vat to, čemu říká pa­pež Fran­ti­šek „dy­na­mi­ka po­la­rit“. 

Podle papeže není řešením vybrat si jednu stranu konfliktu. Obě zůstávají…

Přes­ně tak. Do­sud ne­přes­ně for­mu­lo­va­nou po­la­ri­tou Hnu­tí je po­la­ri­ta cír­kev­ně-ob­čan­ská. Ně­kte­ří ří­ka­jí: „Dílo je pro cír­kev.“ Jiní tvr­dí: „Dílo je pro spo­leč­nost, spe­ci­fi­kum Díla tkví v jeho laic­kos­ti.“ Ne, ří­kám já, spe­ci­fi­kem Díla je jed­no­ta. Jak v církvi, tak ve spo­leč­nos­ti. Stá­le být na­přa­že­ni k svě­tu, stá­le k ut omnes (/„ať všich­ni jsou jed­no“/ srov. Jan 17,21). Jsme-li věr­ní Chi­a­ři­ně myš­len­ce, celé Dílo je církví a celé Dílo je lid­stvem. Je tře­ba toto na­pě­tí za­cho­vat. Po­kud ho od­stra­ní­me ze stra­chu nebo pro svo­je po­hod­lí a vy­be­re­me si je­den či dru­hý po­stoj, ne­bu­de­me sami se­bou. 

Je to bolestné napětí…

Vlast­ně to není nic ji­né­ho než pro­blém toho, jak in­te­gro­vat kon­flikt do na­še­ho ži­vo­ta jed­no­ty. S Chi­a­rou kon­flik­ty ne­by­ly, šlo se pros­tě za ní a ko­na­lo se, vznik­la mno­há díla, kte­rá se nyní musí upev­nit v dě­ji­nách. Po­tíž je v tom umět při­jmout kon­flikt a ne­mít z něj strach. Jed­no­ta ne­zna­me­ná ab­sen­ci kon­flik­tu. Jed­no­ta jej pře­ko­ná­vá, ale pro­chá­zí jím. Téměř struk­tu­rál­ní ne­schop­nost zvlá­dat kon­flikt uka­zu­je na deficit spi­ri­tu­a­li­ty. Ne­mů­že­me vy­ře­šit kon­flikt me­to­do­lo­gi­e­mi, ač­ko­li jsou také ne­zbyt­né, ale pou­ze tím, že pů­jde­me více do hloub­ky cha­risma­tu. Bylo pro mě bo­lest­né zjis­tit, jak je tato po­la­ri­ta sil­ná v mno­ha roz­mě­rech na­še­ho ži­vo­ta Díla: v po­li­ti­ce, mo­rál­ce, v kon­krét­ním vtě­le­ní. A pak, jak zdů­raz­ňu­je Mau­ro Ma­gat­ti, kon­t­ro­la za­bí­jí plod­nost. V Díle mu­sí­me ješ­tě pře­ko­nat ten­den­ci kon­t­ro­lo­vat li­dem ži­vo­ty. Ne­smí­me ale upad­nout ani do opač­né­ho ex­tré­mu, kte­rý plod­nost také brz­dí, a sice „ne­chat kaž­dé­ho, ať si dělá co chce“, ne­za­jí­mat se o lidi a o vtě­le­ní. 

Co vás osobně nejvíc mrzelo?

Když jsem ně­kdy cí­til, že co jsem řekl, si lidé po­slech­li jako pěk­né po­ví­dá­ní, a ne­mě­lo to žád­ný kon­krét­ní vý­stup. Sta­lo se mi i to, že jsem mu­sel za­ujmout přís­ná sta­no­vis­ka, abych za­chrá­nil bra­tr­ství, ale byl jsem téměř ig­no­ro­ván, pro­to­že věci se po­hnou jen teh­dy, když se vy­já­d­ří pre­zi­dent­ka. A při­tom je mojí úlo­hou být zá­ru­kou mo­rál­ky a cír­kev­nos­ti Díla. Prá­vě pro­to jsem cí­til po­vin­nost če­lit té­ma­tu očiš­tě­ní pa­mě­ti, tedy té­ma­tu zne­u­ži­tí ve jmé­nu jed­no­ty. Jak ne­zle­ti­lých, tak svě­do­mí. Ne­by­lo to snad­né, pro­to­že jsme ne­mě­li žád­né zku­še­nos­ti a na za­čát­ku se všech­no je­vi­lo jako ne­mys­li­tel­né, ne­pří­jem­né, ne­vy­slo­vi­tel­né. V po­za­dí vždyc­ky sto­jí ur­či­tý kle­ri­ka­lis­mus a ne­do­tknu­tel­nost au­to­ri­ty. 

Bylo něco, na co ses necítil?

Bý­va­lo by se mi lí­bi­lo, kdy­bych mohl kom­pe­tent­ně­ji po­má­hat ně­kte­rým vě­cem v Díle, hlav­ně No­vé­mu měs­tu, Uni­ver­zit­ní­mu in­sti­tu­tu So­phia a ze­mě­děl­ské­mu druž­stvu v Lop­pi­a­nu. Hlav­ně pod­po­ra So­phie ně­kdy ne­by­la plně po­cho­pe­na, ne­byl po­cho­pen její kul­tur­ní do­pad v této fázi his­to­ric­ké­ho za­klá­dá­ní Díla. V No­vém měs­tě se dělo, i když ji­ným způ­so­bem, to­též. Ne­mů­že­me se bez něj ale obe­jít, ji­nak ztra­tí­me vliv na kul­tu­ru. A víme, že kul­tur­ní pod­ni­ky ni­kdy nejsou vý­nos­né, což ne­zna­me­ná, že ne­ma­jí být zod­po­věd­né a ne­ma­jí usi­lo­vat o udr­ži­tel­nost. 

Podívejme se nyní na vedení Díla Mariina, čili co nového přináší charisma jednoty, když odhlédneme od chyb a nutného dějinného zrání…

Naše síla po­chá­zí ze stře­du cha­risma­tu. Náš mo­del ve­de­ní, jak jej de­fi­no­va­la Chi­a­ra, je tri­ni­tár­ní: „V Díle ne­smí být au­to­ri­tář­ství ani pa­ter­na­lis­mus. V Díle ne­pla­tí de­mo­kra­cie (tedy vlá­da vět­ši­ny), ani mo­nar­chie (kde velí šéf), ani anar­chie (kde ne­ve­lí ni­kdo), ani dik­ta­tu­ra (kde se vůd­ce stá­vá do­kon­ce šéfem všech), ani oli­gar­chie (kde velí sku­pi­na lidí). V Díle má pla­tit pou­ze – mů­že­me-li to tak říci – tri­ni­tár­ní sys­tém (…). Sta­čí po­sta­vit lás­ku jako zá­klad vše­ho (ante omnia). Ješ­tě před po­ky­ny, před po­sluš­nost, do zá­kla­dů kaž­dé­ho vzta­hu vždyc­ky lás­ku. (…) Je­žíš upro­střed má být tím pra­vým ,capo fo­co­la­re’[1].“Náš mo­del je tedy mo­del sdí­le­jí­cí, v němž se re­spek­tu­jí růz­né au­to­ri­ty, ale síla při­chá­zí ze vzá­jem­né lás­ky. Vede nás „Je­žíš upro­střed“ se svým Du­chem, kte­rý se vy­ja­dřu­je jak v těch, kte­ří mají au­to­ri­tu, tak i v těch, kte­ří ji zrov­na ne­ma­jí. Bez této dy­na­mi­ky, kte­rá pro­chá­zí přes ob­je­tí opuš­tě­né­ho Je­ží­še (přes se­beza­pře­ní a úsi­lí, kte­ré to může ob­ná­šet), ne­při­ne­se­me do ži­vo­ta církve nic no­vé­ho. Jsme cha­risma­tem jed­no­ty, ale jed­no­ty tri­ni­tár­ní. To vy­ža­du­je ne­u­stá­lou ote­vře­nost k pů­so­be­ní Du­cha Sva­té­ho a ne­u­stá­lou úctu k dru­hé­mu. Zna­me­ná to jít ke ko­ře­nům ko­mu­nit­ní­ho ži­vo­ta. 

Mohlo by se zdát, že je to utopie, která nebere v potaz křehkost člověka, který je závistivý, pyšný…

Sa­mo­zřej­mě ten­to mo­del re­a­li­zu­je­me v li­dech z masa a kos­tí. Ale Chi­a­ři­na spi­ri­tu­a­li­ta umož­ňu­je pře­ko­ná­vat ne­ga­ti­va: zá­kla­dem vzá­jem­né lás­ky je Je­žíš opuš­tě­ný. Bez této ra­di­kál­ní smr­ti na­še­ho já, ni­ko­li smr­ti svě­do­mí, ale staré­ho člo­vě­ka, to není prak­tic­ky mož­né. A prv­ní, kte­ří by měli tak­to žít, jsou ti, kdo mají zod­po­věd­nost. Je to vzá­jem­né ztrá­ce­ní, kte­ré není mož­né bez klí­čo­vé­ho mo­men­tu, jímž je opuš­tě­ný Je­žíš. Ze­mřít sobě ve vy­ko­ná­vá­ní ve­de­ní. 

Ne tedy velet, ale „zemřít“?

Nej­vyš­ší Je­ží­šo­va au­to­ri­ta je na kří­ži, kam k sobě všech­ny při­ta­hu­je. Je­žíš pro­je­vil vel­kou moc, dě­lal zá­zra­ky, učil, mlu­vil s „parresií“[2], ale ne­u­plat­ňo­val žád­nou po­zem­skou moc. Na­ko­nec ze­mřel a při­šel úpl­ně o všech­no. Naše ve­de­ní bez to­ho­to před­po­kla­du ne­fun­gu­je. To zna­me­ná, že naše úlo­hy jsou vždy jen do­čas­né. Jsou re­la­tiv­ní, ne­ma­jí dů­le­ži­tost. Jsou či­rou služ­bou. Jsme všich­ni „děti“. I ti, kte­ří ve­dou. Kdo ne­u­mí být dí­tě­tem, není schop­ný vést. 

Co znamená být dítětem?

Zna­me­ná to ne­chat se dru­hým při­jmout, ne­chat se jím tvo­řit. I ve­dou­cí se musí umět ne­chat tvo­řit ostat­ní­mi. To jsou tri­ni­tár­ní vzta­hy. Chi­a­ra to říká jas­ně: ně­kdo hra­je roli otce, ně­kdo syna, ale v his­to­ric­kých pod­mín­kách i ten, kdo hra­je otce, je sy­nem. V dě­ji­nách jsme všich­ni sy­no­vé Syna. Dnes jsem spo­lu­pre­zi­den­tem, zí­t­ra budu ně­kým ji­ným. Ale nic ne­ztrá­cím, pro­to­že mojí on­to­lo­gic­kou při­ro­ze­nos­tí je, že jsem dítě. 

Fakt, že prezidentkou bude vždycky žena, je novinkou…

Pod­le mě tou sku­teč­nou no­vin­kou, kte­rou cha­risma při­ná­ší, není to, že bude před­se­dat žena. Jsou i jiná žen­ská ře­hol­ní díla, v dě­ji­nách církve exis­to­va­ly aba­ty­še, kte­ré ří­di­ly bis­ku­py. Tou sku­teč­nou no­vin­kou je „Je­žíš upro­střed“ mezi pre­zi­dent­kou (že­nou a laič­kou) a spo­lu­pre­zi­den­tem (mu­žem a kně­zem) pod ve­de­ním ženy. Ten­to „Je­žíš upro­střed“ mezi pre­zi­dent­kou a spo­lu­pre­zi­den­tem vede Dílo. Ale ona před­se­dá. To je ta no­vin­ka. Je to zá­le­ži­tost te­o­lo­gic­ká, ni­ko­li so­ci­o­lo­gic­ká nebo stra­te­gic­ká či or­ga­ni­zač­ní. Je te­o­lo­gic­ká, pro­to­že Ma­ria je po­sta­vou církve, Ma­ria je laič­ka, Ma­ria je vý­ra­zem Bo­ží­ho lidu. Ten­to ma­ri­án­ský pří­stup je tou sku­teč­nou no­vin­kou. Ma­ria sto­jí te­o­lo­gic­ky v čele apoš­tolské­ho shro­máž­dě­ní, sto­jí výš než Petr, i když je Petr kně­zem. 

Takže to nemá nic společného s růžovými kvótami…

Na ces­tě Bo­ží­ho lidu dě­ji­na­mi je to re­vo­luč­ní, a to i pro dneš­ní vní­má­ní. Moh­li jsme to udě­lat jako jiná sdru­že­ní, kde v jed­nom ob­do­bí před­se­dá žena, v ji­ném kněz. Ale u nás to tak není. Pre­zi­dent­ka má vy­ja­d­řo­vat Ma­rii jako ženu[3], ale po­zor, ne jako oso­bu žen­ské­ho po­hla­ví[4]. Ma­rii, kte­rá je vzo­rem i pro muže. Ne­chtěl bych se­tr­vá­vat v Díle, kte­ré by bylo „žen­skou plí­cí církve“, jak ně­kdo na­vr­ho­val. Jestli­že by se z Díla Ma­rii­na sta­lo něco ta­ko­vé­ho, já jako muž bych se v něm ne­cí­til dob­ře. Jest­li ale je ma­ri­án­ský­mi plí­ce­mi, tak to jsem doma. Pro­to­že Ma­ria je vzo­rem i pro mne. Za to­ho­to před­po­kla­du je žena bez­po­chy­by schop­něj­ší být vy­já­d­ře­ním Pan­ny Ma­rie. To je no­vin­ka, kte­rou Dílo Ma­rii­no vná­ší do spo­leč­nos­ti i do církve. Pro­to před­se­dá ona, žena, kte­rá není žád­nou „spo­lu“(pre­zi­dent­kou) jako je on spo­lu-pre­zi­dent. Pre­zi­dent­ka je sjed­no­cu­jí­cím prv­kem ce­lé­ho Díla Ma­rii­na. 

Nebude jednoduché tohle žít…

Jis­tě, mů­že­me chy­bo­vat na obou stra­nách. Jestli­že pre­zi­dent­ka (nebo žena zod­po­věd­ná za ně­ja­kou zónu) in­ter­pre­tu­je svo­ji úlo­hu jako oso­ba žen­ské­ho po­hla­ví, zni­čí všech­no, pro­to­že ná­sled­kem je ne­ma­ri­án­ská kon­cep­ce. A vý­sled­kem je to, že fo­ko­larín – aby ne­roz­bil jed­no­tu – se mož­ná podří­dí jako ně­ja­ký ne­u­ži­teč­ný pří­vě­šek. Ale jed­no­ta mezi fo­ko­larí­nem a fo­ko­larín­kou ne­mů­že být za cenu zni­če­ní Díla. Na dru­hé stra­ně vý­zvou pro kaž­dé­ho muže je pře­mo­ci kle­ri­ka­lis­mus a vel­mi sil­ný mas­ku­li­nis­mus, kte­rý v něm je po sta­le­tích tak­to sta­vě­né církve a spo­leč­nos­ti. 

Jste optimista?

Nejde o to roz­mís­tit ženy v církvi jako pod­le ně­ja­ké­ho so­ci­o­lo­gic­ké­ho klí­če. Tady jde o něco ji­né­ho, o něco víc. Ten­to ma­ri­án­ský roz­měr je spe­ci­fic­kým pří­no­sem Díla Ma­rii­na. Pro mě být spo­lu­pre­zi­den­tem je ne­u­stá­lé očiš­ťo­vá­ní, pro­to­že se mu­sím zba­vo­vat toho kle­ri­ka­lis­mu, kte­rý ve mně je, a pre­zi­dent­ka musí být Ma­rií. Mys­lím, že je­nom s Je­ží­šem upro­střed nás je to­hle mož­né. Vě­řím, že to pů­jde stá­le lépe. A po­stup­ně, když se tato zku­še­nost bude žít, změ­ní to k lep­ší­mu celé Dílo, a nejen Dílo. 

Myšlenka na závěr?

Chtěl bych na zá­věr po­dě­ko­vat Ma­rii Voce za tuto šes­ti­le­tou zku­še­nost. Ve­d­le ní jsem se cí­til svo­bod­ný dě­lat a ří­kat co­ko­liv. A v kri­tic­kých chví­lích, kte­ré se také vy­skyt­ly, vždy re­spek­to­va­la moji úlo­hu. 

(Převzato z přílohy časopisu Città Nuova 4/2020: Governance)[1] Zod­po­věd­ný za spo­le­čen­ství fo­ko­lá­re. (Pozn. red.)[2] Tím se ro­zu­mí pro­stor pro svo­bod­né vy­já­d­ře­ní vlast­ní­ho ná­zo­ru bez obav, že ne­bu­de se­ri­óz­ně při­jat. (Pozn. red.) [3] Pře­klad ital­ské­ho slo­va „don­na“ = žena: vý­znam za­hr­nu­je spí­še ušlech­ti­lej­ší kon­text, „dáma“. (Pozn. red.)[4] Pře­klad ital­ské­ho slo­va „fe­mi­na“ = žena: ve smys­lu spí­še tě­les­ném. (Pozn. red.) 

 

Spo­lu­prá­ce s Bo­hem

Spo­lu­prá­ce s Bo­hem

V koronavirové době mnohdy nemůžeme navštívit příbuzné, přátele, známé, kteří by nás potřebovali. Komunikační prostředky se zdají být jedinou možností, jak zprostředkovat svou konkrétní lásku. Následující zamyšlení nám ukazuje další cestu. „Je ve­li­ce moud­ré trá­vit...

Dob­ře se za­ko­ře­nit v pří­tom­nos­ti

Dob­ře se za­ko­ře­nit v pří­tom­nos­ti

„Osla­vo­vat, abychom se se­tka­li“ je mot­to, kte­ré jsme si jako Hnu­tí fo­ko­lá­re zvo­li­li, abychom si v roce 2020 po ce­lém svě­tě při­po­mí­na­li sto let od na­ro­ze­ní naší za­kla­da­tel­ky Chi­a­ry Lu­bi­cho­vé. Ješ­tě před ně­ko­li­ka týd­ny se nám toto...

Pro­ží­vá­me čas mi­los­ti!

Pro­ží­vá­me čas mi­los­ti!

Slo­va Je­s­ú­se Mo­rá­na, spo­lu­pre­zi­den­ta Hnu­tí fo­ko­lá­re, kte­rá za­zně­la bě­hem ká­zá­ní při mši za za­vře­ný­mi dveř­mi pře­ná­še­né přes in­ter­net v den vý­ro­čí úmr­tí Chi­a­ry Lu­bi­cho­vé 14. břez­na 2020. (…) V těch­to po­sled­ních týd­nech – kro­mě...

Pin It on Pinterest

Share This