Ten­to den si při­po­mí­ná­me utr­pe­ní a ukři­žo­vá­ní Je­ží­še Kris­ta. Sna­ží­me se zti­šit, po­ro­zu­mět a svým způ­so­bem pro­jít ces­tu spo­lu s Ním na Kal­vá­rii. Snad není nic těž­ší­ho k po­cho­pe­ní než kříž. K ži­vo­tu pat­ří ra­dost i bo­lest. Ne­e­xis­tu­je ži­vot bez bo­les­ti – bez kří­že. Ra­dost při­jí­má­me s já­so­tem, ale s bo­les­tí se pe­re­me a hle­dá­me smy­sl utr­pe­ní, kte­ré se nás do­tý­ká. Bo­les­ti jsou malé, vel­ké, tě­les­né, du­chov­ní, če­ka­né i ne­če­ka­né. Jsou v ži­vo­tě kaž­dé­ho z nás. Vel­ký pá­tek, den ukři­žo­vá­ní a smr­ti Je­ží­še Kris­ta, je dnem, kte­rý mi dává od­po­věď na to, jak bo­lest při­jmout, po­cho­pit a pro­mě­nit. Je­žíš Ukři­žo­va­ný a Opuš­tě­ný! Oka­mžik nej­vět­ší Je­ží­šo­vy bo­les­ti je vy­já­d­řen vý­kři­kem na kří­ži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opus­til?“ (Mk 15,34)

Jak čas­to mě tato věta za­sáh­ne, a hle­dám od­po­věď. Na­štěs­tí jsem po­zna­la na své du­chov­ní ces­tě v Hnu­tí fo­ko­lá­re způ­sob k po­cho­pe­ní kří­že. Kaž­dá bo­lest, kte­rá mě za­sáh­ne, má jmé­no. Je­žíš ne­po­cho­pe­ný, od­mít­nu­tý, zra­ze­ný, od­str­če­ný, pod­ve­de­ný, po­mlu­ve­ný, ra­ně­ný, zbi­tý, po­tu­pe­ný… On pro­šel kaž­dou mojí bo­les­tí a zná ji. A když má bo­lest jmé­no, ří­kám: „Ano, to jsi, Pane, Ty, při­jí­mám Tě a chci být s Te­bou v této bo­les­ti.“ A mod­lím se, po­tla­ču­ji vzdor a po­kor­ně vo­lám o po­moc. Ně­kdy to trvá déle, ale na­ko­nec při­chá­zí do srd­ce po­koj, smí­ře­ní a čas­to i ra­dost. Je to spo­je­ní s Bo­hem. Kříž a bo­lest není jen utr­pe­ní, ale je ces­tou ke spo­je­ní s Bo­hem. Je­ží­šo­va ces­ta ne­vr­cho­lí na­štěs­tí kří­žo­vou ces­tou a smr­tí, ale zmrtvýchvstá­ním a na­ne­bevstou­pe­ním a Bůh se nám skr­ze Je­ží­še uka­zu­je jako Lás­ka.

Pro­ži­la jsem před dva­ce­ti lety vel­kou ztrá­tu. Man­žel váž­ně one­moc­něl a měl jen ma­lou šan­ci na vy­lé­če­ní. Oba jsme tu zprá­vu při­ja­li s jis­to­tou, že je to dal­ší po­do­ba Je­ží­še Opuš­tě­né­ho. Léčbu i dal­ší po­stup lé­ka­řů jsme svě­ři­li do mod­li­teb ro­di­ny a přá­tel a vě­ři­li v uzdra­ve­ní. Pro­ží­va­li jsme chví­le po­ko­je, ale i úz­kos­ti a stra­chu. Vel­kou opo­rou byla pro mě víra a vel­mi mi po­má­hal kar­di­nál Mi­lo­slav Vlk. Často jsme si te­le­fo­no­va­li a on mi vždy ří­kal: „Mu­síš vě­řit, že Bůh je Lás­ka.“ Já jsem si ni­kdy ne­při­pus­ti­la, že by man­žel mohl ze­mřít, a to mi dá­va­lo sílu. Ne­moc se však ná­h­le zhor­ši­la a lé­ka­ři nám jas­ně řek­li, že už pro nás ne­mo­hou nic udě­lat. Man­žel tu zprá­vu při­jal v kli­du, při pl­ném vě­do­mí. Já jsem to ne­chtě­la po­cho­pit a stá­le jsem se mod­li­la za zá­zrak uzdra­ve­ní, se­dě­la jsem u něho a dr­že­la ho za ruku a cí­ti­la, jak od­chá­zí… Ta chví­le byla po­svát­ná, cí­ti­la jsem Boží pří­tom­nost a měla vel­kou jis­to­tu, že skr­ze Boží lás­ku bu­de­me stá­le spo­lu. Když jsem vo­la­la otci kar­di­ná­lo­vi zprá­vu, že man­žel ze­mřel, řekl: „I teď mu­síš vě­řit, že Bůh je Lás­ka.“ V tom je síla kří­že a bo­les­ti, že se pro­mě­ňu­je a při­ná­ší po­koj.

Chi­a­ra Lu­bi­cho­vá, za­kla­da­tel­ka Hnu­tí fo­ko­lá­re, ve své jed­né me­di­ta­ci na­psa­la:
„Kříž – sym­bol křes­ťa­na, kte­rý svět od­mí­tá, po­ně­vadž se do­mní­vá, že se vy­hne bo­les­ti, vy­hne-li se kří­ži, a neví, že tomu, kdo mu po­ro­zu­mí, do­ko­řán ot­ví­rá duši pro krá­lov­ství Svět­la a Lás­ky: té lás­ky, kte­rou svět to­lik hle­dá, ale nemá.“

Věra Luxová, manželka bývalého místopředsedy vlády a předsedy KDU-ČSL

Z brožury PŮST 2020 královéhradeckého biskupství / otištěno s jeho laskavým svolením v časopise Nové město 2/2020

Sta­lo se, co se ne­mě­lo stát… Vál­ka…

Sta­lo se, co se ne­mě­lo stát… Vál­ka…

Chiara Lubichová v takzvaných kolegamentech – telefonických spojeních za účelem pomáhat si na „svaté cestě“ - mnohdy reagovala na konkrétní dění ve světě, jako tomu bylo například, když vypukla válka v Perském zálivu. Slova dnes více než kdy jindy aktuální. (…) To, co...

Smy­sl Vá­noc

Smy­sl Vá­noc

Osla­va Je­ží­šo­va na­ro­ze­ní mi ote­ví­rá srd­ce pro celý svět.Tep­lo jes­li­ček se pře­lé­vá za hra­ni­ce křes­ťan­ské­ho svě­taa pro­ni­ká všu­de jako zna­me­ní, že toto dítě se zro­di­lo pro všech­ny. Chi­a­ra...

Ad­vent v srd­ci

Ad­vent v srd­ci

Při zprá­vách o dění na pol­sko-bě­lo­rus­kých hra­ni­cích jsem si vzpo­mněl na pří­běh sva­té­ho Mar­ti­na. Vo­já­ka, kte­rý se v zimě a mra­zu sli­to­val nad cha­tr­ně ob­le­če­ným člo­vě­kem, dal mu po­lo­vi­nu své­ho pláš­tě. Ve snu se mu pak zje­vil Je­žíš odě­ný...

Pin It on Pinterest

Share This